Obláti: P. Martin Sedloň uprostřed
Pane provinční vikáři Martine, řekl byste něco našim čtenářům o Vaší kongregaci?
Zakladatelem oblátů byl budoucí biskup Marseille sv. Evžen de Mazenod (1789-1861), který měl před očima především ty, kteří byli opuštěni, bezradní, bez Boží i lidské lásky. Byla to doba po Velké francouzské revoluci. Vztahy a důvěra k Bohu a Církvi i mezi lidmi navzájem se podařilo totálně rozbít. Zvláště u prostého lidu na venkově. Opuštěnost a neznalost Boží lásky byly v Evženových očích největší chudobou, která může člověka potkat. Začátky Kongregace misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné (OMI) sahají na jih Francie, kam se Evžen de Mazenod vrací po mnohaleté emigraci v Itálii (jeho osud utečence začíná, když mu bylo 9 let). Rok 1816 je v historii řeholního společenství oblátů počátkem nesnadné, ale velmi požehnané cesty, která dodnes dovedla kongregaci téměř do 70 zemí všech světadílů.
Jak tomu je s obláty v Čechách?
Obláti byli na našem území od roku 1911 pozváni pro pastoraci německy mluvícího obyvatelstva v pohraničí. S odsunem po 2. světové válce obláti téměř všichni odešli. Zůstali jen tři. Poslední český oblát předrevoluční generace P. Václav Straka zemřel v roce 1970. Naše přítomnost v České republice byla obnovena v roce 1991 díky oblátovi P. Zdeňku Číškovskému OMI, který byl jako mladý moravský učitel donucen k emigraci z naší vlasti v době nastupujícího komunizmu. Oblátem a knězem se stal v Jižní Africe. Působil tam 40 let převážně u kmene Zulu. Po naší sametové revoluci byl požádán generálem naší kongregace, aby obnovil přítomnost oblátů v České republice. Dnes působení oblátů nové generace v Čechách dosáhlo na několik let na Haiti, do Pákistánu, Rakouska i Německa. Máme také živé kontakty s italskou oblátskou provincií..
Jak jste spokojen s působením oblátů u nás?
Myslím, že naše církev dnes potřebuje svědectví, že Bůh působí nejen v kostelích, ale i v těch všedních každodenních situacích. Většina lidí totiž žije mimo církevní společenství. Domnívám se, že prostor, kde může člověk vzdálený od liturgického života zakusit Boží přítomnost a působení, Boží lásku, jsou mezilidské vztahy, bratrské společenství, nezištná přátelství. Právě tím to směrem směřuje „misijní styl“ oblátů. Myslím, že se nám daří být blízko lidem. Jako blízcí přátelé, ale i jako ti, kteří je duchovně doprovázejí. Je nás osm řeholníků: čtyři Češi, tři Poláci, jeden Rakušan. Máme u nás ale už i tzv. asociované. Jsou to většinou laici (také jeden trvalý jáhen – vyučující morální teologii na bohoslovecké fakultě v Praze), kteří užším způsobem sdílí naši spiritualitu a misijní poslání skrze život ve svých rodinách a v zaměstnání. Česká republika spadá spolu s Německem a Rakouskem do oblátské Středoevropské provincie. Provinciál sídlí v německém Mainzu. V současné době máme v České republice dvě řeholní komunity: v Táboře-Klokotech a v Plasích na Plzeňsku. Původní oblátskou farnost v Kroměříži jsme předali zpět do správy diecéze. Věříme, že náš misijní úkol tam byl úspěšně splněn. Naše síly jsem tím mohli přesunout do západních Čech. Myslím, že to bylo dobré rozhodnutí. Máme být tam, kde je potřeba, ale nikdo se tam moc nehrne.
Jak se stát oblátem?
Po předcházejícím vzájemném poznávání mladí adepti absolvují několikaměsíční prenoviciát. Jeho délka závisí na více faktorech. Následuje kanonicky povinný noviciát (tak jako u všech řádů a kongregací v Církvi). Náš noviciát probíhá v německém Hünfeldu u Fuldy a trvá 13 měsíců. Pak pro ty, kdo směřují ke kněžství, následují vedle duchovní a misijní formace nezbytná studia: tři roky filozofie a tři roky teologie. Nakonec pastorační praxe v zahraničí. Slib chudoby, čistoty a poslušnosti skládáme nejprve jako roční časné sliby (nejméně třikrát). Tzv. věčné sliby se obvykle skládají po čtyřech nebo pěti letech. Nejpozději však po devíti letech. Pokud definitivní rozhodnutí adepta dostatečně neuzraje nebo existuje stále pochybnost ze strany představených, je třeba hledat jinou životní cestu.
Existují také oblátky?
Před několika lety na základě spolupráce se španělskými obláty se u několika mladých žen probudila touha žít zasvěcený život v Bohu a misii podle stanov a pravidel oblátů. S požehnáním místního biskupa vyrašila tak nedaleko Madridu „ženská větev“ Kongregace misionářek oblátek Panny Marie Neposkvrněné. Dnes už tato mladá kongregace čítá víc jak třicet misijních sester z několika zemí. Několik zájemkyň je i z České republiky.
Jak vidíte budoucnost církve v Čechách?
Věřím v nezničitelnost křesťanství. Je to jedna z důležitých známek jeho pravosti. Bohužel se tato pravda často může projevit až tím, když devastace a ničení ve společnosti začne mít nepřehlédnutelnou intenzitu. Obávám se, že lhostejností vůči Bohu a vůči duchovním věcem a bytostným pravdám, které se týkají každého člověka, a odmítáním pomoci Církve si lidé připravují těžké doby. Těžkosti jsou totiž poslední prostředek záchranné Boží lásky. Bůh tento prostředek neomylně zakomponoval do stvoření. Záleží vždycky, jak to lidé rychle pochopí a přijmou pomocnou Boží ruku, která se k nám natahuje především skrze Církev. Na nás křesťanech je, abychom na základě mimořádného spojení s Kristem tu ruku učinili co nejpřijatelněji uchopitelnou. Věřím, že budou lidé u nás potřebovat Církev mnohem dřív, než bude nejhůř. Ostatně nesmíme v našich úvahách nikdy zapomenout, že Církev pomáhá skrytým způsobem každému člověku, i když si to člověk začne uvědomovat, třeba až když umírá nebo dostane nějaký ten důkaz o konečnosti pozemské existence.
A jestli se spíš ptáte na podobu a způsob života Církve u nás? Nesdílím všeobecný smutek a obavy věřících z toho, že bude stále méně kněží, pak věřících a v důsledku toho stále víc zavřených kostelů. Mám velkou naději, že se přijde na to, jakou sílu má modlitba po domech. Sám jsem přesvědčen, že mé kněžské povolání vyklíčilo právě díky „malým mším“ po bytech a po chatách během totality. Jsem přesvědčen, že Prozřetelnost nás křesťany chce přivést k znovuobjevení podstaty křesťanství, ve kterém nejde o honosné liturgie a velká bohoslužebná shromáždění, ale o lásku a odpuštění. První křesťané se scházeli v katakombách v malých pokorných společenstvích. A tam jeden vedle druhého nahmatávali tajemství Ježíšovy tajemně přítomné obětující se lásky. Kritika poměrů z kazatelen a vytvořených bojových šiků nás, myslím, lásce k nepřátelům příliš nenaučí. Musím také vyjádřit jednu velkou naději. Sdílíme totiž nám svěřené území na Plzeňsku s bratry trapisty. Na jejich komunitě je vidět, jak se věci začnou hýbat, když se dá Bůh a vztah k němu opravdu na první místo. A to i ty hospodářské. Na jejich liturgii jste si jisti, že modlitba může zachránit svět.
Myslíte, že budou zase jednou u nás plné kostely?
Ptáte se, jestli přijde jakýsi sociologický rozmach křesťanství jako v minulých stoletích? Záleží, jestli je konec světa už blízko, nebo ne. A to ví jen Bůh. Pokud není definitivní příchod Pána v horizontu několika málo generací, stihnou být kostely zase plné. Ale jestli v nich budou potomci současných Evropanů, to je otázka. Otec Špidlík byl přesvědčen, že nastane expanze muslimského světa do Evropy. Už jen tím, že Evropanům se nerodí děti. Byl přesvědčen, že islám je vlastně na úrovni Starého zákona. Muslimové podle něho brzy přijmou křesťanství. Mně se zdá podobná varianta reálnější s expanzí Asiatů z Vietnamu, Číny, Koreje… Zanedlouho jedu navštívit Pákistán. Ve Vietnamu jsem už byl. Dám vědět, jakým směrem se moje prognózy vydají po zkušenosti s islámským světem obyčejných lidí.
foto: autor