Jak (ne)organizovat výuku náboženství na školách

Výuka náboženství na základních a středních školách představuje jednu z neproblematičtějších oblastí realizace náboženské svobody. Při jejím formování zápasí rodiče, školy, stát, občanská společnost a náboženské společnosti o způsob, jak předávat mladé generaci hodnoty, zkušenosti víry a jak formovat její celkový pohled na člověka a jeho postavení ve světě.

Dosáhnout rovnováhy v této oblasti se zřejmě nedaří Polsku. Takového názoru je alespoň Evropský soud pro lidská práva (ESLP) ve svém rozhodnutí v případě Grzelak proti Polsku.

Případ polské rodiny Grzelakových, který Evropský soud pro lidská práva rozhodl 15. června 2010, se točí kolem dvou základních otázek:

1. Jak zajistit výuku náboženství či etiky pro děti pocházející z náboženských a názorových menšin?
2. Jaký význam mají či mohou mít známky z náboženství (či etiky) na vysvědčení?

 

Sedmiletý Mateusz Grzelak začal navštěvovat základní školu v roce 1998. Vzhledem k tomu, že se jeho rodiče považují za agnostiky, postavili se proti jeho účasti na hodinách římskokatolického náboženství. Jejich přáním bylo, aby chodil na výuku etiky, která byla předvídána polským ministerstvem školství jako alternativa k hodinám náboženství.

Výuku etiky však nebyla schopna poskytnout žádná ze škol, na které Mateusz chodil (a že jich kvůli problémům vyplývajícím z minoritní náboženské orientace pár vystřídal). Důvodem pro odmítání žádostí o výuku etiky byl nedostatečný zájem ze strany dětí a rodičů. Pro to, aby škola zajišťovala výuku určitého náboženství nebo etiky bylo totiž třeba alespoň tří žadatelů. 

Ačkoliv se to může zdát zvláštní, sehnat zájemce o výuku etiky či neřímskokatolického náboženství nebylo právě snadné. Svědčí o tom i statistiky ministerstva školství, podle kterých se ve školním roce 2006/2007 etika vyučovala na pouhém jednom procentu polských škol a neřímskokatolické náboženství jen v oblastech tradičně luterských a pravoslavných.

Naskýtá se tedy otázka, zda byla volba mezi výukou etiky a římskokatolického náboženství skutečnou volbou, nebo pouhou teoretickou možností. Důkladnou analýzou této otázky se nicméně ESLP ve svém rozhodnutí nezabýval. Své úvahy zaměřil na diskriminaci související s uváděním známky z náboženství na vysvědčení.

Vzhledem k tomu, že Mateusz nechodil ani na hodiny náboženství (kvůli nenáboženskému přesvědčení rodičů) ani na hodiny etiky (nebyla v jeho městě vyučována), nemohl být z předmětu „náboženství/etika“ klasifikován. Proto se na jeho vysvědčeních v příslušné kolonce vyskytovalo pouhé proškrtnutí.

Absence známky z náboženství/etiky na vysvědčení by samozřejmě nepředstavovala problém, pokud by jí nikdo nevěnoval žádnou pozornost. Stěžovatelé nicméně tvrdili, že Mateusz byl pro chybějící známku (a tedy pro své náboženské přesvědčení) diskriminován. Soud uznal, že chybějící známka z náboženství v polském kontextu znamenala, že daný žák nechodil na běžně dostupnou výuku náboženství, a je tedy s největší pravděpodobností bez náboženského vyznání. Takové vysvědčení je pak možno považovat za nucené vyjádření (zveřejnění) náboženského přesvědčení.

Mateusz Grzelak nebyl samozřejmě prvním Polákem, který si stěžoval u Evropského soudu pro lidská práva na způsob (ne)uvádění známek z náboženství. Jeho „předchůdcem“ byl Bartosz Saniewski, jenž však podle ESLP neprokázal dostatečnou újmu, kterou by vysvědčení s chybějící známkou z náboženství znamenalo pro jeho náboženskou svobodu.

Podle Soudu se však případ Grzelak odlišoval od případu Saniewski ve třech ohledech: 

Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že chybějící známka z náboženství/etiky v průběhu celé školní docházky představuje nežádoucí stigmatizaci stěžovatele. A vzhledem k tomu, že polská vláda nedokázala před Soudem ospravedlnit rozdílné zacházení s nevěřícími chtějícími navštěvovat kurzy etiky a věřícími navštěvujícími náboženství, Soud shledal zásah do práva neprojevovat náboženské přesvědčení a rozhodl o porušení čl. 14 braného společně s čl. 9 EÚLP.

Jestli Vám připadá argumentace Evropského soudu pro lidská práva těžko uchopitelná a trošku kostrbatá, nebojte se: nejste sami. Soud si z celého spektra otázek, které případ Grzelak nastínil, vybral pouze jedinou: posouzení ospravedlnitelnosti, přiměřenosti a následků rozdílného zacházení se zájemci o výuku náboženství a se zájemci o vyučování etiky. I přes výrazné zúžení diskutované problematiky se však Soudu nepodařilo příliš rozpracovat argumentaci podporující jeho rozhodnutí.

Jeví se mi zřejmým, že Soud byl v tomto případě veden snahou dovést Polsko k uspořádání náboženského vzdělávání na školách, které by reálně umožňovalo příslušníkům náboženských menšin navštěvovat náboženskou/etickou výuku dle vlastního přesvědčení. Otázkou nicméně je, kolik lidí rozhodnutí Soudu takto uchopí a kolika bude vnímáno jako další útok ESLP na náboženskou identitu katolických zemí.