Seznamka
Pane Borziči, Mohl byste krátce představit Společnost křesťanů a Židů (SKŽ)?
Společnost křesťanů a Židů je občanské sdružení, jehož hlavním cílem je rozvíjet dialog mezi křesťany a Židy a to jak na bázi kulturní, tak náboženské. Tento dialog má obrovský význam, protože křesťanství a judaismus stojí v základu naší západoevropské kultury, křesťanství navíc navazuje na židovské kořeny, a pak jsou tu nešťastné dějiny vztahu křesťanů vůči Židům plné pronásledování, intolerance a krutosti. Vedle křesťansko-židovského dialogu se naše sdružení zabývá i kulturou dialogu jako takovou. V tomto smyslu se neuzavíráme dialogu s nikým – dialog má vždy přednostní postavení. V poslední době i pod vlivem mezinárodních trendů tento dialog rozšiřujeme o třetí monoteistickou tradici – o islám. Náležíme do velké mezinárodní rodiny podobně zaměřených organizací, která nese název ICCJ (International Council of Christians and Jews). Vznikli jsme po listopadové revoluci v roce 1991. Dnes máme kolem 350 členů. Vydáváme každoročně Revue SKŽ (dříve Zpravodaj SKŽ), pořádáme přednášky, semináře, spolu-vydáváme knižní publikace.
Proč jste se rozhodl stát se předsedou?
Nejsem si tak úplně jistý, zda jsem se předsedou rozhodl stát. Spíše to byla výzva a já ji přijal. Pro Společnost pracuji od roku 2008, kdy jsem se stal tajemníkem Společnosti a pomáhal s organizováním jednoho semináře a pak mě Tomáš Kraus a Petr Fryš navrhli na předsedu (bývalí předsedové Společnosti) a já jejich nabídku přijal a Valná hromada mě zvolila. Přijal jsem tuto výzvu, protože je mi téma mezináboženského dialogu blízké, mám mnoho skvělých židovských přátel a občanskou angažovanost pokládám za důležitou.
S jakými výstupy činnosti SKŽ v uplynulém roce jste byl spokojen a co se naopak nepodařilo?
Loňský rok byl mimořádně bohatý na veřejné aktivity a výstupy nejrůznějšího druhu. Představili jsme knihu katolické teoložky Alžběty Drexlerové „Jákob a Ezau na cestě k smíření“, kterou jsme finančně podpořili. Besedy nad knihou se zúčastnili Leo Pavlát, Martin Prudký, Pavel Hošek, moderoval ji Ivan Štampach a měla velký úspěch u veřejnosti. Dále jsme uspořádali večer ve stylu Pesachového sederu, kde pesachovými tradicemi provázel Mikuláš Vymětal. Byla to velice příjemná společná večeře, kde se mohli účastníci blíže seznámit s židovskými tradicemi slavení Pesachu. Jsem spokojen i se Společným výkladem Tóry, který jsme uspořádali ve spolupráci s Židovským muzeem v Praze. Výkladu se ujali křesťanský teolog Robert Řehák a mladý židovský učenec a religionista Aleš Koukal. Podíleli jsme se na tradičním festivalu Tichý hlas pro Svatou zemi, jehož duší a hlavním organizátorem je otec Petr Bubeníček z Libčic nad Vltavou. Za nejpovedenější výstup roku považuji vydání knihy protestantského teologa a historika Michaela Kruppa „Osmnáct století Izraele“, kterou jsme vydali v koedici s nakladatelstvím P3K a dle mých informací se velmi dobře prodává. Knihu jsme veřejně uvítali v Židovském muzeu za přítomnosti jejího autora, který dorazil z Izraele, kde již mnoho let žije. Hosty večera byli Karol Sidon a Leo Pavlát. Co se nám nepodařilo? Inu, stále se potýkáme s problémem, jak Společnost a její aktivity financovat. Tuhle manažerskou část věci pokládám za své vlastní selhání. Moji snahou bylo Společnost rozproudit, což se do jisté míry povedlo a na to další mi již nezbyly síly. Snad můj nástupce ve funkci dokáže Společnost stabilizovat lépe.
V uplynulém roce jste vydali revue tematicky zaměřenou na extremismus a jeho souvislosti. Mohl byste krátce představit toto číslo?
Nápad udělat takovéto tematické číslo vznikl na základě úvah Lucie Faltin, vynikající odbornice na židovsko-křesťanské vztahy z Cambridge (do čísla také přispěla) o významu tématu „třetího“ pro Židovsko-křesťanský dialog. Nejde tedy o to vést pouze vzájemný dialog, ale podívat se i na témata bezprostředně související. Projevy extremismu v naší společnosti nezmizely a v souvislosti s nesnadnou celospolečenskou situací spíše narůstají, chtěli jsme tuto problematiku zmapovat z nejrůznějších úhlů pohledu a vyhnout se žurnalistickým zkratkám. Spíše podnítit vlastní rozvažování čtenářů. Do čísla přispěli lidé zabývající se lidsko-právní problematikou jako Věra Tytdlitátová nebo František Kostlán, najdeme tu text religionisty Ivana Štampacha, z perspektivy romské problematiky text Saši Uhlové. Do čísla přispěl také současný ředitel ÚSTR Daniel Herman. Cílem bylo představit, co největší ideovou paletu. Rád bych zmínil úžasnou práci šéfredaktorky Violy Ježkové, která v pokročilé fázi těhotenství dávala číslo dohromady a vymyslela i skvělý obrazový doprovod – galerii občanských a náboženských aktivistů z nejrůznějších tradic, jejichž cesty byly sice rovněž radikální, ale vyznačovaly se humanitou a tolerancí.
Jedna z autorek Markéta Hrbková charakterizuje extremismus jako chování a ideologie, které narušují sdílené normy chování či názory a mají tendenci eskalovat násilí. Jde tedy i o nastavení „norem“. Každá společnost může vnímat extremismus různě. Myslíte, že česká společnost má tyto normy nastavené správně a je dostatečně citlivá vůči projevům extremismu a násilí?
Myslím, že česká společnost v tomto ohledu má ještě hodně práce před sebou. Pokud si vezmeme jako příklad poslední výzkum týkající se vztahu majoritní společnosti k Romům, pak je situace vážná. Pokládá-li až devadesát procent lidí své romské spoluobčany za „problematické“ eufemisticky řečeno, potom něco není v pořádku. Na druhou stranu chci stále věřit, že násilí není naší společnosti zcela vlastní. Důležité je nepolevovat v bdělosti a rozvíjet dialogické myšlení a toleranci.
Podle výše uvedené charakteristiky by za projevy extremismu šlo označit i aktivy některých protipotratových hnutí. Např. akce hnutí Stop genocidě vyvolávají ve společnosti často odmítavé reakce (odkaz na článek portálu Res Claritatis). Toto hnutí přirovnává otázku potratů ke genocidě a holocaustu. Já to vnímám jako neadekvátní a necitlivé vůči milionům zavražděných Židů v koncentračních táborech. Jaký je Váš názor?
Ilustrační fotografie z festivalu Tichý hlas pro Svatou zemi 2009 - portal www.peplum.cz
