Nástin filosofie homofilních vztahů

^{Symboly pro ženskou (vlevo) a mužskou (vpravo) homosexualitu, zdroj: Wikipedia}

Je možné naučit se homosexualitě? Je homosexualita hřích a měla by se proto léčit? Jak reagovat na požadavky gayů a leseb? Vzhledem k tomu, že především vedení katolické církve zachovává tvrdou linii ve vztahu k tomuto fenoménu a žádnou diskusi nepřipouští (některá protestantská a evangelikální uskupení jsou ještě nesmiřitelnější), vzniká podobně iracionálně obranný a nepřátelský postoj ze strany samotných homofilů. ^[1]

Příčiny zákopové války

Příčinou zákopové války mezi institucí katolické církve a skutečností jinak orientovaných je, jak jsem již prohlédl před deseti lety^[2] , jedna a táž věc, o kterou se „perou“ ideologové vatikánští i gej-lesbičtí. Neuralgickým místem je „genitální“ sexualita. Je smutným konstatováním, že katolická a ostatně i mnohé protestantské církve svým dřívějším omezeným pohledem na sexualitu nesou velkou část odpovědnosti za excesy „sexuální revoluce“, která probíhá od šedesátých let doposud. Nelze nevidět, že potlačovaný a nekultivovaný sexus dal vzniknout freudovským jednostrannostem. Povrchní a syrově odlidštělá sexualita, tedy pornografizace veřejného prostoru současného světa, je nezamýšleným plodem hlásaných ideálů církevníků. Dříve se hlásala láska bez sexuality, dnes sexualita bez lásky. Obojí je špatně, jak připomíná Kurt Koch.^[3]

Velký zmatek působí také nepřesné užívání slova „sexualita“ ve smyslu genitalita u jedněch teologů, mnohostranná aktivita duše a těla (celého člověka) ve vztahu svou lidí u jiných. První postoj (se vší rozporností sobě vlastní) zastává katolické magisterium a současný Katechismus. „Homosexuální akty jsou ze své podstaty neřádné“, neboť odporují přirozenému zákonu tím, že je při nich vyloučeno předávání života.

Rozeberme nejprve genitální sexualitu. Generare v latině znamená rodit. Slova s tímto kořenem se váží k tomu, co se týká rodu, rození. Není naprostých pochyb, že genitální obecenství je prostředkem plození, předávání nového života. Další funkcí genitální sexuality je funkce spojivá: pohlavní styk vyjadřuje symbolicky spojení v lásce, vzájemné darování dvou lidských bytostí. Třetí funkcí genitální pohlavnosti je „vzájemné prokazování si dobrodiní“ (Špaček), především v rovině ekstaticko - orgiastické.

Zdravý rozum říká, že všechny tři složky genitální sexuality by měly být v rovnováze, harmonii. Prokreační, dialogicko - diakonická i rekreační. Složka genitální sexuality, jak je vidět, má v sobě „společného jmenovatele“, jakýsi kreační, tvořivý potenciál, který by měl být v ideálním případě v rovnováze. Z toho vyplývá, že odchýlení se od rovnováhy složek genitální sexuality znamená jakýsi defekt, nedostatek.

Jak je tomu u stejnopohlavní genitality? Předávání nového života je vyloučeno, nemožné. Další dvě kreativní složky jsou zachovány. Co z toho plyne pro zhodnocení homosexuality? Každá společnost usiluje o svou reprodukci a přirozeně podporuje to, co ji rozvíjí. Stejnopohlavní vztahy k předávání života nepřispívají. Vyvstává otázka: jaký je smysl této náklonnosti? Co dělat? Likvidovat, léčit…?

Homosexualita existovala ve všech kulturách světa a v různých etapách historie. Někdy a někde byla podporována či akceptována, někdy a někde zavrhována. Po většinu období lidských dějin nebylo zřejmé (a tyto otázky ani nebyly tematizovány), zda vzniká libovůlí jedince nebo naopak se jedná nezměnitelnou danost. Dlouhou dobu se nerozlišovalo mezi pseudohomosexuálním chováním (jedinec se chová homogenitálně, ačkoliv sám je heterosexuální)^[4] a homosexuálním cítěním.

Vývoj v sexuologii a jiných humanitních vědách mnohé objasnil, ačkoliv nedodal nezvratné důkazy a neproblematická tvrzení. Pravá homosexualita je především homosexuální cítění a jako taková není naučitelná. Mechanismy vzniku jsou obestřeny řadou nejasností, zřejmě vzniká souhrou genetických, prenatálních a raně postnatálních vlivů. Faktory výchovy se mohou přidružit toliko za předpokladu vrozené dispozice, samy o sobě jsou nevýznamné. V situaci, kdy uznáváme, že homosexuální cítění je danost, objeví se otázky po její zvratnosti. Několik desetiletí se homosexuální jedinci po celém světě podrobovali různým podobám změny svého cítění. V naprosté většině bezúspěšně.^[5] Snaha o zvratnost směrem k většinovému cítění a chování byla pro mnohé traumatem. Dnes homosexualita není považována za nemoc a její léčení je považováno za nevhodné a nedůstojné.

Výzkum homosexuality nesmí být manipulován

Výzkum homosexuality (včetně její reverze) v žádném případě nesmí být manipulován, ať už se jedná o mocnou lobby homosexuálních nebo křesťanských aktivistů. Otázku výzkumu léčitelnosti homosexuality a zájemců o takovou léčbu je etickým dilematem, kterou musí řešit etika vědeckého výzkumu. Přesto si dovolím tvrdit, že ponoukat někoho k „terapii“ homosexuality je čin neomluvitelný, neboť výzkumy nepotvrdily úspěšnost změny orientace. Je to dáno jednak omezeností způsobů zjišťování sexuální orientace a pak komplikovaností a variabilností lidské sexuality. Některé výzkumy organizací, které propagují terapii odlišné sexuality, hlásají sice malou, ale přesto „jistou“ úspěšnost. Zapomínají ovšem na to, že mnozí silně religiozní gejové a lesby raději přijmou naordinovaný kříž a žijí po „terapii“ v manželství pro ně nepřirozeným způsobem, než aby přijali sebe sama a oprostili se od manipulačních technik církevního společenství. Tzv. terapie homosexuality může učit z homosexuálů heterosexuálně se chovající homosexuály. ^[6]

Předběžné poznámky a konstatování volají po etickém a filosofickém posouzení homosexuality. Začali jsme kontroverzně: jablkem sváru je genitalita. Genitalita je bytostně spjatá s tvořením. Co je podstatné: genitalita jen jednou částí z mnoha rovin sexuality člověka. Sexualita prostupuje celým bytí člověka a genitalita je jen jednou z (viditelných) forem. V katolickém pojetí vidím obrovskou nedůslednost: na jedné straně volání po kultivaci sexuality, na druhé straně frapantní oddělování genitality a sexuality od sebe. Genitální prizma na homosexuální vztahy - to je vpravdě nekatolické! A nepřijatelné.

^{ilustrační foto: wikipedia commons, heslo homosexualita}

Za nerozumnou strnulost považuji neschopnost jemnějšího a preciznějšího pohledu katolického magisteria na homosexuální vztahy. Na jedné straně je potřebné, aby současné euroamerické kultuře někdo připomínal, že sexualita a její jeden z viditelných fenoménů genitalita, musí být kultivována a že je nesprávným vychýlením, pokud se ignoruje složka prokreační. Genitalita tu není jen pro zábavu, rozkoš není samoúčelná!

Zároveň vidím v hlasu papežského úřadu k věci homosexuality přímo ne-katolický (ne- holistický) pohled na homosexualitu a upadnutí do povrchního pojímání sexuality a genitality. Homosexuální genitalitě přiznává jen rozměr hédonistický (rekreační), nikoli dialogicky- diakonický, tedy rozměr lidský.

Souhlasím s tvrzením Jindřicha Halamy mladšího, že homogenitalita je o cosi důležitého ochuzena, že jí něco důležité (prokreativita) schází.^[7] Snahy stavět registrované partnerství na roveň manželství mi přijdou neadekvátní a přehnané. Na druhé straně tvrdošíjně prosazované, z mého úhlu pohledu ne-katolické hodnocení homosexuální reality ze strany magisteria mi přijde jako ignorance, které nikomu neprospívá a všem ve výsledku škodí. Oprávněné hlasy volající po zduchovnění pudovosti padají nejen fakticky, ale logicky vniveč.

Aby mohl stejnopohlavně orientovaný člověk ukáznit svou pudovost a harmonizovat svou sexualitu do duchovních (dialogicko - diakonických) forem, nesmí být genitalita vytěsňována a potlačována, neboť nemám-li materiál, který bych modeloval (ukázňoval), nemohu ani modelovat (ukázňovat). Pod vznosnými slovy o čistotě, zdrželivosti a celibátu se skrývají prázdné fráze morálky nepřátelské duševní, tělesné a sociální jednotě člověka. Cílem je nadekretovaná asexualita jinak cítících lidí. Udusání hlubokého tvůrčího, tvořivého, duchovně - etického pramene každé jedné bytosti, tedy generativního, jenom proto, že to generativní je chápáno toliko předmětně, jako rození nového pokolení. Od homofilů se vyžaduje něco, co sami nemohou naplnit. Pod zástěrkou výzev k dokonalosti se demonstruje etika „nakládání břemen“, nikoli autentická etika kříže čili etika smysluplného sebezáporu a zdrženlivosti. ^[8]

Je mnoho nejasného na stejnopohlavní odchylce od heterosexuální orientace. Toto téma také není prioritou, kterou by měla církev nebo společnost hledící vstříc aktuálním, mnohem závažnějším, problémům, řešit. Zatímní poznatky vědních oborů spíše potvrzují, že „co Bůh stvořil, dobře stvořil“, a proto co se z hlediska lidského může zdát „nesmyslné“ nebo dokonce „defektní“, v perspektivě nad-lidského nad-hledu může mít svůj dobrý smysl.

Autor je doktor filosofie a středoškolský učitel, článek nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.

O tématu se živě diskutuje na Facebooku.

Související rozhovor publikovaný v Magazínu ChristNet.eu: Homosexuálové jsou na prvním místě lidé

POZNÁMKY:

[1] Nejednotnost terminologie pro označení jinak cítících lidí je záměrná: chci poukázat na nevhodnost zavedených výrazů, které nepostihují skutečnost tak, jak je, což záhy zatemňuje samotnou podstatu otázek, na něž hledáme v diskusích odpovědi.

 [2] http://temata.gl.cz/pvl/ms_hm.phtml

 [3] „Na jedné straně má nemálo oficiálních církevních stanovisek ve vztahu k sexualitě stále ještě pesimistické předznamenáni, na druhé straně je třeba chápat sexuální chování dnešních lidí do velké míry jako emancipační reakci proti sexuální etice hlásané katolickou církví; tato etika byla a je pociťována jako rigorózní a nelidská.“    Konfrontace nebo dialog. Palčivé otázky dneška a křesťanská víra, Kurt Koch, Vyšehrad 2000, str.73 -84

 [4]  Například z důvodu nedostatku přiměřených objektů v izolaci (internáty, věznice apod.)

 [5]  Výrazné impulsy k nemožnosti a nevhodnosti „léčby homosexuality“ vzešly z české sexuologické školy padesátých a šedesátých let dvacátého století. Výsledky průzkumů na toto téma In: FREUND, K. Homosexualita u muže, Praha, 1962

 [6]  V českém prostředí nabízí terapii homosexuality hnutí Exodus    http://www.homosexualita.cz/

Teoreticky vychází z publikace Terapie homosexuality holandského psychoterapeuta van der  Aardwega.

 [7] HALAMA Jr., J. Homosexualita, etika a církve. In: Křesťanská revue 1/ 2001, s. 19

 [8] Výjimkou pro české katolické prostředí je seriózní, systematický a vstřícný, ač opatrnicky nedotažený vhled do problematiky In: SKOBLÍK, J.  Teologické glosy ke gay-les orientaci. http://ktf.cuni.cz/~skoblik/gay_les/gay_les.htm

Vstřícnost a schopnost jemnějšího rozlišování je patrná také u katolického morálního teologa L. Ovečky

http://www.ecn.cz/PRIVATE/logos/ovecka.htm