Seznamka
Poprvé jsem potkal Otu Mádra v březnu roku 1968 na památné schůzce několika desítek katolických intelektuálů v bytě u Kaplanů, kterým prakticky začalo Pražské jaro pro českou katolickou církev. Kněz s ušlechtilou asketickou tváří si mne prohlédl ostřížím pohledem a „provedl se mnou výslech formou přátelského pohovoru“ a hned si vše poznamenal do svého notýsku. „Teď jsi teprve katolík“, řekli mi pak přátelé, „to byl pater Mádr, který má ve svém notýsku zapsané všechny katolíky s šifrovanými údaji o tom, k čemu jsou použitelní.“ Jeho vášní a zároveň charismatem bylo organizování a propojování lidí.
Každé setkání s ním znamenalo dostat nové úkoly. Stále tkal konspirační sítě, stále něco připravoval a plánoval, sbíral a vyhodnocoval informace. Dělal to prý i ve vězení, když mu hrozil trest smrti a pak celá léta v „ilegalitě“ do roku 1968. V Pražském jaru se ukázalo, že je prakticky jediný, kdo má dokonalý přehled o situaci a „kádrových rezervách“, kdo je sám připraven a má věci do detailu promyšlené. Dal se do organizování vydavatelské i vzdělávací činnosti, stal se hlavním poradcem biskupského sboru, jako šedá eminence koordinoval prakticky veškeré dění v církvi. Kromě toho začal přednášet na teologické fakultě a byl jedním z prvních, kdo opatrně, ale fundovaně a systematicky začali kandidáty kněžství seznamovat s bohatstvím nových důrazů pokoncilní teologie. Když měl nastoupit do duchovní správy, šel jako voják tam, kam byl poslán.
Po sovětské okupaci, když byl vypuzen z fakulty a ocitl se pochopitelně na listině nežádoucích a sledovaných, ještě velkoryse poskytl zaměstnání varhaníka pronásledovanému Milanu Machovcovi, kdysi průkopníku marxisticko-křesťanského dialogu. Asi právě to ho stálo odsun na zastrčenou faru v Žandově. Později, už zcela mimo duchovní správu, se stal hlavním organizátorem a duší rozsáhlého katolického samizdatu a jedním z hlavních realizátorů různých podzemních kursů a seminářů. Především díky Mádrovi se i v nejhorších letech husákovské normalizace často s obrovským rizikem a nasazením podařilo zajistit v pražských i mimipražských bytech sérii přednášek předních světových teologů, kteří přijížděli inkognito jako turisté.
Někdy kolem roku 1983 mne otec Mádr přizval k redigování podzemního časopisu pro křesťansky orientované psychology, psychiatry, psychoterapeuty, který pak začal vycházet označen řeckým písmenem „psí“. A vzápětí mne přizval k svým dalším plánům. I když jsme se po roce 1968 téměř nestýkali, přesto byl o mně pozoruhodně dobře informován, byl přesvědčen, že jsem kněz a jezuita. Když se věci oboustranně vyjasnily, prozradil mi, že formuje poradní centrum, které by v církvi připravilo nový kurs, odpovídající rýsujícím se novým potřebám. Mělo by být jakýmsi mozkovým trustem pro stařičkého kardinála Tomáška, kterého bychom prý pro jeho stáří a dosavadní opatrnost neměli odepisovat - vždyť v několika případech se ukázalo, že je ochoten se tichou diplomacií zastat pronásledovaných kněží a bude-li mít patřičné zázemí spolehlivých a kompetentních spolupracovníků, mohl by se odvážit jít ještě dál. V tomto sboru by měli být zastoupeni představení největších mužských řádů, působících v ilegalitě, pár klíčových kněžských postav za jednotlivé diecéze a pár teologicky „otevřených hlav“ jako je Josef Zvěřina, redaktoři nejvlivnějších samizdatových periodik a jiných aktivních katolických kruhů. Půjde tedy o důležité propojení nadzemních“ a „podzemních“ církevních struktur. Pokusíme se v prvé řadě zmapovat celkovou situaci, překonat roztříštěnost a není-li tu biskupská konference, která by život církve řídila, „podívat se na věci s jakéhosi episkopálního celkového pohledu a výhledu.“
Postupně se vytvořilo několik pracovních skupin. Nejdůležitější měla krycí jméno „Senior“, aby se odlišila od studijního semináře mladých teologů, kterou nazýval „Junior“. „Senior“ se pak stal opravdovým štábem církevního oživení před rokem 1989: chodili tam kromě Mádra a Zvěřiny Beno Beneš, Dominik Duka, Inocent Kubíček, Aleš Opatrný, František Petrik, Hugo Pitel, Bruno Sklenovský, Vít Tajovský, Ladislav Vik, Miloslav Vlk a Ladislav Vyterna a já. Scházeli jsme se v různých bytech, začínali vždy po vstupní modlitbě „panorámou“, přehledem informací o situaci a následovala porada a rozdělování úkolů. Později se vytvořila užší trojice, Zvěřina, Mádr a já pro nejbližší kontakt s kardinálem; mně připadala většinou úloha vypracovávat návrhy textů kardinálových otevřených listů vládě a některých kázání. Na některých textech, kterým kardinál Tomášek vtiskl vážnost svým podpisem, jsme pracovali spolu a jeden z nejvážnějších, kardinálovo první prohlášení k událostem 17. listopadu, vzešlo z Mádrova pera.
Kromě této kněžské skupiny vznikla později jakási „druhá komora“,v které převažovali laici: sem chodili Václav Benda, Václav a Michaela Freiovi, Oto Mádr, Radomír Malý, Václav Malý, Radim Palouš, Josef Plocek, Václav Vaško, Josef Zvěřina a já.
Mádr byl nejdůležitější ze těch několika lidí, kteří v rozhodujících chvílích stáli kardinálu Tomáškovi nejblíže po boku a právě jemu proto patří největší zásluha na onom nebývalém vzrůstu morální autority církve koncem 80. let. Byť své nejlepší síly věnoval prakticko-organizačním věcem, byl zajímavý i jako teologický myslitel - především jeho stať Modus moriendi církve považuji za skutečnou perlu a jeden z nejlepších pokusů teologicky interpretovat zkušenost naší církve a uvést ji tak do světového kontextu.
Mádr byl člověk, který naprosto nehleděl na nebezpečí, natož na osobní zájmy a výhody. Pracoval přesně a výkonně jako stroj, žil neuvěřitelně asketicky a kohokoliv, kdo projevil zájem o jeho osobní trampoty, odbyl mávnutím ruky: o tom se nemluví. Byl ukázněný sám a proto mohl vyžadovat kázeň a kvalitu od všech svých spolupracovníků. Jak se v pracovní sféře jevil až strojově nelidský, dokázal být lidský a velkorysý, když se někdo na něj obrátil jako na kněze se svými osobními, často velmi komplikovanými a delikátními problémy. Dovedl přesně a strategicky myslet, realisticky odhadovat situaci a možnosti lidí. S puntičkářskou přesností analyzoval texty, které dostával pro samizdat, a vždy odhalil jejich slabá místa. Díky jeho kritice jsem se postupně naučil číst vlastní texty kritičtěji a trochu srozumitelněji se vyjadřovat.
V době, kdy policie provedla velikou razii proti katolickému samizdatu a zavřela řadu lidí, jsme mnozí byli stísněni a v šoku. Čekali jsme, co bude dál. Druhý den se objevil Oto Mádr ve velmi dobré náladě. Pravil: "Jsme na frontě, takže jsou i ztráty. Pokračujeme dál. Nejdůležitější je dát jim signál, že nás nezastrašili. Jsi ochoten se něčeho dalšího ujmout? Za ty lidi, co jsou ve vězení, se budeme modlit. Ono to ale není tak špatné, jistě jim to prospěje a bude k něčemu dobré." Když jsem si uvědomil, že to říká člověk, který ve vězení očekával trest smrti, byl odsouzen na doživotí a strávil v kriminále mnohá léta, bylo mi jasné, že z jeho perspektivy vypadá svět úplně jinak. Jeho odvaha a porozumění byly velkou pomocí a povzbuzením.
Jeho asketické zaměření na činnost pro církev a zanedbávání všech příjemností života bylo až neuvěřitelné. Zpravidla odmítal veškeré pohoštění a požadoval pouze teplou vodu. Ve dnech, kdy byl velice dobře naložen, si do ní dával trochu citrónu. V poklusu na schodech v metru žvýkal suchou housku. Vzpomínám si na jednu konspirační schůzku, kam někdo přišel se zprávou, že jsme hlídáni policií, která může záhy přijít a zajistit nás. Josef Zvěřina, pro kterého se policejní výslechy časem staly téměř oblíbeným sportem, a vždy je humorně komentoval, se hned šel podívat na balkón. Před domem skutečně chodili podezřelí pánové. Mádr mezitím organizoval, co se bude dělat, až přijdou, kdo zlikviduje písemnosti, co budeme říkat při výslechu a přitom doprostřed stolu začal rovnat chlebíčky a květiny. Měli jsme shodně vypovídat, že slavíme narozeniny. Právě když natřásal kytici, vrátil se Josef Zvěřina z balkónu a s naprostým šokem říkal: "Oto, co to děláš?" Mádr mu to vysvětlil a Zveřina řekl: "Aha, tak to chápu, když to je z konspiračních důvodů. Já už myslel, že ty máš rád kytky!"
Ale nejdůležitější svědectví, které musím vydat, je jiné. Když jsme s některými zahraničními profesory teologie, kteří u nás tajně přednášeli, hovořili o možnosti, aby dvěma nejvýznamnějším představitelům podzemní církve a teologie Zvěřinovi a Mádrovi byl na jedné zahraniční univerzitě udělen čestný doktorát, Mádr se to přes naši konspiraci dozvěděl, navštívil mne a zcela důrazně pravil: Ten doktorát musí dostat jen Zvěřina. On je symbolem, on má být vidět, ta věc se nemá tříštit a tím zeslabovat, já rozhodně musím zůstat v pozadí. Viděl jsem, že to myslí naprosto vážně a tehdy - víc než ve všech ostatních situacích, v nichž se rovněž mistrovsky a chrabře osvědčil - mi před očima vyvstala jeho nesporná mravní a duchovní velikost.
Po událostech roku 1989, k nimiž významně přispěl, byl Oto Mádr nespravedlivě odstaven: nebyl pozván, aby se vrátil na teologickou fakultu a ani nově vzniklou biskupskou konferencí nebýval už příliš často tázán na radu a názor. Nesl to mlčky a statečně, ale těžce. Připomínalo to trochu osud Winstona Churchilla po vyhrané válce. I já, který jsem mu byl tak blízko, jsem byl příliš vtažen do tisícerých povinností a mnoha cest, takže jsme se vídali mnohem méně často, což si dodnes vyčítám. Jsem rád, že jsem alespoň z pozice sekretáře biskupské konference a díky římským kontaktům mohl snad trochu přispět k tomu, že se jemu a nejen jemu nakonec určitého formálního ocenění dostalo. On však nestál o pocty, nýbrž o to, aby mohl setrvat ve své službě v centru rozhodování a informací.
Na olomouckých Dnech Josefa Zvěřiny v roce 1996 dojemně pozdravil své žáky a teology střední generace s tím, že je vděčný, že se dočkal chvíle, kdy česká teologie znovu ožívá. Opravdu jsem mu přál tento okamžik naplnění, protože vím, jak u aktivních lidí je nesnadné rozpoznat okamžik, kdy mohou předat svou úlohu mladším. Nemohu zamlčet, že v následujících desetiletích došlo však k určitému odcizení mezi starým učitelem a některými jeho žáky. Při svých dlouhých, už stářím poznamenaných proslovech na společných schůzkách, stále opakoval jedno téma: držme v teologii „zlatý střed“ mezi konzervativismem a progresismem. Připomínalo mi to tenkrát stařičkého apoštola Jana, který v závěru svého života stále jen opakoval „miláčkové, milujte se“. To, co někteří u apoštola hodnotili jako projev stařecké slabosti, bylo ve skutečnosti jádrem apoštolova celoživotního poselství. A tak dnes vidím i toto volání starého přítele Oty po zlatém středu jako výzvu k lásce, lásce k církvi a lásce i v církvi, přes všechny hranice neporozumění a různost akcentů. A právě této jeho výzvě bychom rozhodně měli být věrní. Mádr si zaslouží, aby česká církev a česká společnost na něho nikdy nezapomněla..
Článek byl znovu vydán u příležitosti prvního výročí úmrtí Mons. Oty Madra (+27.2.2011)
Související článek publikovaný v Magazínu ChristNet.eu: Zamyšlení nad konferencí k poctě životního jubilea (devadesáté narozeniny) Oto Mádra
Foto: Pametnaroda.cz
