Pierre Teilhard de Chardin patří mezi přední myslitele dvacátého století. Dokázal ve své renesanční osobnosti mimořádným způsobem sjednotit přírodní vědy a filosofii a do značné míry dokázal překonat určité schizma, které mezi těmito dvěma nástroji poznávání světa panovalo již od dob osvícenství. To vše dokázal spojit svým mimořádným uměleckým cítěním, které se vyznačuje více než smyslem pro detail, dokonalou syntézou makrokosmu.

De Chardin jako člověk
Abychom pochopili myšlenky de Chardina, je nutné si jeho postavu (a dobu) alespoň velice krátce představit. Narodil se 1. května 1881 ve Francii. Od mládí miloval biologii, geologii a mineralogii. 1899 vstoupil do jezuitského řádu. 1922 se stává doktorem přírodních věd. V následujících letech je mu několikrát nabízena profesura na prestižních universitách ve Francii. On ale možnost vždy odmítal, neboť byla spojena s podmínkou přísně sekulární vědecké činnosti, nesměl by tedy ani okrajově hovořit o vztahu vědy a víry, o teologii, filosofii, o Bohu. Takovou činnost ale považoval za nepravdivou, a proto nepřijatelnou. Místo profesora tedy nepřijal. Během druhé světové války pracuje na klíčovém díle své tvorby Vesmír a lidstvo, které vychází roku 1940. 10. dubna 1955 umírá v New Yorku.

Je potřeba zdůraznit několik nenápadných aspektů de Chardinova osobního myšlení – předně sám o sobě hovořil jako o světoobčanovi – necítil se být ani Francouzem, ani Evropanem, ale člověkem, obyvatelem země, které je příliš malá na nacionalismus, nositelem lidství, které je více než kdy jindy aktuální otázkou, vykřičníkem v naší společnosti, ke kterému není možné zůstat netečný či lhostejný.

Je to právě de Chardin, který přichází s pojmem posvátná hmota, jehož hymnus na ni je dodnes ukázkou sjednocení filosofie, teologie a umění jako trojjediného přístupu k opravdovému věděckému bádání.

Jeho životní přístup je striktně syntetický – neodmítá sice identitu jednotlivce, ale cíl bytí vidí v bodu Omega, v dokonalém sjednocení celého lidstva, jak sám říká, celé energie světa. Je to on, kdo výrazně otvírá otázky práce, utrpení i bytí v kontextu celého lidstva. Nic nečiníme zcela izolovaně, lidstvo je jednotný organizmus, každý hřích je jedem celého těla, každý dobrý skutek ale též zdrojem posvěcení celku.

De Chardin jako filosof

Svým přístupem stojí de Chardin mezi Kantem a Kierkegaardem – je ontolog dokonale obrácený k člověku. Hovoří-li se Kierkegaardovi jako o autorovi koperníkovského obratu ve filosofii, pak v této cestě pokračuje i tento francouzský autor.

Sokratés z Kodaně považoval za jedinou disciplínu filosofie, která je k něčemu vhodná a užitečná, etiku. Je potřeba říci lidem, jak mají v konkrétních situacích jednat. A to nikoli v rovině obecných frází a úvah scholastického charakteru, tak jak morální teologii – základ moderní etiky – položil v třináctém století Tomáš Akvinský, ale v rovině individuálního přístupu k jednotlivci. Každý člověk má právo po filosofii vyžadovat, aby mu sdělila, co má v daný okamžik učinit, aby to bylo správné. Cokoli jiného je jen prázdným mlácením slámy, které nikam nevede.

Kant byl naopak systematik mimořádného významu a myšlenkové šíře. Z hlediska etiky můžeme jen zmínit kategorický imperativ, který říká, že je nutné se chovat tak, aby minima našeho chování mohla se stát maximy obecného zákonodárství. Jinými slovy je Kantova etika postavená na rozšíření známého „Nečiň druhému to, co nechceš, aby on činil tobě.“ Mimo etiku jsou pak důležité Kantovy klasifikace věd či soudy apriori. Byl to filosof zásadně hledající zobecněná sdělní o světě. Jeho cílem bylo popsat v maximální konkrétnosti dokonale univerzální principy a axiomy univerza.

A právě zde stojí de Chardin jako velký sjednotitel těchto dvou přístupů – odpovídá na potřeby a otázky každého jednotlivce, nikoli však jako etik, ale jako ontolog a gnozeolog. Sám jako antropolog cítí potřebu postavit do centra své filosofie člověka, definovat jeho sociální i osobní roli ve světě. Nikoli však z pohledu morálky, ale z hlediska syntézy celku, hledá odpovědi na otázky po smyslu bytí jednotlivce, po tom, co a jak je možné poznat a proč a zda vůbec o to je třeba usilovat.

De Chardin a věda
Již v úvodu jsme nastínili, že jako vědec – paleontolog, archeolog, geolog i antropolog se těšil mimořádné úctě v sekularizované společnost. Bylo by tak chybné se domnívat, že jeho pohled na vztah mezi vědou, vírou, uměním a filosofií je nějakým nedostatkem pochopení zásad vědecké práce. Spíše naopak, je jejich završením, dokonalým zasazením do mozaiky lidského poznávání.

Na jednu stranu de Chardin hovoří o tom, že jen člověk člověku může sloužit při dešifrování světa – v tom spatřujeme jeho vědecký atropocentrismus. Jak ještě dále zmíníme, člověk a lidství je základní bod celého poznání. Myslím, že stojíme před velkou otázkou matematiky jako čistě racionální až „virtuální“ vědní disciplíny. Přírodovědci často mají touhu označovat za vědu pouze disciplíny matematizované. Ale přitom je to právě matematika – královna přírodních věd, která vychází z čistě filosofického uvažování o světě. Jakou číselnou soustavu, matematické disciplíny a operace bychom používali, jak by vypadala slavná čistá eukleidovská, kdybychom měli jinou věcnou zkušenost s okolím, kdybychom žili v prostředí zcela jiném, s jinými fyzikálními zákony. Bylo by vždy možné matematiku vybudovat jako robustní vědeckou disciplínu, nebo je to jen následek našeho vhodného vržení na tuto příhodnou planetu?

A byla-li by jiná matematika, jistě bychom došli k naprosto odlišným formalismům všech přírodovědeckých disciplín. Tedy i na člověku na první pohled nepříliš závislé výsledky přírodovědeckého bádání jsou do značné míry ovlivněny tím, že člověk je takový, jaký je. Právě takové je přesvědčení de Chardina, i když na základě jiných, více obecných úvah.

Pohled de Chardina na vědu a filosofii je podobný – jedná se o nástroje, kterými může člověk pronikat tajemství posvátné hmoty. Hmota, do které vstoupil svým narozením Bůh, představuje ve světě viditelném spíše kulisy než nějakou skutečnost. Věda, stejně jako víra a umění – avšak jiným způsobem, slouží k tomu, aby bylo možné nahlížet na mystérium univerza hlubším pohledem, jakoby odkrývajícím pravou podstatu všeho. Slovy samotného de Chardina tajemství světa leží všude tam, kde se nám podaří universum vidět transparentně.

Prostor pro filosofii tak nevidí jen v nějakém etickém aparátu, ale v tom, že tuto transparentnost dokáže prohlubovat, chápat šířeji a hlouběji. „Věda v plném moderním slova smyslu je „rodná sestra“ lidstva. Obě ideje (či oba sny) (rozumějme věda a víra) vznikly současně a společně rostly.“ V kontextu řečeného je věda výzvou i pro umělce a umění, neboť právě stejnou činnost vykazuje i ono. Také umění se snaží o poodhalování krásy světa, ukázat to, co se běžně skrývá za oponou viditelného světa.

De Chardin a otázka poznání
Pierre Teilhard de Chardin tak svojí monumentální prací svědomitého teologa, filosofa, vědce a především poctivého člověka vytvořil unikátní syntézu, perspektivu filosofie, která se nemusí cítit vědou omezována a vytlačována do oblastí, které vědu příliš nezajímají. Naopak dokázal oba přístupy po delší době propojit do univerzální disciplíny, jejímž cílem má být odhalování mystéria hmoty všemi dostupnými prostředky v dokonalé plnosti. Právě toto by měl být program moderní vědecké práce, kterou každý jednotlivý člověk (a vědec) musí postavit vedle sebe a v nich růst.

Přístup vědy a filosofie, či chceme-li víry, je možné shrnout slovy samotného de Chardina: „Z čistě pozitivistického hlediska je člověk tím nejtajemnějším a nejvíce zavádějícím předmětem, s jakým se věda kdy setkala... Fyzika dospěla k prozatímnímu popisu světa pomocí atomů. Biologii se podařilo do konstrukcí života vnést jistý řád... Ale i když se všechny tyto rysy dají dohromady, portrét zřejmě neodpovídá skutečnosti.“ Právě ono hledání skutečnosti má být společným programem všech disciplín, které usilují o poznání jako takové, o poodkrývání tajemství, které před nás svět, ve kterém žijeme, klade.


Citace kurzívou pocházejí z knih:
DE CHARDIN, Pierre Teilhard. Vesmír a lidstvo. 1. Praha : Vyšehrad, 1990. 263 s. ISBN 80-70-21-043-5.
DE CHARDIN, Pierre Teilhard. Slova víry. 1. Refugium : Velehrad, 2001. 61 s. ISBN 80-86045-70-6.

foto: Wikipedie Commons