Kolpingovo dílo patří mezi největší křesťanské organizace na světě a věnuje se hlavně mládeži, školství, ale také sociálně potřebným. V čem spočívá přínos Adolpha Kolpinga téměř 150 let po jeho smrti? Proč na jeho význam upozornil Jan Pavel II., když mluvil o výzvách pro Evropu po pádu komunismu?

Na počátku si dovolím připomenout některá základní historická fakta. Kolping vyrůstal ve velmi chudých poměrech jako čtvrté dítě pastýře ovcí. V 18 letech odešel do Kolína nad Rýnem jako asistent obuvníka. Sám usiloval o vyšší vzdělání, ale jeho rodinné poměry mu to neumožňovaly. Byl šokován životními podmínkami tamějších lidí, což ovlivnilo jeho rozhodnutí stát se knězem. Ve věku 23 let začal studovat gymnázium v Kolíně nad Rýnem a od roku 1841 teologii v Mnichově, později také Bonnu a Kolíně nad Rýnem. 10. dubna 1845 byl v Kolíně nad Rýnem vysvěcen na kněze. V roce 1847 se stal druhým prezidentem tzv. Jednoty katolických tovaryšů, založené předcházející rok Johannem Gregorem Breuerem, která mladým tovaryšům zajišťovala náboženskou a sociální podporu. V roce 1850 spojil již existující tovaryšské jednoty do jedné federace. Toto spojení je základem dnešního Kolpingova díla. Až do své smrti se snažil toto svoje dílo rozvíjet. Během jeho života vzniklo celkem více než 400 domů nejen v Evropě, ale i v Americe. Zemřel 4. prosince 1865 na rakovinu plic. 27. října 1991 byl Adolph Kolping beatifikován papežem Janem Pavlem II. Jeho památka je slavena 6. prosince.
(Zpracováno dle Wikipedie a stránek Kolpingova díla v ČR .)

Kolpingovo dílo se snaží starat především o mladé lidi, kteří se nacházejí v nějaké neuspokojivé situaci, ale nejen o ně. Cílem organizace je celkový rozvoj každé lidské osoby, která potřebuje pomoci. V žádném případě se nejedná jen o problematiku ekonomické pomoci potřebným. Jedná se o problematiku především pedagogickou v tom nejširším možném slova smyslu – od škol přes volnočasové aktivity až po dětské tábory, různé výlety, víkendy atp.

Přitom je kladen důraz na zcela specifickou věc. Nejde o pořadí na žebříčku prestižnosti škol a v prvé řadě dokonce ani o maximální úroveň školského systému samotnou, ale o péči o lidství každého jednotlivce. Nikdo nesmí mít pocit, že je ze systému vyčleňován či vyloučen, protože nějakým způsobem nestačí zvolenému tempu či nedokáže překonat nastavenou laťku. Myslím, že právě tato myšlenka by měla být pro moderní školství vysoce nosná. Slovo pedagogika znamená doprovázení, tedy pomoc druhému na cestě k seberozvoji rozvoji a poznání. Kolpingovi vždy důsledně šlo o vztah, který by mohl být rozvíjen, ne o statistický posun.

Dalším, neméně důležitým aspektem péče o druhé je otázka vlastního příkladu. Nejde jen o to, předat druhým určitou sumu vědomostí a znalostí, ale jít s ním po cestě poznání. Čteme-li biblické knihy Moudrosti či Sirachovce, můžeme vidět, že moudrost je spojena se životem Božím. Je plodem činnosti a lásky uvnitř Trojice. Tato moudrost pak není v prvé řadě mírou intelektuálních znalostí, ale mírou lásky člověka k Bohu a druhému. Moderním jazykem bychom mohli říci, že moudrost je míra kvality charakteru a víry. A právě učení moudrosti stojí, jako memento, v pozadí činnosti celého díla.

Jan Pavel II. hovořil o pádu komunismu nejen jako o pádu nesvobody, ateistické doktríny teroru a systému pošlapávajícího samotného člověka, ale především jako o nové výzvě pro církev. Svět nebude nikdy sociálně spravedlivý a žádný sociální program vlád jej neučiní takovým. To, co ale má smysl, bude péče o člověka, jednotlivce, jako výraz bratrské lásky, pomoci hladovému, chudému, nemocnému. V této věci se vzácně naprosto shodují Jan Pavel II., Benedikt XVI. i Kolping.

Kolping svoji službu chápal jako bytostně eklesiální, tedy samozřejmou a zcela přirozenou činnost církve, ke které ji zve Kristus. Ten, který není sociálním reformátorem ani revolucionářem, ale tichý a pokorného srdce, přicházející za každým jednotlivým potřebným člověkem, aby mu pomohl v jeho konkrétních potřebách. V tomto smyslu má jistě jeho životní postoj zcela přirozené pokračovatele v každém křesťanovi.

Člověk je jednotou těla, duše i Ducha. Kolpingův postoj se zaměřoval na všechny tři části člověka – pomoc sociální, ekonomickou, pedagogickou i duchovní. Jedině když budeme usilovat o rozvoj člověka, který byl stvořen k Božímu obrazu, můžeme hlásat evangelium v jeho plnosti. Upřílišnění jedné složky před druhou, by totiž vedlo ke karikaturizaci naší činnosti.

I téměř sto padesát let po smrti Adolpha Kolpinga je možné říci, že jeho životní postoj je stále aktuální a měl by být postojem každého člověka i celého školství.