Téma voleb je vždy především filosofické – není totiž ani tak důležité, koho nakonec vhodím do urny, ale spíše to, co od daného politického systému a konkrétní politické konstalace ve své zemi nebo v EU očekávám.

Je logické, že křesťan by měl především dbát svého křesťanského svědomí, které mu přikazuje jakýmsi kategorickým imperativem, že moc může být svěřena do rukou pouze těm, kteří budou v naší „polis „ – obci, státu, Únii, hájit křesťanskou víru a chránit křesťanskou morálku. Pokud však téma položíme takto, pak se dostaneme do neřešitelného problému, totiž, že nebudeme mít koho volit. Pokud totiž křesťan – volič nespí ve svých snech ještě někde v baroku či dříve, pak si musí být jist, že křesťanství a jeho styl života nejen že není dlouhodobě v módě, ale je soustavně potírán v celém politickém spektru. Ani historická Lidová strana – dnes KDU-ČSL - se v minulých obdobích příliš nehrnula do explicitní obhajoby témat jako ne - euthanasii, ne - potratrům apod., což jsou signifikantní morální témata křesťanské morálky.

Pokud má někdo špatnou paměť, ať se rozpomene, kde byli poslanci této strany – s výjimkou několika málo, když se o těchto věcech hlasovalo v našem parlamentu. Ale je zbytečné to této staně vyčítat, protože pokud se chce udržet ve vysoké politice, což teď už nemá vůbec jisté, musí jít stylem nevěstky – tedy „s každým“. Problém totiž není v žádné konkrétní straně, dokonce ani u komunistů ne, protože jakkoliv jsou jejich principy v zásadě nepřijatelné, drtivá většina voličů i poslanců této rudé levice už žádnými dialektickými materialisty a přísnými atheisty nejsou. Tato jejich víra zhasla prakticky již se smrtí Stalina Ukrutného.

Dnes se komunisté opírají naukově o sociální neomarxismus a s terorem leninismu už se neprosazují už ani na Kubě či v Číně. Snad jedinou baštou tohoto původního rudého teroru je zcela uzavřená Severní Korea. Mimochodem, pokud v dalším desetiletí zrudne Latinská Amerika, což je nasnadě, bude to už zcela jiná rudá barva, než jakou měl Sovětský svaz. Výše uvedená slova však nejsou žádným návodem na to, aby křesťan volil rudou či jinou (oranžovou apod.) levici. Ani modrá pravice či jiné středopravicové strany však nejsou spasitelné. Za jejich heslem pragmatismu a svobody se zcela jistě neskrývá svoboda a nezávislost v křesťanském slova smyslu. Závěr je tedy zřejmý. V postmoderní a skeptické, prakticky ateizované společnosti, kde praktikující křesťané tvoří menšinu skoro tak velkou jako homosexuálové, možná i menší, žádný rozumný člověk nemůže čekat, že bude mít možnost volit jakoukoliv křesťanství blízkou politickou frakci - taková frakce totiž není a vzhledem k počtu křesťanů ani být nemůže.

Přesto však je poměrně hodně lidí, kteří jsou praktikujícími křesťany v těchto stranách, a ty je třeba volit, ať jsou kde jsou! Především „na pravici“ se objevují zcela konkrétní křesťanské či křesťanské morálce blízké osobnosti. Bohužel však právě ti, kteří nejvíce své křesťanství deklarují, jsou často stejnými dekadenty a korupčníky, jako jejich ostatní nekřesťanští kolegové. Ale i přes tyto pohoršlivé příklady „rádobykřesťanů“ se poctiví lidí na kandidátkách tu a tam objevují. Je těžké znát tyto politiky osobně, avšak kdo se pídí, dopídí se. Stále platí, že člověk by měl vědět, koho volí – program jeho strany nestačí. Tito skrytí křesťané v současné politické nabídce k volbám jsou samozřejmě také bez stoprocentní záruky. I oni jsou stejně tak hříšní a slabí jako jejich voliči, takže není vyloučeno, že jejich dnešní relativně čisté úmysly jim vydrží až do konce mandátu. Ale takový už je život a systém oné tzv. parlamentní demokracie – do lidí, kterým dávám mandát, zkrátka zcela nemůžu vidět.

Na co by však měli křesťané především v období voleb myslet, je samotný Bůh – samotný Ježíš Kristus. On byl nechtěně opozičním člověkem vůči celé tehdejší politické scéně – nejen proti „ateisticko-pohanskému“ Římu, ale i vůči tehdejším nábožensko-politickým stranám Saducejů, Farizejů, Zélótů i jistě i Esénů. A přesto nezaložil žádnou další frakci, aby s ní pronikl do politiky Izraele či Říše, dokonce svůj náboženský program nevymezil vůči nikomu z nich. Naopak, nabádal své učedníky – „malé stádce“ (Lk 12,32) – aby měli úctu k současné politické scéně, aby však v ní žili a jako kvasnice v těstě (Lk 13,21) aby se snažili na svém místě (nikoliv pronikáním do Sanhedrinu či podobných parlamentů) žít autentické křesťanství, které „prokvasí“ celé těsto. To však neznamená, že toto „těsto“ bude prokvašovat společnost od parlamentu směrem dolů. Spíše naopak, jako se nedává mladé víno do starých měchů (Lk 5,37), tak ani křesťanství nepatří do těchto současných parlamentů, politických grémií, které jsou starými osvícenskými měchy, které nemohou „nové Kristovo víno“ udržet.

Jediným Spasitelem zůstane vždy jen Kristus, ať už bude na trůně sedět Nero či Konstantin Veliký, Jakobíni či Ludvík XIV., Fischerova vláda či Česká biskupská konference. Vždy bude záležet na každém konkrétním občanovi, zda bude Ježíš Kristus pro něj osobním Pánem či Spasitelem, nebo jen přívěškem na jeho jinak bezbožeckém životě.

K letošním volbám tedy zcela jistě půjdu, protože mám svého kandidáta, kterému chci dát hlas, a tedy i šanci. A protože on je poctivým anonymním křesťanem, ani mi na straně, za kterou kandiduje, nezáleží. Věřím, že on nosí v sobě Krista, a tak ho přivede i tam – do vysoké politiky mé jinak nekřesťanské země.

P. ICLic. Michal Podzimek, Th.D. je vysokoškolský kaplan v Liberci a pedagog na liberecké univerzitě.