Při pozorném pohledu do církevních dějin a životopisů svatých nelze přehlédnout zvláštní a opakovaný jev - aspoň v některých případech. Tito lidé zakoušeli v době svého pozemského života despekt, nedůvěru, podezírání, někdy i perzekuci, po smrti byli rehabilitováni a za několik století svatořečení. Některým z nich byl udělen i titul učitel (učitelka) církve. Příkladem jsou Kateřina Sienská, Terezie z Avile, v současnosti ctihodná Mary Ward nebo Mary MacKillop.

Marry MacKillopAle ani svatí muži to neměli lehké. Jako první mě napadá otec Pio z Pietrelciny, jehož svatost doprovázely mimořádné jevy, které zřejmě vyvolaly nedůvěru. Nebo svatý František hlásající vysoké duchovní ideály, které se tehdejším prakticky smýšlejícím církevním představitelům mohly zdát nereálné. Na problémy a překážky naráželi také svatý Cyril a Metoděj, ale v jejich případě to vzniklo proto, že působili na území západní církve.

Nebudu pátrat ani počítat, jestli bylo v církvi víc nepochopených svatých mužů nebo nepochopených svatých žen. Jedno mě však udivuje. Proč byli za svého života zahrnováni nepřízní, nedůvěrou, podezíráním, a po smrti naopak uznáním a chválou, která rostla přímo úměrně s časem plynoucích od jejich skonu. Až to v některých případech nakonec vyvrcholilo kanonizací. Možná to bude tím, že svatí měli podobně jako ostatní lidé chyby a nedostatky. Ty byly v době jejich života viditelné, nápadné, někdy i do očí bijící. Možná ty chyby a nedostatky navenek překryly jejich hluboký vztah k Bohu i jejich životní dílo, které se v době jejich života neprosadilo, případně bylo interpretováno zkresleně optikou oněch chyb a nedostatků. Odchodem těchto lidí na věčnost odešly i jejich chyby a nedostatky, na které se časem se pozapomnělo. Jejich dílo však zůstalo, začalo růst a přinášet ovoce, jak je psáno: "Dle ovoce poznáte je." Nebo: "Kdo sejí v slzách, žnout budou s jásotem. Vycházejí s pláčem, když nesou semeno k setí. Přijdou však s jásotem a přinesou své snopy" (Žl 126,5-6).

Svatá Terezie z Avile zdůrazňovala, že ani svatí nebo jinak mimořádní lidé nejsou andělé, také oni mají své chyby. Stačí pak sebemenší nedostatek, aby jejich osoba nebo dílo bylo zpochybněno. Jistá dávka předpojatosti vůči nadaným a schopným lidem existuje v církvi dodnes. Předem se jim přisuzuje pýcha a nedostatek pokory, jejich chyby, ať už skutečné nebo domnělé, bývají často zveličované. Přitom i lidé nedisponující zvláštním nadáním ani schopnostmi mohou být pyšní a nepokorní, mohou mít ještě větší chyby než ti schopní a nadaní, ale nikdo na ně nepoukazuje. Nedostatky výjimečných jedinců jsou asi viditelnější. Může to být ovšem i tím, že někteří z nich rádi provokují.

Myslím, že současná církev by se už z toho měla poučit a přestat řadit do kategorie podezřelých každého, kdo nezapadá do běžného církevního standardu. Kdo ví, jestli ten člověk nebude za několik století rehabilitován nebo dokonce kanonizován. Chápu, že určitá opatrnost a vyčkávání jsou na místě. Proč k tomu ale přidávat podezírání, obvinění a despekt? Tím neukazuji jen na hierarchickou část církve. Všichni máme sklony podezírat a odsuzovat odlišně smýšlející a jinak jednající bližní. Ovšem postřehy a názory obyčejných věřících nejsou směrodatné. Pokud se však k něčemu vyjádří vyšší církevní hodnostář, má to už nějakou váhu.

"Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali?" (Sk 7,52) Dnešní církevní představitelé jsou o chybách a omylech svých předchůdců jistě informovaní. Nepřísluší mi posuzovat, nakolik jsou informovaní o chybách a omylech vlastních. Někdy to navenek působí, jako kdyby se mýlili a chybovali jen ti před nimi, zatímco oni už dělají všechno dobře. Potíž vidím trochu v tom, že jejich předchůdci byli o své pravdě přesvědčeni stejně jako dnes oni. Ti, kteří přijdou po nich, budou zase přesvědčeni o své pravdě a o tom, že se mýlili a chybovali ti před nimi.

Tak putují církevními dějinami, napravo rozdávají medaile, vyznamenání, pochvaly, nalevo negativní posudky nebo i sankce - většinou jen podle svých dílčích poznatků. Naštěstí za nimi kráčí vševědoucí a spravedlivý Bůh, který "nehledí na to, co má před očima, ale na srdce" (1 Sam 16,7). Ten to v případě omylu přehodí zase na opačnou stranu. Boží humor vidím v tom, že tu korekci provádí rukou některého z následujících církevních představitelů.

"Běda vám! Stavíte pomníky prorokům, které zabili vaši otcové. Tak dosvědčujete a potvrzujete činy svých otců; oni proroky zabíjeli, vy jim budujete pomníky" (Lk 11,47-48).

Uvedený úryvek mi sice humorný nepřijde, ale tak to bohužel chodí. Musí se naplnit, že poslední budou první a první poslední. Jak už to vystihl Kazatel: "Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat, pod sluncem není nic nového."

Autorka je zasvěcená panna, vystudovala farmacii a teologii, učí na Vyšší odborné zdravotnické škole.