Dva přístupy k Božímu uzdravení       Uzdravení Božím zásahem je jedním z nejpůsobivějších zážitků křesťana. Potvrzuje mu Boží existenci, prokazuje Boží moc i dokládá Boží zájem o jednotlivého člověka, o jeho tělo a o jeho každodenní pozemský život. Patrně každý křesťan se za svoje uzdravení nebo za uzdra­vení blízkého člověka modlil, nebo dokonce pravidelně modlí.

Velká hodnota zážitku uzdravení pro duchovní život křesťana i pro jeho misijní půso­bení je důvodem pro hledání teologie uzdravování, tedy obecného modelu Božího uzdravo­vání, z něhož by bylo patrné, za jakých podmínek k uzdravení dochází a jaké jsou způsoby, jak toto uzdravení získat. Od nástupu probuzeneckého (evangelikálního) hnutí před asi 250 lety se s různými teologiemi uzdravování setkáváme stále častěji, v posledních desetiletích docela běžně i za hranicemi probuzenecké tradice. Je dokonce možné, že s nějakým projevem teolo­gie uzdravování (uzdravovacími evangelizacemi, traktáty hnutí víry apod.) přišel do styku kaž­dý z dnešních českých (zvláště protestantských) křesťanů.

Snad to nebude znít příliš dramaticky, když řeknu, že především pro faráře, kazatele a ostatní církevní pracovníky jsou teologie uzdravování náročným tématem. Někteří rychle a nekriticky přijímají myšlenky různých „uzdravovatelů“ v naději na získání hodnoty, kterou by uzdravení Božím zásahem mohlo přinést tělu i duchu, jiní hledí na teologie uzdravení od počátku s po­dezřením jako na nebezpečí pro hloubku evangelijní zvěsti. Tyto osobní preference a předpoklady samozřejmě nelze přehlížet, ale je možné informovat o teologiích uzdravení natolik fundovaně a podnětně, aby to při­neslo zásadní obohacení na všech stranách.

Přesně to se - podle mého názoru - podařilo Pavlu Hejzlarovi. Na jednom místě své nové knihy píše: Chceme naslouchat tomu, co protagonisté uzdravování říkají, místo toho, abychom jejich názory ukvapeně odmítli jako neosvícené. Ačkoli Ježíš, obecně vzato, učil, že je třeba bližnímu prokazovat dobro, jeho vlastní reakce na nemoc byla zcela duchovní po­vahy. Z toho důvodu považujeme upřednostňování uzdravení vírou před lékařskou péčí tak, jak o tom čteme u těchto protagonistů, za pozitivní výzvu, abychom mobilizovali své duchov­ní zdroje místo toho, abychom šli s davem, který bez přemýšlení svěřuje péči o nemocné zdra­votníkům. Učení o víře je užitečné přinejmenším v tom, že nabádá k přijetí zodpověd­nosti za vlastní blaho. Znamená to, že s nemocným se jedná jako s osobou, místo toho, aby byl vzat do nemocnice tak jako porouchaný vůz do opravny.

Takových myšlenek je v mimořádně zdařilé knize Dva přístupy k Božímu uzdravení mnoho. Pavel Hejzlar, absolvent Evangelické teologické fakulty UK a kalifornského Fullerova teologického semináře a v současné době farář v Chebu, se soustředil na čtyři významné křesťanské postavy: Fred Bosworth, Kenneth Hagin, Agnes Sanfordová a Francis MacNutt mu posloužily jako typy, reprezentující různé teologie uzdra­vování. Na nich pak velmi precizně a přehledně ukázal přednosti i slabosti těchto teologií. Nevyhnul se ani shrnujícím komentá­řům a vlastnímu hodnocení. Podrobný a chápající rozbor těchto čtyř teologií uzdravování spolu s Hejzlarovými vlastními úvahami tak vytvořily velmi inspirující a teologicky hlubokou, byť poněkud náročnou knihu. Nikoho, kdo napříště bude vynášet pozitivní nebo negativní soudy o „uzdravovatelích“ a jejich aktivitách, aniž by znal Hejzlarovu knihu, nebude možné brát vážně.

Pavel Hejzlar, Dva přístupy k Božímu uzdravení, Praha: Emet 2010, 284 stran.