Způsob výuky (a výchovy) prezentovaný v letos na školy rozesílané příručce o sexuální výchově považuji za scestný, stejně tak snahu Výboru na obranu rodičovských práv (VORP) redukovat poučení o těchto věcech na minimum a ve volitelných předmětech.

Je dobře, že Výbor na jaře upozornil na slabé stránky příručky. Sexualita se v ní podává v naprosto odkouzlené, odduchovněné podobě. Výstižně tento „étos“ vyjádřil kterýsi člen Výboru: „Zasportujeme si, nabaštíme a nakonec zasouložíme“. Přístup k sexualitě jako k jakékoliv jiné věci „na krámě“- sexualita redukovaná na rozkoš, vyňatá z lidských vztahů, nekultivovaná. Potud jasný souhlas s nespokojenými rodiči i církevními přestaviteli.

Na druhou stranu snaha zlikvidovat příručku jako takovou (která kromě slabin obsahuje i věcné, odborné informace) a především projekt sexuální výchovy zavání stejnou ideologií jako ideologie ultraliberálů, kteří hlásají dehumanizované pojetí lidské sexuality. Sexuální výchova do škol (nikoli nutně jako samostatný předmět) do škol patří jako potřebný doplněk výchově v rodině. Nikdo soudný nepochybuje, že poučení a formování dítěte a dospívajícího v oblasti vztahů (ne výhradně jen sexuální výchovy) leží především na bedrech rodičů. Neznamená to ovšem, že škola se přiměřeným diskusím vyhne či omezí informace na biologické minimum (a strašení před pedofily). Zkušenost ukazuje, že sexuální výchova může ve školách probíhat odstrašujícím, ale i vyhovujícím, ba následováníhodným způsobem. Stejně jako rodinná sexuální výchova. Osobně jsem se setkal s dospívajícími a dospělými, jejichž svérázná výchova v oblasti vztahů a sexuality křesťanskými rodiči zanechala v jejich duši a vývoji těžko zhojitelný šrám a trauma než cenný vklad do života.

Snahy hnutí Pro život i VORP proto nenahlížím za žádoucí alternativu nepříliš povedené příručky. Sexuální výchova ve školách je potřebná, jde jen o to, v jakém duchu bude probíhat. Je třeba se vyhnout indoktrinaci jak ze strany ultraliberálních hedoniků, tak i části křesťanů, kteří by, jak se zdá, rádi indoktrinovali své děti za zdmi svých domovů. Je sice pravda, že v mnoha oblastech sexuologie neexistují jednoznačné poznatky. Nechť tedy namísto jakékoliv indoktrinace nastoupí výuka a výchova v dialogu a diskusi. Ostatně k tomu vybízí i bytostné určení sexuality. Již v devadesátých letech byla zpracována rozumná koncepce sexuální výchovy na školách od předních českých sexuologů (Brzek, Hubálek, Mellan a jiní), která je blízká křesťanské (nemyslím tím katechismové) etice. Nechápu, proč tyto starší projekty zapadly…

Autor je doktor filosofie, středoškolský učitel a dopisovatel Magazínu ChristNet.eu