Se sv. Václavem, patronem české země, se ocitáme v neklidné době, a to jak dnes, tak v minulosti. V době Václavově sice křesťanství u nás existovalo, ale více či méně pokřesťanštění barbaři ho ještě neměli v krvi a tak se vrcholná politika neobešla bez vyvražďování celých rodin a státní ekonomika bez otroků neprosperovala. Právě v době Václavově byl v Praze jeden z největších trhů s otroky ve střední Evropě. Náš stát navíc ohrožuje východofrancký král Jindřich I. a bavorský vévoda Arnulf zvaný Zlý. Václav přistupuje na podmínky smíru, pro nás ovšem zdánlivě nevýhodné, a nejde jen o známé odvádění volů do Německa. Dnes je situace „opačně podobná“, praktikujících věřících ubývá a lidé křesťanství ze své krve vytrácejí. Nedávný průzkum ministerstva školství mezi středoškoláky u nás ukázal, že jen 2 procenta z nich považují Bibli za součást svého života a církvi důvěřuje pouze 9 procent z nich, 12 procent je dokonce přesvědčeno, že Ježíš Kristus je jen mýtická postava, která nikdy nežila. Čím tedy může oslovit sv. Václav dnešní generace, které považují Golgotu za značku zubní pasty, neví, proč na vlajce Evropské unie je dvanáct hvězd, a svůj obraz světa převařují v čarovném kotlíku relativizmu okořeněný pověrou a okultismem, protože jak píše G. K. Chesterton: „Víru sice ztratili, ale její předsudky si podrželi.“

Možná nám pomůže pražský německy píšící spisovatel židovského původu Franz Kafka, který napsal: „Já pražský nevěřící Žid stal jsem se věřícím. Svatý Václav, plod ducha doby a výraz naděje 10. století v Čechách, je také můj svatý Václav a projev mé víry jakožto věřícího Žida, který je otevřen křesťanství Františka z Assisi a svatého Václava, jímž oběma děkuji za víru v budoucí posmrtný život.“ Právě tato víra v budoucí posmrtný život je něco, co našim současníkům chybí. V Evropě ve věčný život věří méně než polovina obyvatelstva. Český básník a překladatel Ivan Slavík píše, že „věčnost začíná dnes.“ Věřit ve věčnost znamená věřit ve spravedlnost a odpovědnost. Nejen věřit, ale také podle toho žít. Obě tyto vlastnosti pak člověka přivedou k moudrosti, tak jako sv. Václava.

V čem se jeho moudrost projevila, můžeme vidět třeba na tom, že měl smysl pro spravedlnost. Zasazoval se o vykupování otroků a omezování hrdelního trestu. V jeho politice se střídá energické vystupování s uváženým kompromisem, což je projevem odpovědnosti. Svoji matku nechal internovat na Budči, když byl přesvědčen, že osnuje státní převrat. Když Jindřich I. Ptáčník obléhá Prahu, Václav s ním uzavře smír. Jeho bratr ho za to kritizuje, když ale Václava nechá zabít, jeho politické rozhodnutí nemění, protože ví, že bylo v dané situaci nejlepší a odpovědné. My se často mylně domníváme, že ve sporu zvítězíme, když s námi druhý souhlasí a my dosáhneme, čeho chceme. Skutečně vyhrát ale znamená dosáhnout nejlepšího možného výsledku a to se právě sv. Václavovi podařilo.

Vědomí, že se jednou budeme odpovídat Bohu, je něco, čím byl nesen celý život našeho národního patrona a neprojevovalo se to pouze v činech, ale i v modlitbě. Jeho modlitbu určitě nemůžeme omezit jen na odříkávání nějakých naučených slovíček. Ve své modlitbě řešil problémy své země, svá životní i politická rozhodnutí. Modlil se v bolestném dialogu svého vědomí a svědomí. Jedna definice modlitby říká, že modlitba je hledání a nalézání Boha, je to tedy celoživotní proces. Proces, kterým sv. Václav prošel naplno a proto se stal světcem, proces, o kterém říká sv. Jan Zlatoústý: „Nemůže se dopustit hříchu ten, kdo se opravdově modlí.“

Autor je spirituál Biskupského gymnázia v Brně.