Člověk byl stvořen k Božímu obrazu a podobnosti a ruští autoři správně upozorňují na to, že čím je člověk dokonalejší, tím je podobnější Bohu. Zdokonalování lidství se tak děje v rovině růstu podobnosti s Bohem. Serafím Sarovský i Teofán Zatvornik používají příměr se šaty – člověk chodí v šatech po ulici i do práce a ty se zašpiní, ať se snažíme sebevíce. Je proto potřebné tyto šaty vyprat - obnovit jejich původní lesk.

Ruští autoři si dále všímají toho, jaký je rozdíl mezi diamantem a uhlím. Oba jsou chemicky identičtí, avšak je mezi nimi velký rozdíl. Diamant je krásný, uhlí nikoli. Vysvětlení se zdá být prosté – diamant není krásný sám ze sebe, ale tím, že odráží světlo. Stejně tak člověk nikdy nedosáhne vlastní dokonalosti sám ze sebe, nýbrž tím, že bude odrážet světlo Boží. Jedná se o takové světlo, které ale nevychází z vnějšku, ale pramení v nitru člověka, v jeho srdci. Tímto způsobem jsou malovány také ikony. Ostatně i v lidové mluvě můžeme slyšet, že z někoho vyzařoval pokoj. Jedná se právě o světlo, jež pramení v srdci skrze Ducha a prozařuje ven. Člověk tak odráží velikost svého Tvůrce.

Výraz posvěcovat svět není něčím novým, vychází z Kristova vybídnutí i velkého misijního příkazu. V termínu dále pokračuje ve druhém století svatý Irenej, který hovoří o tom, že život člověka má být liturgií srdce – každý dobrý skutek je přípravou chrámu v nitru člověka, každá bolest pak může být na oltáři srdce proměněna, dána v rány Krista. S tímto pojetím pak operují i další autoři a konec konců ji odráží i jeden z ústředních teologických pojmů pravoslavné liturgie - andělská liturgie, tedy účast na činnosti andělů, kteří jsou blízko Bohu a mohou na něj patřit přímo. Pravoslaví tento přístup spatřuje v ikonách, které jsou oknem do nebe.

Ivanov se zabýval kulturami starověku a položil si otázku, čím to, že mezi všemi mocnými národy a vyspělou kulturou Řecka, Egypta či Říma přežila jen kultura židovská. Čím to, že se milióny lidí denně modlí žalmy, čtou Starý zákon a nikoli velkolepá řecká díla, která jsou živá jen muzejní či vědeckou expozicí? Autor nachází východisko v tom, že do židovské kultury vstoupil Kristus – v něm je celá kultura stále živá, každá kultura, která chce přežít, musí být tedy kristologická.

V čem tedy spočívá ono posvěcování světa? Západ Východu vytýká, že nemá dostatečnou úctu k svátostem, Východ Západu zase, že nevnímá cenu osobní modlitby. Posvěcovat svět znamená činit jej kristologickým v nejširším slova smyslu. Posvěcovat svět je možné jen úzkým spojením života s modlitbou. Nic nepůsobí prázdněji než „křesťanský život“ žitý bez modlitby. Skrze modlitbu se stáváme Bohu podobnější. Evagrinus z Pontu říkal, že teologie je kontemplace Trojce – tedy že každá modlitba je teologií, participací na životě Trojce.

Klíč k aktivnímu posvěcování světa je možné vidět ve známém Dostojevského výroku z knihy Idiot: „Krása spasí svět.“ Krása je viditelnou a hmatatelnou rezonancí Boží přítomnosti ve světě. Krása je spojena s modlitbou jako nerozdílný celek. Křesťan, který chce posvěcovat svět, musí milovat krásu, musí ji vyhledávat i tvořit. A to v nejširším smyslu slova. Každý je povolán ke kráse a každý má skrze modlitbu šanci posvěcovat, proměňovat svět. V tom bezesporu spočívá hlavní úloha křesťana v dnešní době.