Zatímco jsem si užíval písní Marlene Dietrich a dalších šansonů minulého století v podání vynikající zpěvačky Alexandry Wölkl, ozýval se v pozadí nespokojený tleskot davu, který se nedostal na dialog Hanse Künga s evangelickým teologem Jürgenem Moltmannem. Kritik současného papeže Hans Küng nebo třeba umírněny Anselm Grün  (ten brzy přijede přednášet do Brna -pozn. red.) patřili ke hvězdám 2. ekumenického Kirchentagu, který ve dnech 12. - 15. května 2010 v Mnichově navštívilo přes sto tisíc lidí především z Německa.

Nedostal jsem se ani na panelovou diskuzi jiného neméně známého teologa Otto Hermanna Pesche o problematice eucharistické pohostinnosti – intercomuniu. Zprávu, o současném stavu řešení této teologické otázky, podat tedy nemohu. Rád bych ale čtenáři přiblížil mnichovský Kirchentag, jak jsem jej vnímal při osobním výběru z jeho nepřeberné postmoderní nabídky.

Čím vlastně je Kirchentag? V Česku nemáme s podobnou akcí zkušenosti. Kirchentag lze přirovnat k obrovskému náboženskému veletrhu a týdnu otevřených kostelů zároveň. Není to také akce ryze církevní. Spolupracuje celé město. Otevřena byla i muzea, galerie, filharmonie nebo třeba olympijský sportovní areál. Po městě se účastníci se vstupenkou na Kirchentag mohli zdarma dopravovat dokonalým systém vlaků „U-bahnu“ a „S-bahnu.“ 

Kostel Herz Jezu byl jedním z mnoha otevřených chrámu během Kirchentagu v Mnichově

V Německu se každoročně střídají evangelické a katolické Kirchentagy a po druhé se konal Kirchentag ekumenický (první byl před pěti léty v Berlíně). Do Mnichova přijelo i mnoho významných teologů, církevních představitelů i politiků. Za zmínku stojí luterská biskupka Margot Käßmann, bývalá předsedkyně celoněmeckého svazu evangelických církví (EKD). Ta nedávno odstoupila ze všech svých funkcí, kvůli řízení pod vlivem alkoholu. Za tento jasný postoj k svému selhání je v Německu ještě populárnější než dříve. Charismaticky na Kirchentagu vystupovala i kancléřka Angela Merkel, která všechny ujišťovala, že má německou ekonomiku pevně v rukou.

Na podobných ekumenických shromážděních se často otevírá i otázka společného slavení večeře Páně – eucharistie. Zatímco tradiční protestantské církve, anglikáni či starokatolíci ji umožňují a na různé úrovni praktikují (v Mnichově tak společně duchovní těchto církví sloužili Limskou liturgii), v římskokatolické církvi (v některých zemích i u starokatolíků)se připouští (kromě výjimek udělených biskupem) jen tam, kde obě církve mají - apoštolskou posloupnost a víru v Kristovu reálnou přítomnost v eucharistii. Odmítavý postoj mají ke společnému slavení i ortodoxní církve, které většinou nezvou ani římské katolíky. Jako náplast na bolavé místo vzájemných vztahů pravoslavní nabídli v Mnichově ostatním křesťanům posvěcený chléb.

Také pořadatelé česko-německé bohoslužby se symbolicky pokoušeli překonat rozdělení, když v jejím závěru místo eucharistie rozdávali vinné hrozny. Kázal biskup Radkovský na text o nanebevstoupení Páně. Střídal perfektní němčinu s češtinou a mile vylepšil můj dojem z ekumenické bohoslužby. Společenství bylo vřelé, zklamal mě ale prostor modlitebny. V Mnichově je tolik pozoruhodných kostelů, stačilo si jen vybrat. Pokud z Čech přijelo nejvíce reformovaných, proč je nepozvat k luteránům, nebo ke katolíkům? Organizátoři si mě naopak získali výbornou českou kuchyní a otupili dobrým pivem při následujícím agapé.

Biskup Radkovský rozdává hrozny při ekumenické bohoslužbě

Je škoda, že pouze plzeňský biskup spolu se studenty arcibiskupského gymnázia v Olomouci a pár dalších jednotlivců zachraňovali účast českých katolíků. Jinak, kam jsem se podíval, všude samá českobratrská tvář, studenti evangelické teologické fakulty a pár „husitů“. Další účastnice se mi představila jako hledající a druhá jako církevní turistka. Jako bychom nebyli na Kirchentagu ekumenickém, ale evangelickém. Je to ale jen moje nepřesná sonda do vzorku, cca tří stovek českých účastníků.

Nedostatek dobrého vkusu (času, lidí, peněz?) se podepsal i na vzhledu českého stánku. Je pravda, že stánek měl jepičí život a není třeba z něj dělat umělecké dílo (I když to tu již také bylo – plastika Krista, který sloužil jako poutač našeho stánku na jednom z předchozích Kirchentagu. Ta je dnes součástí výzdoby evangelické modlitebny v České Lípě.). Kirchentag sice není Expo v Šanghaji, kde počet návštěvníků v českém pavilonu láme rekordy, chyběl mi ale nápad, dobrý design, který by náhodného návštěvníka přiměl se zastavit v obrovské konkurenci u nabídky českých církví. Obsah byl opět spíše prezentací českobratrskou než ekumenickou. Chápu, že evangelíci mají s tímto typem akcí dlouhodobé zkušenosti. Svůj know - how mohli ale nabídnout i katolíkům a dalším církvím. Je dobře, že některé prezentované evangelické dokumenty: např. o zneužívání žen v česko-německém příhraničí mají celospolečenský dosah a nejsou jen vlastní reklamou.

Co mě naopak v Mnichově zaujalo? Jak jinak, krásné moderní kostely. Katolický St. Laurentius, kde architekt Emil Steffann, ovlivněný Romano Guardinim, upravil prostor centrálně a oltář umístil do středu kostela a čelem k lidu, ještě před druhým vatikánským koncilem (1955). Nebo plně prosklený kostel Herz Jesu. Ten ukazuje, že i tradiční frontální dispozice chrámu má stále co nabídnout. Prošel jsem i mnoho zajímavých chrámů luterských. Např. poněkud brutalistický kostel smíření v koncentračním táboře v Dachau, kde není jediný pravý úhel. Je to zcela záměrně, aby se zdůraznil kontrast s hrůznou pravidelností tábora, ve kterém zahynul i sekretář YMCA Jaroslav Šimsa. V době Kirchentagu byla v táboře otevřena jeho výstava. Musím zmínit i úpravu benediktinského kostela sv. Bonifáce, kam jsem pravidelně chodil na ekumenické nešpory po rozběhaném dni. Zažil jsem zde i další  agapé. Podávalo se bavorské pivo a chléb.

Revoluční centrální dispozice kostela Sv. Laurentia

Další den jsem navštívil i panel o Iránu nebo bohoslužbu s několika biskupy z Afriky. Alespoň symbolicky tak bylo možné vytvořit společenství s lidmi často pronásledovanými režimem a podepsat petici proti trestu smrti v Iránu nebo si přiblížit rozmnožení chlebů (Mk 6,41) v solidaritě s hladovými lidmi z Afriky. Škoda, že pořadatelé povolili vybírat peníze jen na závěrečné bohoslužbě. Výzva podpořit program pro africké děti, tak nemohla být uskutečněna.

Závěr celého Kirchentagu patřil nedělní ekumenické bohoslužbě na otevřeném prostranství, kde se obvykle koná světoznámý Octoberfest. Bohoslužbu jsem vynechal. Odradil mě dlouhý seznam kazatelů a řečníků. Považuji za ekumenický nešvar, když musí dostat slovo představitelé všech církví a na prostý lid zalévaný proudy deště málokdo myslí. Nešlo o bohoslužbu s večeří Páně. To nepovažuji za deficit. Domnívám se, že velká shromáždění jsou smysluplná více jako „hudební show“, prokládaná krátkým slovem, než jako polní mše. Eucharistie patří do menších intimních komunit, kde je naopak velký prostor pro prohlubování společenství a intercommunio. Intercommunio má navíc i dvě roviny: společné předsedání liturgie a společné přijímání věřících, které je přesnější označit za eucharistickou pohostinnost. (Mnoho nedořešených problémů je např. v případě smíšených manželství, jejichž situace je dle mého názoru v římskokatolickém prostředí podobná situaci rozvedených a partner z nekatolické církve často chápán jako křesťan druhé kategorie.)

Mnichov tak nabídl významnou ekumenickou událost. Škoda, že česká media o ní prakticky nereferovala (např. ČTK nevydala ani řádku). Snad to příští rok napraví při zpravodajství z 33. kirchentagu, tentokrát jen evangelického. Uskuteční se od 1. do 5. června 2011 v Drážďanech.

Psáno pro ChristNet.eu a evangelický časopis Český bratr. Foto: www.wikipedia.commons, www.e-cirkev.cz , www.herzjesu-neuhausen.de 

Související články na webu ERC a E-cirkev.cz