S Dominikem Dukou je radost dělat rozhovory - vždy vstřícný, klidný a kompetentní. A když něco neví, tak to na rovinu řekne. ChrisNetu poskytl rozhovor v poslední době několikrát - třeba při návštěvě litomyšlského zámku nebo na vrcholu Sněžky při Svatovavřinecké pouti s prezidentem Klausem. Tento rozhovor vznikl ještě v rezidenci královéhradeckého biskupa (kvůli zdravotním a technickým problémům v redakci jej uveřejňujeme až nyní). Hovořili jsme s ním o odkazu kardinála Vlka, dotkli jsme se palčivých témat vztahů mezi církví a státem a ještě jsme se ohlédli za návštěvou papeže v naší zemi. Zmínili jsme se také sekularizaci naši země a vyhlídky církve do budoucna.

 

 

Kardinál Vlk ještě před svým odchodem na odpočinek uvedl (mj. v České televizi), že v několika věcech nebyl úspěšný – v otázce majetkového narovnání, ohledně katedrály sv. Víta a také smlouvy s Vatikánem. Můžete naopak zmínit několik pozitivních momentů z dlouhého pastýřského působení kardinála Vlka v čele české církve?

Určitě. Jeho prvním úkolem, který musel zvládnout, bylo to, že nastoupil po legendárním kardinálu Tomáškovi. Vstoupil do situace, kdy skončila první euforie, kdy se začínal profilovat nový stát a systém politických stran. Druhým důležitým momentem jeho působení je mezinárodní přesah. Lidé ve světě dnes vědí nejen to, že existuje Praha s Pražským Jezulátkem, ale i kardinál Vlk. Jeho dvouleté období ve vedení Evropské biskupské konference pomohlo tomu, že jsme se jako země i jako nevelká česká církev stali opravdu známými, a to nejen naše problémy, ale mohly být prezentovány i naše úspěchy. Dále je třeba zmínit, že v samotné Praze se mu podařilo vytvořit novou pastorační síť pomocí čtyř velkých komunitních center na největších sídlištích, která předtím mohla svůj náboženský život žít velmi skromně, protože kostely jsou v historickém centru. To změnilo duchovní tvář Prahy a napomohlo to k produchovnění a kultivaci velkých pražských sídlišť. Dále je tu jeho velká práce v rámci Hnutí fokoláre. To se ukázalo například při oslavě jeho pětasedmdesátin, které se zúčastnilo mnoho zahraničních biskupů. Jedná se také o pomoc misijním územím - například nemocnice v Ugandě, podpora charitativních aktivit v Indii, a to na bázi tohoto hnutí, a rovněž také ekumenické angažmá jak v rámci katolické církve, tak i ostatních křesťanských církví - a jak je to v „popisu práce“ Fokoláre - je to i účast na mezináboženském dialogu. Musíme také zmínit, že referátem kardinála Vlka byla problematika sdělovacích prostředků (je dodnes členem příslušné vatikánské komise). Když se podíváme na prostřený stůl sdělovacích prostředků římskokatolické církve, tak musíme říci „Díky Bohu“. Zcela jistě by některé věci mohly být ještě lepší, ale výsledky zde jsou a nebylo lehké některé věci vybojovat. To jsou věci, které se kardinálu Vlkovi povedly.


To jsou tedy úspěchy. Pak jsou tu věci, jež kardinál Vlk uvedl jako dluh, který předál svému nástupci: Jakou vlastně mají důležitost pro církev?

Pan kardinál uvedl tři body: dohodu s Vatikánem, majetko-právní vyrovnání a katedrálu sv. Víta. On je bere jako tři dluhy, které předává svému nástupci. Je zde třeba říci, že jednání nebylo jenom záležitostí jedné strany, ale byla tu i druhá strana. On jako pražský arcibiskup tento dluh nepředá. Je to dluh, který zůstává pro církev v naší zemi, kterou reprezentuje Česká biskupská konference, jež má další právnické osoby, a jménem všech biskupů vystupuje předseda ČBK.


První bod: majetko-právního vyrovnání. Skutečnost, že k němu ještě nedošlo, ukazuje na určitou situaci v naší zemi. Protože vím, jak bylo toto řešeno v ostatních postkomunistických zemích, musíme říci, že ani tam se zcela nepodařilo. I tam jsou jisté problémy, které nejsou zaviněny jenom tím, jaká se podepsala smlouva a kolik se obdrží, ale jakým způsobem je toto majetko-právní vyrovnání přijímáno společností. Zde se domnívám, že majetko-právní vyrovnání není jenom v našich rukou či rukou pana kardinála, ale je také v rukou Božích. Věřím, že pravý čas přijde. Myslím, že některé naše projekty na počátku devadesátých let, kdy jsme neměli dostatečnou zkušenost s životem církve ve svobodné společnosti, nemusely být reálné - při projektu na papíře je to jiné než v realitě. Určitě by bylo také i mnoho ekonomických neúspěchů a těch jsme byli ušetřeni. Konkrétně u tohoto bodu vycházím z toho, že „nic neděje se maně, vše řídí ruka Páně“.


Dále k bodu vatikánské smlouvy. Zde je třeba říci, že velká část z nás po listopadu 89 nechápala význam této smlouvy. Natolik jsme důvěřovali demokratickému systému, že jsme se domnívali, že život církve je zajištěn, a to náboženskou svobodou, uznáním Charty lidských práv. Nikdy jsme se nedomnívali, že bychom potřebovali ještě jakousi ochranu zvenčí. Když jsem se stal biskupem a byl jsem na první návštěvě ad limina, tak jsme slyšeli z úst vatikánského diplomata arcibiskupa Taurana (nyní kardinála), že taková smlouva je potřebná, protože i v demokratických státech jsou potíže. Vysvětlil nám, že vatikánská smlouva je určitá garance, jež zvyšuje jistotu náboženské svobody a práv církve, a to nejen katolické, ale i všech náboženských entit, především křesťanských, v zemi. To, že k uskutečnění projektu vatikánské smlouvy nakonec nedošlo, mělo spíše politický podtext, pro mnohé naše politiky tu byla obava, že tato smlouva by napomohla k majetko-právnímu vyrovnání, což ovšem není jejím obsahem.


A třetí bod, katedrála sv. Víta. Zde bych řekl, že je to zajímavý zápas, který vypovídá v náš prospěch. A sice - boj o katedrálu sv. Víta nám sděluje, že Češi nejsou ateisté. Vždyť oni za každou cenu chtějí mít kostel! Ať jsou katolíci, ať jsou evangelíci, ať jsou agnostici. Vnitřní sepětí církve a státu v našich zemích je mnohem pevnější, než se mnoho lidí domnívá. Často se říká, že to přinesli Habsburci a že je to důsledek austrokatolicismu. Na podzim jsme měli ještě v Hradci Králové mezinárodní konferenci o svaté Anežce. Znovu jsem si při ní uvědomil, že jestliže dnes hovoříme o potřebě kooperačního modelu církve a státu, tak je třeba říci, že sv. Anežka je nejen patronkou charity a zdravotní a sociální péče, ale je také jedinečnou patronkou tohoto kooperačního modelu. A proto si Prahu a Hrad nedovedeme představit bez katedrály, a – upřímně: Umíme si ji představit bez Hradčan, královského hradu? Myslím, že ne. Domnívám se tedy, že je třeba vidět otázku vlastnictví katedrály v historickém kontextu, a sice že je to součást našich dějin a každý Čech má bytostný pocit: Je to moje katedrála. Ale každý rozumný člověk také ví, že v kostele jsou bohoslužby, že pražský arcibiskup musí mít dohled. Lidé chtějí, aby tam byly zádušní mše za naše panovníky a další význačné osobnosti. A zcela jistě každá katedrála je i kulturním stánkem, kde se uskutečňují významné počiny duchovní kultury. A tak myslím, že tu jde spíše o otázku gentlemanské dohody, než že bychom zde viděli spor. Zcela jistě je potřeba se řádně dohodnout o opravách, údržbách a správě. Myslím, že veškerý šum v této záležitosti byl způsoben tím, že do této diskuse vstoupili určití lidé s trochu horkou hlavou a akce pak vyvolává reakci. Takže tento bod bych nepovažoval za nevyřešený, spíše naopak může vést náš národ k hlubšímu zamyšlení. (Viz též článek ChristNetu Klaus a Duka podepsali dohodu o katedrále sv. Víta).


Událostí minulého roku byla bezesporu návštěva papeže v naší zemi. Jaké hlavní dojmy ve Vás zanechala?

Na tuto návštěvu jsem se těšil. Nezklamala mne, ba spíše překvapila. Pozitivním překvapením byla i účast, a zejména zastoupení mladé generace. Je to důkazem toho, že práce s mládeží, která v církvi probíhá, má viditelné výsledky. Samotná návštěva nás dále překvapila pozitivním ohlasem v médiích, ale i ohlasem ve sféře společenské, kulturní a politické, včetně hlavy státu. Dále je třeba zmínit setkání papeže s akademickou obcí ve Vladislavském sále, což je jeden z důrazů současného papeže. Ne že by se Jan Pavel II. s akademiky nesetkával, ale setkání ve formě přednášky je novum papeže Benedikta XVI.


Je zřejmé, že sekularizace v naší společnosti postupuje. Jak se k tomu má církev postavit, jaká znamení naděje zde pro budoucnost církve vidíte?

Sekularizace je dvojí. Přirozená sekularizace, která byla akceptovaná i Druhým vatikánským koncilem a je i v podstatě Ježíšovým poselstvím „Co je císařovo císaři, co je Božího Bohu.“ Ale pak je militantní sekularizace, kterou můžeme vidět ve známých soudních sporech, zda smí nebo nesmí být kříž ve třídě, kde 95% dětí chodí do náboženství. Této sekularizace se bojím, protože je to fanatická sekularizace, která má také své oběti. Vzpomeňme francouzskou revoluci, jakobínskou diktaturu a podobně, nakonec i komunismus byla militantní sekularizace. Tyto zmíněné dvě věci je třeba rozlišovat.


S tím souvisí poslední otázka. Kde vidíte životodárné kořeny církve, které jí dávají novou sílu a svěžest?

Vidím dva zdroje. Jednak hlavní kořen je náš Pán – Ježíš Kristus. A my se k němu dostáváme několika způsoby. Božím slovem, životem svátostí a meditací tradice. To jsou naše základy.