Křesťanští uprchlíci v Turecku

Evropský soud pro lidská práva (ESLP) se v uplynulých měsících zabýval řadou zajímavých případů dotýkajících se náboženských menšin. Jedním z nich byl případ íránské rodiny, která emigrovala do Turecka ze strachu z politického pronásledování. V exilu se všichni její členové obrátili na křesťanskou víru, kterou se následně snažili šířit, a to i za cenu riskantních ilegálních cest do své rodné země. A ačkoliv jim Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) přiznal uprchlický status, Turecko je zvládlo za poměrně zvláštních okolností deportovat zpátky do Íránu.

Čtyřčlenná rodina překročila 28. července 1999 íránsko-turecké hranice. Důvodem pro útěk z vlasti byla činnost prvního stěžovatele, který jakožto policista pomáhal disidentům, a při studentských demonstracích neuposlechl rozkazy svých nadřízených. Obával se proto o život svůj i vlastní rodiny.

Po příjezdu do příhraničního města Hakkari požádali o dočasné povolení k pobytu. Tato žádost byla 2. srpna 2002 zamítnuta, neboť UNHCR žadatelům nepřiznal uprchlický status.

Někdy v mezičase se daná rodina přesunula do Istanbulu. V roce 2002 přijali všichni její členové křesťanskou víru a zapojili se do církevní činnosti. Kvůli konverzi (resp. odpadnutí od islámu) byly obě děti odmítnuty školou při íránském konzulátu v Istanbulu. 

V dubnu 2008 byl rodině přiznán uprchlický status. Při hodnocení jejich žádosti vzal UNHCR v potaz především nebezpečí pronásledování z náboženských důvodů, neboť rodina aktivně zvěstovala evangelium íránským turistům v Turecku (a íránské úřady o této činnosti dobře věděly). Aby legalizovali svůj pobyt v Turecku, přesunuli se stěžovatelé na pokyn UNHCR zpět do Hakkari, kde opět požádali o povolení k pobytu.

Při prolistovávání pasů otce a syna úředníci zjistili, že obsahují řadu razítek prokazujících jejich cesty mezi Íránem a Tureckem v posledních šesti letech. Stěžovatelé jim potvrdili, že opravdu řadu cest do Íránu absolvovali, a to částečně s falešnými pasy (pro cesty do Íránu). Údajnými důvody jejich návštěv bylo potvrzení víz a dovoz biblí v jazyce farsí.

30. července 2008 byli stěžovatelé předvoláni na policejní ředitelství v Hakkari. Úředníci jim oznámili, že budou později téhož dne deportováni do Íránu. K tomu také došlo, a to přes výslovný zákaz Evropského soudu pro lidská práva, který však nestihl projít přes příslušné turecké úředníky (13 minut je krátká doba i pro výrazně pohotovější státy než Turecko).

Íránská rodina se nicméně ve své vlasti příliš dlouho nezdržela. Byla sice zadržena místní policií, ale podařilo se jim policisty uplatit a uprchnout. Do Turecka se vrátili o den později (samozřejmě ilegálně).

21. srpna 2008 již byli opět v Ankaře, kde navštívili UNHCR. Byl jim potvrzen uprchlický status. Na policejním ředitelství také požádali o odklad rozhodnutí o deportaci po dobu řízení před ESLP. Nedočkali se však odpovědi.

Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé prakticky ihned po deportaci vrátili do Turecka, nezabýval se Soud přímo tímto incidentem, ale zaměřil se pouze na zhodnocení rizik, kterým by byli stěžovatelé vystaveni při další deportaci zpět do Íránu.

Turecká vláda samozřejmě tvrdila, že stěžovatelé neměli důvodný strach z persekuce, což dokazovaly jejich četné cesty přes hranice. Nepodařilo se jí nicméně přesvědčit Soud o tom, že by se turecké orgány otázkou možných rizik spojených s deportací patřičným způsobem zabývaly. ESLP naopak přijal závěry UNHCR o důvodnosti strachu žadatelů. 

Ve světle posouzení situace stěžovatelů provedené UNHCR dospěl Soud k závěru, že návrat rodiny do Íránu by znamenal riziko mučení nebo nelidského a ponižujícího zacházení. Deportace stěžovatelů by tedy byla porušením čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech (EÚLP).

Soud také shledal porušení čl. 13 EÚLP ze strany Turecka, neboť stěžovatelé neměli přístup k účinnému opravnému prostředku k napadení rozhodnutí o deportaci.