/
23. března 2011
Evropský soud pro lidská práva (ESLP) rozpoutal na konci roku 2009 vášnivé diskuse o přítomnosti krucifixů na školách svým rozhodnutím zpochybňujícím slučitelnost jejich přítomnosti s neutralitou státního školství. Původní rozhodnutí sedmičlenného senátu bylo v nedávných dnech přehodnoceno Velkým senátem skládajícím se ze sedmnácti eminentních evropských soudců. Ani jejich rozhodnutí však není prosto kontroverzních závěrů, mezi nimiž hraje klíčovou roli tvrzení, že krucifixy vystavené na zdi zřejmě nemají na žáky a studenty žádný vliv.
O tomto případu jsme Vás na stránkách Christnetu pravidelně informovali. Proto jsem na konci článku shromáždil odkazy na vydané zprávy a články, které informují o jeho předcházejících stádiích a poskytují doplňující komentář. V tomto článku se pak zaměřím především na rozhodnutí z 18. března a shrnutí předchozích událostí věnuji jen několik řádek.
Rekapitulace: atheisté, kterým krucifixy nedělají dobře
Soile Lautsi, její manžel a jejich dvě děti si stěžovali na přítomnost krucifixů v místní škole a požádali o jejich odstranění. Vystavení krucifixů na stěnách státní školy podle nich odporovalo principům sekularismu a státní neutrality vůči jednotlivým náboženským vyznáním. Dále podle nich zasahovalo do jejich náboženské svobody a do práva rodičů na to, aby jejich děti byly vychovávány v souladu s filosofickým a náboženským přesvědčením jim vlastním.
Základní škola a italské soudy jejich žádost a argumentaci odmítly. Přijal ji však sedmičlenný senát Evropského soudu pro lidská práva, který ve vnucovaném krucifixu shledal zásah do práva na vzdělání hodnoceného dohromady s náboženskou svobodou. Radost paní Lautsi a její rodiny však trvala jen necelý rok a půl. Velký senát ESLP vyhlásil 18. března 2011 rozhodnutí, že má být Itálii ponechána volnost upravit si vyvěšování krucifixů na školách dle vlastní vůle a uvážení.
Proč došlo k tomuto zvratu?
Vše záleží na interpretaci krucifixu
Je to poněkud zvláštní tvrzení, ale nejde mu utéct: výsledek soudního rozhodnutí do velké míry záleží na tom, jak jednotliví soudci rozumějí krucifixu. Velký senát si dal ve svém rozhodnutí záležet na obšírné citaci rozhodnutí italských orgánů, které se snažily interpretovat krucifix velmi široce a „inkluzivně“ – tak, aby tento symbol byl vlastní nejen katolíkům, ale i dalším křesťanům, příslušníkům jiných náboženství a vlastně všem obyvatelům Itálie či dokonce Evropy. Tyto obšírné citace si dovolil, i když pak v rámci vlastního hodnocení prohlásil, že krucifix je převážně náboženským symbolem a jeho nenáboženské významy nejsou pro odůvodnění daného soudního rozhodnutí stěžejní.
Přístup Velkého senátu ke krucifixu se poměrně liší od původního sedmičlenného senátu, který v daném případě považoval krucifix především za symbol spojovaný s katolicismem – a podle toho také hodnotil dopady na nekatolické stěžovatele.
Krucifix je symbolem, který má jen symbolický význam
Velký senát v odůvodnění svého rozhodnutí prohlásil: „Soud nemá žádné důkazy o tom, že by vystavení náboženského symbolu na stěnách třídy mohlo mít vliv na žáky, a tak nemůže být rozumně tvrzeno, že má či nemá vliv na mladé lidi, jejichž názory jsou teprve v procesu formace. Je nicméně pochopitelné, že [paní Lautsi] může ve vystavení krucifixů ve třídách školy, kterou navštěvovaly její děti, vidět nedostatek respektu na straně státu k jejímu právu na zajištění výchovy a vzdělávání v souladu s jejím filosofickým přesvědčením. Ať je to jak chce, [její] subjektivní dojem není dostatečný k tomu, aby došlo k porušení [práva na vzdělání].“
Tvrzení, že krucifix nemá na žáky žádný vliv je na první pohled naprosto absurdní. Pokud by tomu tak opravdu bylo, veškeré diskuse o přítomnosti tohoto symbolu ve veřejných budovách by postrádaly smysl, protože by bylo třeba krucifix považovat za mrtvý symbol, který už s nikým nijak nekomunikuje.
Na obhajobu Soudu je možné říct, že se pravděpodobně snažil zjistit, jestli je „nevolnost z krucifixů“, kterou trpí rodina paní Lautsi něčím podložená a jestli byly dokumentovány negativní dopady „zírání na krucifix“, ke kterému byly její děti nuceny. To je zajisté chvályhodný přístup snažící se zabránit zneužívání lidských práv notorickými sudiči a stěžovateli. Soud ostatně mnohokráte prohlásil, že Evropská úmluva o lidských právech nechrání lidi před tím, že se jich „někdo něčím dotkne“. Horší je to však s realizací této doktríny, která je výrazně selektivní. Soud se například postavil na stranu rakouských úřadů, které zakázaly a zkonfiskovaly „rouhačský“ film, protože bylo třeba chránit city převážně katolického Tyrolska – a to navzdory skutečnosti, že film měl být promítán v soukromém kině, „citlivé katolíky“ nikdo nenutil k jeho sledování a Soudu nebyly předloženy žádné důkazy dokumentující lidové pozdvižení. Podobně Soud nežádal důkazy o napojení žen nosících muslimské šátky na teroristické a fundamentalistické organizace – to se tak nějak rozumělo samo sebou.
Dalším problematických aspektem uvedeného citátu je, že nedává přílišnou váhu „dojmu“ paní Lautsi. Takový přístup v posledku znamená nadřazení „objektivního dojmu“ Soudu nad „subjektivní dojem“ stěžovatelky, což je přístup, kterému se štrasburská judikatura doposud snažila víceméně úspěšně vyhýbat.
Je těžké si v této souvislosti nepoložit otázku, jak by závěr Soudu obstál v případě jiného náboženského symbolu vystaveného ve třídě. Jako příklady k zamyšlení bych doporučil: půlměsíc, Davidovu hvězdu, kolo dharmy a svastiku (hákový kříž).
Krucifix se nedopouští indoktrinace
Jedním z klíčových důvodů, proč Velký senát neshledal zásah do práva na vzdělání je, že v povinně vyvěšených krucifixech není možné spatřovat projev indoktrinace. Podle Soudu je krucifix na stěně v podstatě pasivním symbolem, který nemá na žáky vliv srovnatelný s „poučováním“ a (nucenou) účastí na náboženských aktivitách.
Původní rozhodnutí sedmičlenného senátu vycházelo z toho, že krucifix je mocným náboženským symbolem stejně jako muslimský šátek. Evropský soud pro lidská práva totiž před deseti lety rozhodl, že Švýcarsko jednalo po právu, když zakázalo muslimské učitelce nosit šátek, protože tento „mocný vnější symbol“ mohl mít výrazný proselytizující vliv na její žáky.
Velký senát prohlásil, že dané dva případy jsou naprosto odlišné. V čem spočívá jimi spatřovaný rozdíl je však z daného rozhodnutí velmi těžké odhalit.
Další důvody ospravedlňující setrvání krucifixů na školách
Velký senát prohlásil, že výraznou viditelnost krucifixů na školách je třeba vidět v souvislosti s tím, že jejich přítomnost není spojována s povinnou výukou (o) křesťanství. Soud také přijal tvrzení italské vlády, že italské školy jsou otevřeny i dalším náboženstvím: žáci mohou nosit náboženské symboly, „často“ je slaven začátek a konec ramadánu, volitelné hodiny náboženství jsou organizovány pro všechna „uznaná náboženská vyznání“ a celkově chybí jakékoli náznaky toho, že by italské úřady byly netolerantní k žákům jiných náboženství.
Navíc podle Velkého senátu stěžovatelé netvrdili, že by krucifix vedl k proselytismu za strany učitelů nebo že by vyučující na krucifix v průběhu výuky odkazovali. Závěrem pak Soud poznamenal, že si paní Lautsi i přes přítomnost krucifixů ve třídě zachovala právo rodiče poučovat děti v souladu se svým filosofickým přesvědčením.
Co toto rozhodnutí znamená pro nás?
Ne tak moc, kolik by se mohlo na první pohled zdát. Tento případ byl totiž rozhodnut na základě doktríny margin of appreciation. Podle této doktríny je členským státům Rady Evropy dána volnost upravovat záležitosti, ohledně kterých chybí konsenzus na evropské úrovni. Vzhledem k rozdílnosti praxe členských států Rady Evropy (některé z nich náboženské symboly na školách zakazují, jiné je předepisují a další je vůbec neřeší) musí Evropský soud pro lidská práva ponechat na jejich uvážení, jak vyřeší otázku konfliktu (ne)náboženských symbolů a přesvědčení ve školství.
Součástí zmíněné doktríny je samozřejmě také soudní přezkum toho, jestli jednotlivé státy nejednaly naprosto nerozumně. K tomu však v tomto případě podle Velkého senátu nedošlo.
I přes to, co jsem právě napsal, je možné, že bude toto rozhodnutí postupně interpretováno v tom smyslu, že státy/školy mají možnost upravovat přítomnost náboženských symbolů v souladu s místní tradicí a dle vlastního uvážení.
Foto: autor a Conseil de l'Europe
Související články:
Související zprávy: