Různí lidé - i křesťané katolického vyznání včetně kněží a biskupů - mohou mít rozličné a přesto legitimní názory na spoustu věcí, mj. i na řadu otázek politického a ekonomického charakteru. I přes to, a přes maximální snahu o vyvážený pohled na současnou vládu, vnímám s velkými rozpaky podporu arcibiskupa Dominika Duky prezidentu Klausovi a současné politické garnituře. Vidím vážný rozpor se základními hodnotami křesťanství, se sociálním učením katolické církve i s prostou vnímavostí, úctou a ohledy k druhým lidem a k následujícím generacím, a sice v těchto směrech:

1) Nemohu podporovat vládu, která likviduje solidaritu ve zdravotnictví, v péči o nemocné a postižené (v sociálních službách) a v důchodovém zabezpečení. Mezilidská solidarita plyne ze samotné podstaty křesťanství. Bez ní je "láska k bližnímu" pouze přetvářkou a prázdnou frází.

2) Nemohu souhlasit s politiky, kteří ignorují, že nezbytnou podmínkou pro zajištění důstojného stáří a jediným spolehlivým pojištěním pro stáří je výchova následující generace, která musí být schopna práce i soucitu. Nemohu souhlasit s politiky, kteří vytvářejí karikaturu důchodového systému jako soustavu tunelů k jakýmsi podivným vlastníkům soukromých důchodových fondů.

3) Nemohu souhlasit s reformami školství, které vzdělání degradují na byznys a jeho jediný smysl vidí v budoucím zisku. Nemohu souhlasit s řízením universit zájmy finančníků ani s reformami, které méně majetným mladým lidem znepřístupní vysokoškolské vzdělání nebo je donutí vstupovat do života s břemenem zadlužení.

4) Nemohu považovat za přijatelné zákonem chráněné lupičství, provozované exekutory a živené celým systémem, který manipuluje lidi do dluhů a zadlužení lidí uměle vytváří. Zákony staví práva finančníků, kteří půjčují peníze, a zejména těch, kteří bohatnou na jejich vymáhání, nad základní lidská práva, nejen nad lidská práva dlužníků (kteří o svém dluhu ani nemusí vědět a jejichž údajný dluh může být nicotný), ale i nad práva třetích osob, které se třeba "provinily" tím, že ožebračenému nešťastníkovi poskytly azyl. Exekutor může rodinu připravit o bezpečí domova pod pouhou záminkou, že se "důvodně domnívá", že údajný dlužník má u nich svoje věci - a to podle zákona. Povinností křesťana je postavit se na odpor tomuto bezpráví a ne napomáhat tomuto systému udržovat si zdání legitimity.

5) Nemohu podporovat vládu, která podvazuje sociální systém ponižujícími požadavky, takže sociálním systémem být přestává. Člověka, který pracoval celý život, platil nemalé částky sociálního pojištění a bez vlastního zavinění se ocitl bez práce a který pro věk nebo jiné znevýhodnění v současné situaci už prakticky nemá šanci další práci najít, nesmyslně šikanuje, staví do role podezřelého ze zneužívání dávek, okrádá ho o výsledky jeho práce za celý život a uvrhuje prakticky do nevolnictví cestou "veřejné" práce za nižší než minimální mzdu, případně do sociálního vyloučení a dožití na ulici.

6) Nemohu podporovat politický režim, který se vyhýbá jakýmkoli účinným krokům proti rozbujelé korupci, vinu za zjevnou ekonomickou neudržitelnost lživě přisuzuje sociálním jevům z ekomomického hlediska marginálním, oprávněné roztrpčení lidí směruje proti vykonstruovanému nepříteli a živí nenávist na základě etnické nebo sociální příslušnosti, zatímco hodnoty jako porozumění, solidarita, úcta k člověku i k pravdě jsou vystaveny posměchu a opovržení.

7) Nemohu podporovat politický a ekonomický systém, který bezohlednost a tvrdost srdce zavádí jako normu, ne-li přímo jako pseudomorální imperativ a nezbytnou podmínku pro lidi zastávající vedoucí role všeho druhu. Nemohu podporovat systém, který svědomitě pečuje o astronomické zisky finančníků, zatímco obrovské množství malých firem zaniká nebo zoufale zápasí o přežití za cenu propuštění většiny zaměstnanců. Nemohu podporovat systém, který bezohledné vládě peněz systematicky podrobuje další a další oblasti lidského života. Systém, který degraduje člověka na "lidský zdroj", přičemž všechny zdroje, přírodní i lidské, těží a devastuje bez ohledu na cokoliv. Nemohu podporovat systém, který rozděluje lidi, kromě úzké skupiny privilegovaných přivlastňujících si zmíněné zdroje, na přizpůsobivé, "flexibilní", ochotné pracovat bez nároku na čas a zázemí pro rodinu, optimálně za mzdu jen tak tak postačující k přežití a udržení práceschopnosti, ochotné se smířit s tím, že ohleduplnost k lidem i k přírodě - Božímu dílu - je přepych, na který je prý nutno si nejdříve vydělat - a tzv. nepřizpůsobivé, donucené živořit a postupně umírat na okraji a sloužící systému k tomu, aby ti přizpůsobiví měli strach. Nemohu podporovat systém, který svobodu, svobodný trh, vládu práva a rovnost příležitostí "zreformoval" na vládu institucionalizované bezohlednosti, mafiánskou ekonomiku a na vydírání lidí pomocí uměle vytvořené nouze a strachu; který všechny hodnoty, jichž se může zmocnit, degraduje na zboží, které je nutno si koupit, včetně lidské důstojnosti.

Zní to politicky radikálně, snad až příliš "levicově"?

Zní to politicky radikálně a z pohledu určitých historií podmíněných asociací snad až příliš "levicově"? Mezilidská solidarita a úcta k člověku jsou ovšem hodnotami především křesťanskými, nikoli levicovými či pravicovými. Poselství evangelia mluví zcela jednoznačně: "Cokoli jste učinili jednomu z mých nejmenších bratří, mně jste učinili" (Mt 25,40), přičemž z kontextu je smysl těchto slov zcela jasný, nedává prostor k úniku a nepřipouští výjimky, kdy by nám snad mohl být osud bližních lhostejný nebo kdy by bylo dovoleno po nich šlapat. Mezi křesťanskou solidaritou a komunistickým kolektivismem je zásadní rozdíl, spočívající v úctě a respektu k člověku jako Božimu obrazu, k jeho důstojnosti a svobodě. Přičemž svobodou se nemyslí možnost provádět svým bližním cokoli za účelem vlastního zisku, ale myslí se tím svoboda svědomí, rozvoje osobnosti, volby životního poslání a jeho naplnění - při respektování stejných práv a možností, stejné důstojnosti a svobody ostatních.

Cesta křesťanské solidarity, úcty k člověku a úcty k pravdě nezajišťuje ráj na zemi, ale maximalizuje prostor pro osobní rozvoj, iniciativu a naplnění poslání každého člověka. Domyslíme-li věci do důsledků, je nezbytnou podmínkou pro ekonomicky a politicky stabilní demokracii. Cesta nepřijetí těchto zásad je, a v historii vždy byla, cestou k totalitě, ať už za ideologickou kulisou komunistickou, fašistickou, neoliberální nebo jinou.

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora. Autor je výzkumný pracovník a vysokoškolský učitel, vzděláním fyzik.