Ticho

Slavnost narození Ježíše Krista  není pro nás křesťany jen pietní připomínkou narozenin jednoho velkého muže z dávné minulosti, nýbrž zvěstí, která říká něco podstatného o člověku vůbec, o našem lidství – a také o Bohu a jeho vztahu k lidstvu.

Slovo Bůh se stalo pro mnohé lidi cizím slovem, vzdáleným, podezřelým, budícím i nepříjemné pocity. „Kdyby byl Bůh, jak bych snesl, že nejsem Bohem?“ napsal kdysi filozof Friedrich Nietzsche. Možná tím vyslovil nejhlubší důvod toho, proč mnoha lidem sama idea Boha je nepříjemná a nepřijatelná. Za jejich tvrzením, že „bůh není“, nestojí ani tak konstatování, že věda existenci takové bytosti nedokládá, jako spíš pocit, že Bůh nesmí být – protože by mně nedovoloval být bohem.

V jiných případech, v jiném smyslu, je ovšem tvrzení „bůh není“ větou, s níž křesťanská teologie vřele souhlasí: Bůh není tak, jak je svět, jak je příroda, jak jsou věci, Bůh není ani tak, jak je člověk. Bůh je zcela jedinečným způsobem, božským, vyhrazeným pouze jemu. Je ten, který je. Svatý Tomáš Akvinský tvrdí, že my nevíme, kdo je Bůh, ani to, co to znamená „být“ v případě Boha; my máme zkušenosti jen s bytím věcí a lidí – a tímto způsobem Bůh opravdu není! Bůh není tím, co vyvracejí jeho popěrači (ti většinou odmítají jen svou vlastní představu o Bohu), ani to, co dokazují upocení „dokazovači“. Můžeme ho poznat jen tím, že On sám se nám zjeví, anebo pouze analogicky ze stvoření. (První vatikánský koncil pak ve snaze odmítnout na jedné straně biblický fundamentalismus a na druhé straně mlhavý fideismus (neurčitý „náboženský cit“) dogmatizoval Tomášovu důvěru v přirozenou schopnost rozumu dojít kontemplací stvořeného světa k přesvědčení o existenci Stvořitele; ovšem tuto větu je třeba číst v kontextu Tomášova tvrzení o analogické povaze tohoto poznání. Jiný článek víry tvrdí, že Bůh je sice podobný (analogický) stvoření, je však mu mnohem víc nepodobný než podobný.) Svatý Tomáš ještě dobře znal onu tradici teologie, vycházející z hloubek mystického poznání svatých Otců: Bůh stojí nad „je“ i „není“ – není jsoucí ani nejsoucí, je „nad-jsoucí“. Modlitba k tomuto tajemnému Bohu (o němž mystikové tvrdili, že je „hyperagnostos“, víc než nepoznatelný) začíná závratí před hloubkou tohoto Tajemství. Křesťanská modlitba a křesťanská cesta k Bohu však tímto posvátným zmlknutím nekončí: toto ticho se otvírá Slovu, které nám dává Bůh, Slovu, jímž a v němž se nám Bůh sám dává. „Když všechny věci uprostřed mlčení stály a noc byla v polovině svého běhu, tehdy přišlo Tvé Slovo“ – zpívá introit jedné z vánočních bohoslužeb.

xxx

Bůh nesmí být, protože pak bych já nesměl být bohem – to je tajenka „postulatorního ateismu“, který je skutečným nepřítelem víry. Není pokušení „být bohem“ něčím, co hluboce dřímá v srdci každého člověka? Bible nám na svých prvních stránkách nabízí příběh o tom, jak člověku, ledva povstal z prachu země, nestačilo, že byl stvořen jako obraz a podobenství Boží. Chtěl opravdu být bohem, chtěl se postavit na Boží místo, chtěl znát dobré a zlé -  aby mohl rozhodovat o tom, co je dobré a zlé, aby mohl manipulovat s dobrem a zlem, chtěl být tím, kdo bere do své vlastní režie život svůj i život druhých lidí – být středem všeho. Ještě si dobře pamatujeme písničku: „Poručíme větru, dešti, kdy má pršet, kdy má vát“. Tato lidská pýcha v mnoha podobách a projevech prochází dějinami lidstva; je bytostnou, „existenciální“ lží, protože člověk se tak vydává za něco, čím není a nemůže být, opouští místo, kterému bylo vyhrazeno v řádu stvoření.

A najednou slyšíme z ticha vánoční noci zvěst zcela jinou: o tom, že v Božím srdci je jiná touha - touha být člověkem. To podstatné na vánoční zvěsti je věta, že Slovo se stalo tělem. To Slovo, které bylo na počátku u Boha, které bylo Bůh – jak čteme v prologu Janova evangelia - to Slovo, kterým Bůh chtěl plně vyjádřit sám sebe – se stalo člověkem. Bůh, který je pro nás nejdříve vzdálený a nepochopitelný, všecko přesahující, ten Bůh se chce učinit srozumitelným: posílá své Slovo. Dává své Slovo lidem a nevezme je zpátky. Ježíš Nazaretský, jeho lidství – i v tomto tvaru dětské bezmoci - je plností Božího sebevyjádření. A staří Otcové církve – například svatý Klement Alexandrijský – tvrdí: Co je tu řečeno aktuálně o Kristu, platí potencionálně o každém člověku. Boží Slovo vzalo na sebe lidství – a tím lidství nás všech, lidství jako takové, bylo bytostně proměněno, dostalo novou hloubku a smysl.

Bůh činí naše lidství tím, čím sám sebe vyjadřuje. Člověčenství je to svaté místo, kde se Bůh s námi setkává.

Ve jménu této vánoční víry tvrdíme, že je to velká a svatá věc být člověkem. Věříme, že každý, kdo přijímá své vlastní lidství i lidství druhých vděčně a odpovědně, jako dar a jako poslání - se už tím samým setkává s Bohem.

Bůh je vždycky tam, kde je člověk – i tato naděje je součástí vánoční víry. A také proto jsme zavázáni hájit velikost a důstojnost člověka, jeho práva a svobodu. Ve jménu této vánoční víry říkáme „NE“  všem pokusům hodnotu člověka snižovat a znevažovat. Ve jménu této vánoční víry říkáme, že žádný člověk na světě nesmí být diskriminován - ani z důvodů rasových, ani z důvodů náboženských, ani z důvodů politických, ani z důvodů nacionálních. Ve jménu této vánoční Boží důvěry v člověka chceme připomenout velikost a krásu člověčenství všem, kteří si zoufají. Lidský život – každý, i ten nejkřehčí, i ten skrytý dosud v lůně matky – je posvátný. Je to veliká věc být člověkem, říká nám poselství vánoční noci.

Vánoční evangelium nám říká: když se naplnil čas, stává se Božím posledním neodvolatelným slovem jeho Syn – lidské dítě Mariino, člověk Ježíš z Nazareta. On – jeho příběh, jeho učení, jeho narození, smrt a vzkříšení – je tím slovem, jímž Bůh sám sebe plně sděluje a sdílí, slovem, které nám dal a nikdy nevezme zpět. Boží budoucnost se v něm stává přítomností, Boží skrytost v něm dostává lidskou tvář, Boží nepochopitelnost a nevýslovnost v něm dostává jméno.

Přichází jako dítě bez domova, jako naděje a příslib. Vidíme jen tu lidskou, křehkou a zranitelnou stránku – ta je však znamením, odkazujícím k tajemství, do nějž může vstoupit jen odvaha víry, touha naděje a pokora lásky. Tím tajemstvím je jeho jednota s Otcem, teologicky řečeno: jeho božství. V tomto muži se setkalo nebe a země -  otevřenost nebe, která se jmenuje Bůh, a otevřenost země, která se jmenuje lidské srdce.

Křesťanská modlitba je setkání s Bohem v Kristu: je modlitbou, jejíž pravost dosvědčuje to, že je vtělená - že na své cestě k Bohu nepřeskakuje člověka, nepomíjí potřeby lidí (jako kněz a levita pominuli zraněného Samaritána v Ježíšově podobenství). Oslavme svátky Vtělení modlitbou víry, která se projevuje láskou.

Text volně navazuje na autorovo Adventní zamyšlení pro ChristNet.eu.

^{Foto: Sv. Tomáš Akvinský na Demidoffském oltáři od Carla Crivelli; Detail sixtinské kaple; Wikipedia.org}