Neutralita až za hrob?

Nechvalně proslulý francouzský revolucionář Joseph Fouché vyhlásil 10. října 1793 zákaz přítomnosti náboženských symbolů na hřbitovech v departmentu Nièvre, kde byl komisařem. Jediná dovolená symbolika na místech věčného odpočinku byla socha Spánku. To vše se dělo ve jménu rovnosti a neuznávání privilegií.

Ačkoliv můžeme tento příklad považovat za jeden z výstřelků francouzské revoluce, logika „neutrality“ je na evropském kontinentu stále přítomná. S jejími projevy se můžeme v současnosti setkat v rámci diskusí, které vyvolává „krucifixový případ“ Lautsi v. Itálie, jež se v uplynulých dnech dočkal dalšího pokračování.

Ve středu 30. června 2010 vyslechl Velký senát Evropského soudu pro lidská práva právní zástupce jak stěžovatelky S. Lautsi, tak italské vlády. Ani jedna ze stran nepřišla s výrazně novými argumenty, a proto se jejich projevy nebudeme zabývat (odkázal bych v této souvislosti pouze na článek Krucifix jako symbol sekularismu?, který se zamýšlí nad rozhodnutím soudu ze 3. listopadu 2009, a na post publikovaný na Jiném právu, jež obsahuje překlad části tohoto rozhodnutí). Naši pozornost si nicméně zaslouží úvahy „třetí strany“ reprezentované profesorem Weilerem, neboť jejich záběr zasazuje daný případ do kontextu vztahů mezi církvemi a státem, postavení náboženských menšin, kolektivních identit Evropanů a pnutí mezi uniformitou a diversitou.

Profesor Joseph H. H. Weiler před Soudem mluvil za vlády osmi států, které se cítily dotčeny listopadovým rozhodnutím ve věci Lautsi. Jejich pozice by se dala shrnout ve třech větách: (1) Souhlas s pozicí Soudu, pokud jde o svobodu náboženství a svobodu od náboženství. (2) Podpora Soudu v zasazování se o výchovu k toleranci a pluralismu. (3) Nesouhlas s povinností neutrality státu ve vztahu k náboženství a jeho projevům.

Soud totiž ve svém listopadovém rozhodnutí uvedl následující: „Povinnost neutrality a nestrannosti státu je neslučitelná s tím, aby jakkoliv hodnotil legitimitu náboženských přesvědčení a jejich projevů.“

Proti takovému pojetí vytáhl profesor Weiler příklad Velké Británie, pro kterou je již po řadu staletí charakteristické sepětí hlavy státu a anglikánské církve v osobě monarchy. Zásada neutrality by v tomto případě znamenala nutnost odstranění podobizen královny ze školních tříd, neboť jde o obrazy (mimo jiné) náboženské představitelky. Stejně tak by bylo nutné „opravit“ hymnu, jež má charakter modlitby za monarchu: „God Save the Queen/King“.

Podobným způsobem by bylo na pováženou předčítání irské ústavy studentům, neboť její preambule obsahuje invokaci Nejsvětější Trojice. Také německý základní zákon má k Soudem zastávané neutralitě daleko, neboť zmiňuje odpovědnost před Bohem.

Obdobných příkladů je možno v Evropě najít značné množství, neboť náš starý kontinent je charakterizován výraznou pluralitou ústavněprávní symboliky a nepřeberným množstvím modelů upravujících vztah církví (náboženství) a státu.

Ačkoliv to může znít velmi paradoxně, právě tato pluralita je ohrožována „neutrálním“ přístupem štrasburského Soudu, který má pluralitu vepsánu ve vínku. Profesor Weiler tuto hrozbu označil jako „nebezpečí amerikanizace Evropy“.

Co je myšleno amerikanizací? Dvě věci především: (1) Rozličnost ústavních pořádků je nahrazována jednotným pravidlem závazným pro všechny. (2) Rigidní model odluky církve a státu. Americkou pozici je tak možno shrnout následujícím způsobem: Jestliže chcete být demokratičtí, nesmíte být náboženští (na veřejnosti).

Takový přístup samozřejmě odporuje evropské tradici, která je charakterizována svobodou náboženství, svobodou od náboženství, ale také státními útvary, jež definují svou identitu skrze své náboženské dědictví.

Pro současnou Evropu není typický rozkol mezi katolíky a protestanty, či muslimy a židy, jak by se mohlo řadě lidí zdát. Dnešní Evropa má mnohem větší problémy vyrovnávat se s rozdíly, které se nacházejí mezi lidmi náboženskými a nenáboženskými (sekulárními).

Laicita (laïcité), kterou se před Soudem tak často argumentuje, není prázdnou kategorií znamenající absenci víry. Ba právě naopak: často je vyjádřením poměrně propracovaného světonázoru a přesvědčení.

Absence náboženských symbolů ve třídách tak je vším, jen ne neutrální volbou.

Jak ze svízelné situace, do které se Evropský soud pro lidská práva dostal? 

Profesor Weiler v úvodníku EJIL, č. 1/2010 (European Journal of International Law, ke stažení zde), navrhuje, že by Soud mohl státům uložit povinnost zajistit nikoliv neutralitu veřejného školství, ale absenci náboženského donucování na školské půdě. Nedomnívá se, že by bylo možné najít jednotné řešení pro celou Evropu, ale zasazuje se o řešení šitá na míru jednotlivým regionům. V každém jednotlivém kontextu by se měli do dialogu zapojit zástupci veřejné správy, školští experti a všichni, kterých se to týká; výsledkem tohoto dialogu by mělo být uspořádání vyjadřující respekt k jednotlivým náboženstvím, stejně jako k nenáboženskému světonázoru.

Ideologie „neutrality i za hrob“ by měla být představována jako jedna z (pseudo)náboženských voleb – nikoliv jako univerzálně platné pravidlo závazné pro každého.