Vstup do období adventu je vždy spojený s určitými očekáváními. Ostatně celý advent je přípravou, těšením se na inkarnaci Slova. Toto očekávání by ale nemělo být jen prostým vyčkáváním či sentimentálním předvánočním sněním, ale období skutečné a hluboké přípravy na Kristův příchod.

Liturgický rok by mohl někoho vést k přesvědčení, že existuje určitá schiziofrenie v životě církve. Slaví se Velikonoce jako svátek Kristova zmrtvýchvstání, ale totéž se děje při každé mši. Stejně tak očekávání narození Krista se může na první pohled jevit jako podivná záležitost, když víme, že se reálně narodil někdy okolo roku pět před naším letopočtem. Jakýmsi únikem z tohoto problému bývá často velice chybná úvaha o symbolismu. Tedy, že dané svátky jen něco symbolicky připomínají.

Takové vysvětlení je ale neudržitelné, neboť nás velice rychle dostane k tomu, že ani mše není reálnou připomínkou či aktualizací, ale jen nějakým symbolickým úkonem. To je ale zřejmě pro většinu křesťanů velmi problematické, neboť pak by celý jejich život byl jen symbolickým a nikoli reálným. Jistě zde bude záležet na tom, jak definujeme samotné slovo symbolický – zda jako něco obrazného, nebo naopak reálně spojujícího.

Kristovo vtělení je tím, co učinilo z hory uhlíků, vodíků a kyslíků něco více

Správným východiskem je pojem anamnese. Každá eucharistická bohoslužba je reálným zpřítomněním Kristovy oběti na kříži, jeho vykupitelského díla a stejně tak jsou i vánoční svátky anamnesí, inkarnací Slova do hmoty. Myslím, že význam Vánoc není v tomto příliš doceněn. Přitom je to právě akt narození, který nám otevřel možnost spásy. Ježíš na kříži zemřít nemusel, vyvolený národ jej mohl přijmout jako Mesiáše. Jak říká svatý Augustin, smrt Ježíše byla jen ukázkou velikosti Boží lásky, ale nebyla nutná. Co bylo ke spáse nutné, byla právě inkarnace Krista.

Adventní doba by tedy měla být přípravou na anamnesi Krista a našeho vlastního proměnění. De Chardin správně poznamenává, ve svém známém hymnu na hmotu, že Kristovo vtělení je tím, co učinilo z hory uhlíků, vodíků a kyslíků něco více. Vánoce je tak možné vnímat jako přímé pokračování stvořitelského díla, na kterém má každý z nás svůj nezastupitelný podíl.

Každý se může stát hlasem volajícího na poušti, dělníkem na vinici Páně. A snad právě k tomu nás vede adventní očekávání. K zamyšlení se nad tím, zda můj život je o Krista skutečně intenzivně opřen a jím proměněn. Čtyři adventní neděle (a letošní doba adventní je mimořádně dlouhá) nám dávají dostatečný prostor na změnu.

Každý se může stát básníkem, který nazírá krásu světa niterným způsobem zevnitř, umělcem, který přetváří hmotu, aby byla obrazem odkazujícím na Spasitele. Slyšíme-li roráty, krásné starobylé ranní písně, můžeme přemýšlet nad tím, co je v našem životě ona rosa, kterou mají dát nebesa z hůry. Je to něco o co skutečně stojíme?

Myslím, že právě zde je možné hledat inspiraci pro dobu adventní. V hledání nového vztahu k Bohu a Jeho království. Odpověď na otázku, jaké je mé místo v plánu Boží spásy, nám dává odpověď na otázku, v jakém stavu je náš duchovní život, vztah k Bohu.

Jistě není špatné v adventu věnovat více času modlitbě, kontemplaci a ztišení. To vše je důležité a snad i nutné. Na druhou stranu ale nikoli postačující. Musíme k tomu připojit otevřené srdce, které bude ochotné přijmout Krista a zásadním způsobem se změnit. Pokud nebudeme připraveni ztratit sami sebe, nebude mít advent pro nás žádný význam. Neboť kdo svůj život ztratí, nalezne jej v novosti, hloubce a dokonalosti zcela netušené.

Advent tak není sentimentálním sněním a čekáním na krok z Boží strany, který nastane o Vánocích, ale naopak aktivním vykročením k Bohu. Bůh svoji část práce jistě vykoná, dokážeme to také my?

ilustrační foto: vitráž kostela St. Martin in The Fields v Londýně, autor: Jan Kirschner