Seznamka
V této oblasti pozoruji už mnoho let ztrátu dobrého vkusu, někdy i soudnosti. Podrobný přehled o celkové situaci sice nemám, ale navštěvuji pravidelně za účelem zpravodajství poutní mše a jiné církevní akce. Jestliže se na většině míst setkávám s průměrnou až podprůměrnou úrovní, o něčem to vypovídá. Pokud se Písmo předčítá nedbale i na poutích, kam přichází větší počet lidí s různým vztahem ke Kristu a církvi, je to na pováženou.
Lidé ztratili smysl pro krásu a hloubku slova
Teolog Romano Guardini v knize O posvátných znameních v kapitole O Jménu Božím upozorňuje, že lidé ztratili smysl pro krásu a hloubku slova. "Myslíme, že je něčím vnějším, protože už nevnímáme jeho nitro. Myslíme, že je něčím prchavým, protože už nepociťujeme jeho sílu. Nestrká, netluče, je jen křehkým útvarem z hlasu a zvuku. Je však jemným tělem pro něco duchovního. Podstata nějaké věci a něco z naší vlastní duše, co před onou věcí procitá, setkávají se a nabývají výrazu ve slově." Každé slovo v sobě zahrnuje množství rozmanitých skutečností a významů. Bible není jen obyčejné lidské slovo, ale zjevené slovo Boží, kterým byl stvořen svět a skrze které se Bůh dává světu poznat. Toto Slovo nestačí jen slyšet, musí nám proniknout do srdce a být impulzem k činu.
Všeobecné pokyny k Římskému misálu zdůrazňují, že lektoři mají předčítat "hlasitě, zřetelně a pozorně", protože "takovýto způsob přednesu napomáhá k správnému sdělení Božího slova". Již zesnulý liturgik Ladislav Pokorný v knize Prostřený stůl klade laťku ještě výš: "Zejména je zájmem věřícího lidu, aby se Písmo svaté předčítalo srozumitelně a řekl bych "krásně", či snad ještě lépe oduševněle a s porozuměním. Nejde jen o to, aby se bez chyby přečetlo. Jde o to, aby vážnost a krása svatého zvěstování náležitě vyzněla."
Lektor musí rozumět tomu, co čte
Z uvedeného vyplývá, že lektor má mít nejen silný hlas a dobrý přednes, ale v první řadě znalost Písma a blízký vztah k němu, aby rozuměl tomu, co čte. K tomu jsou nezbytné základy teologie a liturgiky. Nestačí jen mechanicky číst slova a věty, je třeba hlásat Boží myšlenky. Lektor musí mít cit pro čtený i psaný text a rozlišovat různé literární formy, z nichž je Písmo složeno. Některé texty jsou nabité afekty a emocemi, např. dialogy Abraháma a Mojžíše s Hospodinem nebo výroky proroků. Působí podivně, když někdo odrecituje tyto úryvky mechanicky a monotónně jako básničku. Listy apoštola Pavla jsou teologické úvahy plné hlubokých myšlenek, které by se neměly předčítat emocionálně, ale ani monotónně. Lektor musí vycítit, kdy zrychlit nebo zpomalit, kdy něco zdůraznit nebo se naopak odmlčet. Měl by číst dostatečně hlasitě, ale nekřičet, číst přiměřeným tempem, ani pomalu ani rychle, dbát na správnou výslovnost, interpunkci a přízvuky. Přiznávám, že v tom občas sama tápu. Ve Všeobecných pokynech k Římskému misálu stojí: "... k přednesu čtení Písma svatého se určí laikové, skutečně způsobilí a pečlivě připravení k plnění tohoto úkolu, aby věřící z poslechu posvátných čtení pojali k Písmu svatému ve svém srdci něžnou a živou náklonnost."
Lektoři s dobrým přednesem se ještě najdou, ale lektorů s hlubší znalostí Písma je už méně. A jen málokdo v sobě spojuje oba předpoklady. V praxi probíhá výběr lektorů nesystematicky, nedůsledně a nezodpovědně. Na mnoha místech lze vidět stále stejný obrázek. Těsně před mší vyběhne někdo ze sakristie s lekcionářem v ruce, pobíhá chaoticky po kostele a horečně shání někoho známého. Anebo strčí lekcionář do ruky prvnímu, na koho narazí. Takhle přece nelze zacházet s liturgickým textem a Božím slovem, které je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč" (Žd 4,12).
Výběr lektora na základě obliby?
Jinde se lektoři vybírají na základě obliby u místního kněze, kostelníka nebo některého ministranta. Bylo mi řečeno, že o výběru lektorů rozhoduje hlavní celebrant. Uznávám, že o tom někdo rozhodovat musí. Měl by ale rozhodovat objektivně a podle skutečných schopností, ne podle svých sympatií a antipatií. Občas se stává, že kněz pověřuje čtením svého ministranta, případně svého známého farníka bez lektorských předpokladů, protože k nim má osobní vztah, a schopného lektora opakovaně odmítne třeba jen proto, že mu není sympatický. Nestojí snad Boží slovo a liturgie nad lidskými zájmy, osobními vztahy a podobnými malichernostmi? Konstituce o posvátné liturgii (Sacrosanctum Concilium) vyzývá k "podněcování srdečného a živého zalíbení ve svatém Písmu". Při pohledu na některé předsedající kněze si kladu otázku, jestli jim je jedno, zda věřící vůbec vnímají Boží slovo předkládané monotónně, mechanicky, někdy i nesrozumitelně.
Autorka vystudovala dálkově katolickou teologii, ve své farnosti působí jako pravidelná lektorka, mezititulky redakční
obrázky: http://www.vezmiacti.cz/
