Pokud se podíváme do Vyznání, které napsal Augustin z Hippo, můžeme vidět, že si uvědomoval, že mluvit o čase je velmi složité, a že i přes to, že s ním má každý z nás bezprostřední zkušenost, je jen velmi obtížné říci, čím vlastně čas je. A upozorňuje na zajímavý paradox. Minulé věci již nejsou a budoucí ještě nejsou. Jediné co je, jest přítomnost. Ale přítomnost nemůže plynout, je něčím statickým. Augustin tak naráží na problematiku aporií, které představoval Zenón z Eleje – jak může čas plynout, když je tvořen nehybnými scénami současnosti? Přitom je zřejmé, že čas plynout musí, neboť to odpovídá naší zkušenosti. Nežijeme v bezčasové věčnosti, ale v čase. Další otázkou je, co vlastně přítomnost je – žitý měsíc, týden, den, hodina? Jak daleko můžeme v této řadě jít, aby bylo stále možné mluvit o čase?

Čas tedy v určitém smyslu je i není. Bytí času paradoxně spočívá v tom, že své bytí ztrácí.[1] Jaké východisko najít v tomto paradoxním pojetí času? Platón by nabídl své učení o idejích – skutečně reálné je jen to, co je věčné. My zde pozorujeme jen odlesky těchto idejí, které jsou zatíženy hmotou a časností. Čas by se v tomto kontextu jevil jen jako nedokonalé chápání skutečnosti. Spolu s Platónem bychom ale museli resignovat na vědu jako snahu o poznání světa, která stojí na paradigmatu hledání pravdy. Mělo by smysl provádět nějaká měření, pozorování či šetření, aniž bychom byli přesvědčeni o tom, že měříme skutečná jsoucna? Takový přístup by byl ale také nekřesťanský, neboť by nedovoloval spásu. Kristova smrt a vzkříšení by neměly žádný význam před strnule neměnným bohem.

Augustin se svoji matkou Monicou

Augustin do značné míry předchází Newtonovu fyziku, když si správně všímá toho, že budoucnost je do určité míry determinována minulostí a že minulost má smysl jen tehdy, když ji vztáhneme k určitému, v přítomnosti existujícímu, objektu. „Nelze správně tvrdit, že jsou tři časy: totiž minulý, přítomný a budoucí. Spíše jsou tři časy: přítomný vzhledem k minulosti, přítomný vzhledem k přítomnosti a přítomný vzhledem k budoucnosti.“[2]

Z pohledu relativistické fyziky je zajímavé, že Augustin předjímá potřebu vztahovat čas k určitému objektu či vztažné soustavě. Samotnou existenci času spojuje s existencí objektů, bez nichž není možné o čase vůbec uvažovat. Nejsou-li hmotná jsoucna, není ani času.[3] Vzhledem k jeho vlivu na myšlení v novověku je tak možné předpokládat, že i díky tomuto jeho přístupu vzniklo příznivé kulturní klima pro vznik teorie relativity, ač jeho konkrétní význam v této oblasti není třeba nijak přeceňovat.

Zde ale stojíme před velmi zajímavou otázkou, která není ve fyzice stále nijak uspokojivě vyřešena. Víme, že různé hodiny v různých vztažných soustavách půjdou různě, podle toho, jakou rychlostí se budou pohybovat. Pokud by tedy měl Augustin na mysli měření času, byla by jeho teorie zcela pravdivá. Jenže čas není určený měřením, podobně jako existence prostoru nijak nezáleží na existenci měřidla. Existuje jeden čas, který by procházel celým vesmírem? Nějaký zásadní princip, jehož poznání nám uniká mezi prsty a který má vztah k oněm různě jdoucím hodinám?

Pro existenci jednoho takového časového principu hraje několik důvodů. Předně by nám zajistil princip kauzality, což je ale v kontextu kvantové mechaniky velmi problematické. A za druhé by byl něčím, co spojuje všechny hodiny ve všech podobách a dává našemu světu řád, který můžeme poznat. A v neposlední řadě by nám taková představa velice dobře zapadala do antropického principu. Pravdou ale je, že pro takové tvrzení nemáme (zatím) žádný důkaz, mimo našich přání.

Augustin od Sandra Botticelliho

Zajímavě se s tímto problémem vyrovnal Newton, který nabídl jeden univerzální čas, který odvozoval od Boha. Pro něj musí být čas jediný, neboť je jediný také Bůh. Jistě je zajímavé, že ani tento velikán se nedokázal oprostit od spojení času a jeho měření.

Také Augustinův model nabízí teologickou interpretaci. Pro každého člověka je daný čas spásy, ten který může prožít zde na zemi. Ve chvíli, kdy zemře, přestane pro něj čas mít smysl a přejde do trvalé Boží přítomnosti (všimněme si, že Bůh je pro křesťany stále přítomný ve svém bytí, ale nikoli statický). Čas je tak ontologickou jednotkou, která je přiřazena každému stvoření jako otisk stvořitele.

V kontextu takto kantovsky orientovaného posunu je možné uvést mimořádně zajímavou informaci. Nejenže všichni lidé mají představu o čase, ale mají také „vlité“ geometrické uvažování. Geometrie ani chronometrie tak nejsou něčím naučeným nebo vynalezeným, ale jsou společné všem lidem. Jejich základní vlastnosti jsou pro každého jednotlivce známé. Nejenže tento nedávný objev dává možnost rehabilitace Immanuela Kanta, ale především ukazuje zajímavou možnost Augustinových úvah o čase, které – ač se mohou zdát jakkoli složité a čistě filosofické – mohou ovlivnit život každého člověka.

[1] Machula, T.: Filosofie přírody, str. 72.
[2] Machula, T.: Filosofie přírody, str. 73.
[3] Anzenbacher, A.: Úvod do filosofie, str. 109.

Autor je studentem programu Teologie na CMTF a a programu Fyzika na PřF MU.

Foto: Wikipedia Commons