Cyril a Metoděj jsou dvě impozantní postavy slovanské i evropské kultury i víry. Bylo jen málo sourozeneckých dvojic, které by tak výrazně promluvily do formování myšlení lidí, do způsobu jejich života i věření nejširších vrstev obyvatel. Soluňské bratry oslavují lidové písně a tradiční venkovské poutě stejně jako univerzitní kolokvia. Jejich jméno nese i teologická fakulta v Olomouci.

To jen dokresluje význam a věhlas, který si tito apoštolové Slovanů dokázali vydobýt. Přišli do zemí, ve kterých bylo křesťanství již nějakou formou žito, avšak mísilo se s militantním sekularizmem, pohanskými kulty a snahou jednotlivců užívat si bez ohledu na morální dopady svého chování. Situace tak byla nápadně podobná té, ve které nyní žijeme. Proto jistě nebude neužitečné zmínit některé aspekty jejich misijní činnosti, neboť mnohé z nich jsou jistě přenosné i pro dnešní dobu.

Předně se zastavme u postavy svatého Cyrila, kterému pravoslavná církev přisuzuje titul filosof. A tento titul jej velmi dobře charakterizuje. V byzantském prostředí nebyla moudrost vnímána jen jako intelektuální obratnost (i když i té měl dostatek), ale spíše jako participace na moudrosti Boží. Moudrý člověk byl především člověk pokory a modlitby. Ten, který neprosazoval sebe, své myšlenky a zájmy, ale plně pracoval pro Boha. Klement Alexandrijský o moudrosti mluví jako o duchovním zákusku, který Bůh dává jen některým.

Právě takto moudří lidé mají v dnešním světě, stejně jako před více než tisíci lety, dveře do značné míry otevřené. Přinášejí kvalitní intelektuální poznatky, rozvíjí kulturu či vědu. Přitom je na nich patrné, že jejich cílem není se mediálně zviditelňovat a strhávat pozornost na sebe, ale jen pokorně pracovat pro Hospodina. Martin Středa o svých zázracích, které působil během obrany města Brna říká, že je vnímal jako nepříjemnou zátěž, kterou musí snášet. Byl si vědom toho, že život, který by rád žil v univerzitním prostředí, není možný, neboť je Bohem vyvolen jako znamení.

Druhým podstatným rysem práce těchto bratří byla úcta ke kultuře a jazyku. Dnes se v médiích běžně hovoří o nevzdělaném náboženském venkově. Jakkoli může být klišé srovnání venkovan = hlupák nepřesné, je asi pravdou, že velkou většinu věřících představují méně vzdělaní lidé. Druhou významnou skupinou jsou pak vědci, umělci a hlubocí intelektuálové. Vznikla zde mezera střední třídy (ekonomické i intelektuální), která se necítí být nijak oslovena křesťanstvím. Moderní vědě nerozumí a to, co je prezentováno jako historický fakt, je pro ně dostatečným důvodem pro to, aby víru a církev zavrhli.

Vést zodpovědný a konstruktivní dialog v kultuře a s kulturou je něco, co stále více nabývá na významu. Koncerty duchovní hudby, přednášky na univerzitách a výstavy v muzeích mají bezpochyby velký význam. Ale nesmíme zapomínat na to, že kultura je všespolečenský jev, nikoli záležitost 5 či 10 % obyvatel. Ano, kulturou naší společnosti je také půllitr piva či fotbalový zápas. V této kultuře je potřeba se naučit přinášet radostnou zvěst. Nikoli pohledem snižující se inteligence na úroveň hospodských povalečů, ale s úctou a láskou jako mezi rovnými.

Velký význam v jejich činnosti měla i podpora panovníka, která zajišťovala, že nebyli vnímáni jako nepřátelská invaze zvenčí, ale jako součást integrálního rozvoje společnosti. I dnes by měla být církev schopná nabídnout lidem rozvoj jejich lidství. Jistě, církev není klubem vyvolených, je naopak společenstvím hříšníků, celníků a nevěstek. Pohoršení nad různými skandály je jistě oprávněné, ale nesmíme zapomínat, že Kristus nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky. A ty hned posadil ke svému stolu – neptal se, zda a kdy se obrátí. Jen přišel s korektní nabídkou spásy a lásky.

Je-li něco devizou církve, pak právě to, že může nabídnout odpuštění. Společenství, které je ochotné přijmout kohokoli, dát mu pocítit svou lásku a připravenost mu pomoci. Ač je to pro jednotlivce často velmi obtížné. Toto společenství by mělo být jedním z hlavních „lákadel“, které je církev schopná nabídnout.

Hezky tento program shrnuje v heslu svého webu Dominik Duka: „Úkolem doby je být pevnými, ale ne tvrdými. Umět říkat pravdu s láskou.“ Myslím, že pokud použijeme tuto apoštolskou metodu, budou úspěchy evangelizace jistě s Boží pomocí přicházet. Jen je potřeba prosazovat Krista a ne sebe, láskou, nikoli povýšeností nabídnout blízkost a otevřenost místo falešného elitářství. Cyril a Metoděj jsou jedni z posledních světců, kteří jsou společní Východní i Západní církvi, představují most mezi Řeckem a Slovany, cestu k hlubokému dialogu, který není povrchní, ale proměňuje srdce těch, kteří se ho účastní.

Obr: Wikipedia commons