Pokud se podíváme do historie, je možné říci, že umění člověka provází téměř od samých počátků jeho existence - od jeskynních maleb v Lascaux či Chauvet, přes výzdobu v egyptských pyramidách, řecké chrámy, renesanční či barokní stavby Itálie až po moderní architekturu ať již Ludvíka Kolka nebo dalších.
Kostel v Senetářově u Brna navrhl sochař a malíř Ludvík Kolek
Umění je tedy něčím, co člověka provází celým jeho pobytem na Zemi. A přesto je to činnost velmi mimořádná, neboť ji nevykonávají žádná zvířata. Umění nemá žádný zjevný či plánovaný smysl. Umělec by zřejmě řekl, že tvoří, protože nemůže jinak.
Odkud se ale tato potřeba tvořit umění bere? Je vlastní každému člověku, nebo jen několika vyvoleným? Myslím, že odpověď na tuto otázku velmi komplikuje zkutečnost, že nikdo nemá nějakou přesvědčivou a všeobsáhlou definici toho, co umění vlastně jest. Jakýkoli pokus o definici se ukáže jako prostým plácnutím do vody. Umění nelze definovat, lze jej tvořit, obdivovat, žít v něm, mít z něj radost, hledat v něm inspiraci, ale není možné jej uvěznit do nějakého pojmu. Pak by se z něj stal kýč.
Jak tedy porozumět vztahu křesťana a umění? Jako rozumná cesta se nabízí vyjít z pojmu krásy a položit si otázku, zda nějaká objektivní krása existuje. A křesťan jistě odpoví že ano. Bůh je Krásou překračující kategorie. To, co krásou nazýváme v pozemských podmínkách, je tak participací právě na této Boží kráse. Pěkně to ilustruje způsob psaní ikon. Ty nejsou tvořeny či malovány, ale jsou z nich odkrývány jednotlivé barvy. Nejde tedy o tvůrčí proces člověka, ale spíše o odhalování tajemství.
Krása je tedy něčím od Boha odvozeným, a umění tedy cestou jak tuto krásu zobrazovat. Myslím, že pokud tímto způsobem přistoupíme k posuzování umění, máme k dispozici poměrně ostrou břitvu, kterou můžeme oddělovat to, co k Bohu vede, od jeho směšných karikatur. Křesťan je tedy člověkem žijícím v neustálém kontaktu s krásou a prožívajícím umění.
Centrum moderního umění při kostele sv. Petra v Kolíně nad Rýnem
Osobně se domnívám, že jen to, že každou neděli zajde člověk do chrámu s architektonickou kvalitou, do prostoru plného kvalitního a starého výtvarného umění, a vyslechne hudbu, která má jistou úroveň, jistě odejde změněn. Pokud se podíváme na opuštěné kostely, pak často slouží k uměleckým a kulturním akcím. Protože je to pro ně přirozené. Nabízejí jinou možnost poznat Krásu i pro ty, kteří běžné cesty nedokáží využít.
Přitom je třeba říci, že ne vše duševní musí být také duchovní. Můžeme zajít na výborný koncert, který je přehlídkou lidského umu, ale nemusí mít žádný duchovní rozměr. Často také záleží na konkrétním naladění člověka.
Setkat se s Krásou znamená opustit své kategorie a zažívat in fieri - postupné dorůstání do toho, který překračuje kategorie. Umělec často musí opustit formu, neboť cítí, že ta není schopná udržet obsah. Slovo překračuje slovo a člověk může vyjít sám ze sebe a zamířit k Bohu. A právě v tomto je důležitý život křesťana mezi uměním. Může v něm vidět Krásu, která jej zaměří k Bohu, vyjít ze svého stereotypu a růst směrem k němu. Spirituální dimense pojmu Krásy ukazuje její pravou transcendující povahu, ve které můžeme objevovat záchvěvy věčnosti .
Zde je také vidět, proč jsou chrámy tak bohatě zdobeny. Pokud navštívíme kostel svatého Marka v Benátkách, může se nám jevit jako přeplněný až nevkusný. Ve skutečnosti se ale jen jeho tvůrci snažili o maximální zachycení Krásy, která překračuje všechny kategorie. Pokud se na stavbu i její vybavení podíváme pozorněji, zjistíme, že v každém kousku je krása zachycena jinak. Dohromady tak chtějí překročit fragmentárnost a ukázat k Celku a Kráse. Jen člověk by se měl naučit dívat pozorněji.
foto: archív Magazínu ChristNet.eu