Že bývá půst širokou veřejností špatně chápán, to je dostatečně známo. Nechme teď stranou různé praktiky alternativní medicíny a orientální spirituality, jakož i drastické diety a „očistné“ kúry. Představme si, že by se nás nevěřící kolega, soused, kamarád zeptal, co že to máme před sebou za období plné trápení a sebetrýzně. Vzala bych si na pomoc právě ty dva lidové názvy pro první neděli postní, protože nejlépe vyjadřují to, o co pro křesťany znamená pojem půst. Na jedné straně vážnost, ztišení, oproštění se od všeho nepodstatného. V minulých dobách měla větší význam vnější symbolika, proto i černá barva, musel to být nápadný vizuální kontrast, když pestré kroje vystřídalo střízlivé oblečení a černé šátky. V kostele žádné květiny a často i zahalený oltářní obraz – všechno to, co je „navíc“, zmizelo z očí, aby se pohled mohl upínat jen vzhůru. A na druhé straně radostný příslib: Bude ke mně volat a já ho vyslyším. To je motto celé postní doby. V této souvislosti si můžeme ujasnit i její hlavní myšlenku; v minulosti, po celá staletí, to bylo v první řadě rozjímání o Ježíšově utrpení. Pokoncilní liturgie se vrátila k původní, prvokřesťanské tradici, což je duchovní obnova.
I dnes v liturgii ustupuje do pozadí všechno „nepodstatné“, abychom se mohli plně soustředit na příchod Velké noci, Paschy, kdy symbolicky vyjdeme z egyptské země a obnovíme i svůj křestní slib. Půst není cíl, je to cesta k cíli, k našemu Vykupiteli. Právě v těchto týdnech je ta nejvhodnější doba blíže poznat Pána Ježíše, uvědomit si, že pro nás se stal člověkem a byl nám podobným ve všem, kromě hříchu. To je sice všeobecně známo, ale ne vždy dokážeme pochopit, že Ježíš byl ve svém lidství zrovna tak zranitelný jako my. To se týká i pokušení. Bůh nemůže být pokoušen, zato člověk ano. A tak, i když to zní zvláštně, Ježíš a Adam stáli na stejné startovní čáře. Ježíš na rozdíl od Adama a Evy nevedl se zlem dialog. Takže ďábel musel odstoupit. A to je na začátku postní doby výzva i pro nás. A něco pro odlehčení: první postní neděle se někdy nazývala i Pučálka -, podle postního jídla, naklíčeného hrachu. Postní praxe v minulosti bývala přísná. Recept na pučálku jsem našla ve vegetariánské kuchařce, vyzkoušela – ale jenom jednou. Nicméně jiné staročeské postní pokrmy vypadají lépe. A tak nevěřícímu bych snadno vysvětlila, že půst neznamená nutit se do nechutných jídel, popřípadě hladovět. Zmíněná vegetariánská kuchařka obsahovala snad jen tři použitelné recepty (ze 300) a asi tak čtvrtina jejího obsahu pojednávala o „očistných“ a detoxikačních“ hladových kúrách. Jak je vidět, některé alternativní směry mohou být mnohem tvrdší než křesťanská postní praxe.
Foto: Wikipedia Commons