Biskup Karel Otčenášek byl legendou již v době, kdy po převratu nastupoval do královéhradecké diecése. Vyprávělo se, že mohl v mlékárně pracovat doslova díky „ekumenické pomoci“, či protekci. A o tom, jak k mlékárně přijížděly někdy i autobusy římskokatolických cizinců, kteří si jej vyvolali na vrátnici, klekali před ním a nechali se jím přežehnávat. Jistě k radosti zaměstnavatelů a zejména církevních tajemníků. Předcházela jej pověst křesťana, který – byť v bolševickém presu, osudově neselhal jakoukoliv spoluprácí s režimem a jeho pohůnky.

Nemusel nikdy hledat alibi pro své „prohřešky“, nemusel si sám dávat rozhřešení, jako činili mnozí, že „nikdy nikomu neublížil“ a při pohovorech s STB by vlastně „jiným spíše pomohl“. To mu bylo cizí, zřejmě si nikdy nezadal. Ani v desetiletém, hrozném žaláři, ani potom. Navíc ty, kteří se i zle provinili, jako biskup nestíhal. Osobně nekomplikovaný, dobrotivý; těžko mu pak vyčítat, že v jeho diecézi byť mírná „hodina pravdy“ nenastala. V ekumeně to bylo v daném směru spíše horší, přinejmenším při zametání pod koberec. Rovněž vím, že některé, z mého pohledu nekonformní kněze, patrně trpělivě snášel. A dokonce pod jeho záštitou se konala setkání římskokatolických charismatiků a jeho autorita jim mohla jen prospět. Sám přiznal, že ne vždy to má s nimi snadné. A společné ekumenické bohoslužby pro něj byly patrně něčím novým; možná s tím souviselo i to, že se první z nich konala v nevysvěcené kapli. Nicméně posléze se na nich podílel, nebo několika dalším dával volný prostor. Pozval nás také na první bohoslužby v královéhradecké katedrále sv. Ducha, s pozvaným prezidentem Václavem a Havlem a ministrem vnitra Sachrem, který při nich četl z Bible.

Několikrát jsem se mohl během dvou let s biskupem Karlem setkat. Na atmosféru vůbec prvního setkání nezapomenu. Bylo to pár dní poté, co se vrátil po převratu do Hradce Králové. Nikdy jsem jej před tím neviděl. Zazvonil a rád šel dál. Byl velice bezprostřední a přirozený. Naprosto byl spokojen, když jsem jej oslovoval „bratře“, nebo jindy „bratře biskupe“. V klidu jsme si popovídali, na závěr zavolal naše děti, zazpívali jsme společně, nám všem známou píseň. Pomodlil se a požehnal našim dětem.

Biskup Karel Otčenášek bezesporu však splnil jednu podstatnou úlohu. Stal se zářezem do svědomí naší společnosti. Osobně také podporoval srazy „muklů“ a „černých baronů“ Pro politické vězně byl pak jedním z těch, jehož kredit nikdo nezpochybňoval. Díky jemu vážnost křesťanů a důvěra k nim nebyla v jeho blízkosti zpochybňována. Byl ovšem i značně konzervativním, římským katolíkem. Jeho laskavostí a přejným vztah vůči druhým, byly však spíše ulamovány hroty a hledal spíše to, co spojuje, než rozděluje. Doba prvotní, popřevratové euforie ovšem vymizela, ne vše, co bylo třeba, se podařilo uskutečnit. Karel Otčenášek byl však dobrý biskup i mučedník, a také v Kristu náš bratr.

Jan Kašper působil jako evangelický kazatel v Hradci Králové a Olomouci. Nyní farářem Českobratrské církve evangelické v Brandýse nad Labem.