Max Kašparů nám ve svém příspěvku převyprávěl pohádku o nemocnici jako podobenství o (ne)správných vnitrocírkevních reformách. Podobenství efektní, avšak kulhající na obě nohy.

Je možno s autorem souhlasit, že mnohé reformních „hlasy“ z Rakouska, Německa a odjinud trpí neopodstatněným iluzemi. Čili přístup ve smyslu: „lidí v kostelích ubývá, pojďme církev a křesťanství zlidštit a pak budou kostely praskat ve švech“. Je to omyl, který lze lehce vyvrátit poukazem na evangelické církve, které mnohé z reformních požadavků prosadily. Jejich kostely v průměru nejsou plnější než ty katolické.

Důležitější však je, zda se má úvaha nad oprávněností rakouských „nepokojů“ nést v duchu „počítání oveček v ovčinci“. Rozhodně nikoliv! Ve hře je křesťanství samo. Jeho obsah a praxe. S Kašparů souhlasím v tom, že potřebujeme vnímavá a zapálená srdce. Bez nich žádné re-formy neprojdou. To je ovšem jen jeden pól kouzelně se opakujícího slovíčka RE-FORMA. Druhým pólem jsou i proměny strukturální – aplikace evangelijních, křesťanských principů do proměnlivého světa ve spolupráci s poznatky věd o člověku.

A právě tady vidím - v kontextu celého podobenství doc. Kašparů – typický úskok všech obhájců zásadního statu quo: nediskutujeme, poslouchejte nás, autority, lékaře, my všechno víme nejlíp a sami sebe změňte, hříšníci, pacienti. Dobrý princip se tak v uvedené souvislosti stává univerzálním zaklínadlem k vyjádření nepatřičnosti jakýchkoli kritických diskusí. To se to pak snadno, „bez boje“ odmítnou reformní nápady en bloc – stejně, jak činí Kašparů – poukazem na podléhání módě a lidským sklonům. Ostatně: lékaři se neodmlouvá. Církev, to je nemocnice: „Drž tlamu a vyléčíš se – nebo přemýšlej a móda světa tě zabije“.

Křesťanská zvěst tak uléhá do dvou loží, kde je jimi následně deformována. Lože první: zavedená konzervativní instituce, která evangelium solí nereflektovanou tradicí a olupuje o smysl a osten přiměřenosti a naléhavosti. Druhým jsou pak módní směry, jež radikalitu seškrábnou ve prospěch nenáročného duchovního menu. Můžeme však s čistým svědomím ignorovat hlasy rakouských katolíků? Reformátoři se mýlí /jako každý/ – ale není to jen výmluva některých plynoucí z lenosti prozkoumat, co je na apelech inovátorů pravdivé a dobré? Sám za sebe mohu říci, že návrhy a nápady časti rakouských katolíků (například v jarním Memorandu katolických teologů) se snaží o poctivé promýšlení palčivých témat křesťanství v současné době, aniž by je dogmaticky natahovala nebo ve vleku převládající módy osekávala.

Autor je středoškolský učitel

Prokrústovo lože - výklad z řecké mytologie:-)