Benedikt XVI. nedávno představil motu proprio Ubicumque et semper, kterým byla zřízena rada pro novou evangelizaci. Jejím hlavním cílem by mělo být hledat cesty pro hlásání evangelia všemu lidstvu takovým způsobem, aby bylo možné mu uvěřit a přijmout jej v současném kulturním kontextu.

sixtinská kaple -ilustrační foto- archiv

Pokračování v myšlenkách II. vatikánského koncilu

Papež pokračuje v myšlenkách II. vatikánského koncilu, který posílil roli místních církví (mluvíme o katolické církvi) a roli biskupů tak, aby mohli lépe hlásat evangelium v konkrétních lokálních podmínkách, které jsou ovlivněny určitou kulturní, ekonomickou či historickou zkušeností. Církev je si vědomá toho, že není možné nalézt jednu, univerzálně platnou, formu evangelizace, ale že ta se uskutečňuje v mnohosti.

Nová Papežská rada pro novou evangelizaci v této tendenci chce pokračovat. Jejím cílem je hledat nové cesty a formy hlásání radostně zvěsti tak, aby byla přístupná dnešnímu člověku s jeho kulturními kořeny. A v nedávném rozhovoru Svatý otec zmínil také skutečnost, že tato činnost bude muset být zaměřena především na činnost laiků. A to jistě v několika úrovních – od postoje věřících, kteří se k církvi převážně pasivně hlásí, přes katechety až po hlasatele a lidové misionáře. Myslím, že právě toto vykročení směrem k laicizaci hlásání Božího slova je mimořádně důležité. Nejde zde ani v nejmenším o to, že by snižovala nebo umenšovala role kněží, ale spíše o rozmnožení dělníků na Boží vinici.

Opomíjená role a spirituality laiků

Právě role a spiritualita laiků patří v katolické teologii stále mezi poměrně opomíjené okruhy témat, což je dáno především tím, že většina teologů nejsou laiky. Evagrín z Pontu definuje teologii jako kontemplaci Trojice. K tomu se postupně přidává teologie v dnešním slova smyslu jako nauka o Božím zjevení a možnostech jeho poznání. Obě věci spolu ale velmi blízce souvisejí a je pochopitelné, že se jim bude prvořadě věnovat profesionál v obou zmíněných oblastech, což, ať chceme či nikoli, jsou především kněží a řeholníci.

To vedlo ke vzniku určitého deficitu – na jedné straně zde bylo posílení role laiků v životě církve i v liturgii, na straně druhé jen omezené definování konkrétní náplně v širším zasazení do všední spirituality. Ostatně na existenci tohoto deficitu staví do značné míry populární hnutí a komunity, které dokáží nabídnout onu praktickou konkrétní náplň.

V tomto ohledu může být Ubicumque et semper velkou nadějí. Laiků je velké množství, právě oni jsou určující složkou celé církve. Oni participují na výkonu kněžství svátostného svým všeobecným kněžství, každý se může podílet na posvěcování světa. Myslím, že jedním z největších teologických omylů biskupa Davídka bylo nepochopení role laiků. On začal světit ženy a velké množství mužů především z toho důvodu, aby se mohli podílet na posvěcování světa a životě církve. Tedy v oblasti, kde může i laická služba být v mnohém rovnocennou té kněžské.

V samotném dokumentu doslova čteme: „Přesto není obtížné rozpoznat to, co potřebují všechny církve žijící na tradičně křesťanském území, totiž obnovené misijní úsilí, projev nového, velkorysého otevření se daru milosti. Nemůžeme zapomínat, že prvním úkolem vždy bude oddanost zdarma danému dílu Ducha Zmrtvýchvstalého, který provází všechny šiřitele evangelia a otevírá srdce těm, kteří naslouchají. Pro plodnost hlásání evangelia se především vyžaduje hluboká zkušenost s Bohem.“

 Výzva každému věřícímu

Dokument nezřizuje jen instituci a není tak byrokratickým opatřením, ale je především výzvou každému věřícímu – být jednoznačným svědkem Vzkříšeného takovým způsobem, aby vydával znamení okolnímu světu. Často slýcháme námitku, že svatý Pavel říká, že hlásá evangelium vhod i nevhod. To ale neznamená, že bychom neměli přizpůsobit hlásání dnešnímu člověku. Spíše naopak, ale je třeba v klíčových otázkách víry zůstat pevní, i když to pro nás osobně bude znamenat nepohodlí či nepochopení druhých.

Křesťan nemusí být mediálně oslavovanou tváří, kterou budou televizní stanice zvát na rozhovory. Nemusí sledovat žebříčky popularity. Ale má být člověkem v plnosti. Člověkem, v jehož středu je srdce, které pláče s plačícími, raduje se s radujícími a vidí Krista v každém člověku. Nové motu proprio je tak výzvou především pro každého věřícího – aby žil opravdovým křesťanským životem a stal se tichým hlasatelem – tím, kdo káže svým životem. To je totiž to nejpřesvědčivější svědectví.

obr. www.cirkev.cz