Kněz si málokdy řekne o pomoc

Kdo vede pastýře, když je na konci své cesty?

Většinu svého života obětovali věřícím a jejich potřebám, nyní sami potřebují pomoc. Nad tím, jak se žije stárnoucím kněžím, se zamýšlí překvapivě málokdo. Ale stejně jako zubař čas od času potřebuje zubaře, prodavač si potřebuje nakoupit, právník potřebuje právníka či automechanik automechanika, tak i u pastýře jednou nastane čas, kdy již nemůže sloužit svým ovečkám, a sám potřebuje pomoc jiných. A právě pro pastýře, kteří jsou na konci své cesty, již přes tři roky funguje občanské sdružení „Cesta 121“. Na vzniku záslužného projektu se podílel mimojiné Antonín Randa a P. Petr Siostrzonek. Začátky nebyly lehké. Problém překvapivě tkvěl v tom, že kněží nebyli na nabídku pomoci připraveni. Často nedokázali určit, jakou zdravotní pomůcku by potřebovali, a mnohem více než materiální pomoc je povzbudil fakt, že o ně má někdo zájem a služby jsou jim nabízeny, nikoliv od nich požadovány.

^{Stanislav Krátky - biskup a bývalý probošť mikulovské kapituly, zemřel v listopadu 2010}

Bible, vozíky i kněžské byty

V době, kdy Cesta 121 slavila své první narozeniny, měli již její zaměstnanci bohaté zkušenosti se širokou škálou poskytnutých služeb. Leckdy jde o zdánlivé maličkosti. Koho by napadlo, že kněz, který většinu života strávil studiem Písma a četbou evangelia, se na jeho sklonku nebude moci do Bible začíst? Otci Vojtěchovi sdružení poskytlo speciální vydání Bible pro slabozraké s velkými písmeny. Pomoc byla poskytnuta například knězi, kterému faru zničil požár. Leckdy se zase podaří zabránit zbytečné hospitalizaci v LDN poskytnutím speciálního schodišťového vozíku, který klientovi pomůže zdolávat schody na faře. Právě změna prostředí a přechod z domácí, důvěrně známé fary do nemocničního prostředí, které nese punc „konečné stanice“, je pro kněze velmi skličující zkušeností. Proto se Cesta 121 snaží tuto změnu co nejvíce oddálit, či zcela odvrátit. Někdy stačí vybudovat na faře bezbariérové přístupy, jindy dochází k přestěhování z prostorné, na údržbu náročné fary do kněžského bytu. Další užitečnou pomůckou pro osaměle žijící duchovní jsou speciální náramky, kterými si můžou v případě nevolnosti či pádu přivolat okamžitou pomoc. Protože si málokterý duchovní řekne o pomoc sám, je sdružení Cesta 121 z velké části odkázáno na ty, kteří ho na potřebné upozorní.

Bližší podrobnosti včetně aktuálních akcí a informací o možné pomoci naleznete na webových stránkách sdružení. O tom, jaké to je sloužit těm, kteří celý život sloužili jiným, o síle víry a o tom, co můžou farníci udělat pro své duchovní, nám vyprávěl předseda sdružení Antonín Randa.

Jaký byl popud, impuls k založení o. s. Cesta 121? Co založení předcházelo a s jakými problémy jste se museli potýkat? Cítíte při Vaší práci, že máte "pomoc shůry"?

^{S Cestou 121 na cestě do Lurd}
Často se pohybuji mezi kněžími v terénu a vždy jsem si kladl otázku, jak jim pomoci v situaci, kdy jsou na jednu stranu obklopeni mnoha lidmi, a zároveň jsou vlastně sami, bez nejbližšího člověka, který by je v těžké chvíli podpořil. Když pak k tomu přichází stáří, bývá to pro kněze ještě složitější. Jsou to lidé, kteří se většinou nijak zvlášť do důchodu netěší, chtějí být věřícím k dispozici do poslední chvíle, ale to nebývá vždy snadné uskutečnit. My se jim v tom snažíme pomáhat tím, že jim na starou faru instalujeme např. schodišťovou sedačku, upravíme prostory pro bydlení tak, aby byly bezpečné, zakoupíme zdravotní pomůcky, invalidní vozík, případně uhradíme operaci apod. Spolupracujeme i biskupy jednotlivých diecézí, mnohdy hledáme vhodné řešení společně.

Sdružení jsme zakládali s nulou na kontě a s vírou, že bude-li se naše dílo zdát Bohu užitečné a prospěšné, bude nás provázet i svým požehnáním. Soudě dle ohlasů našich podporovatelů i samotných kněží se zdá, že jsme se vydali dobrou cestou.

V tzv. "pomáhajících profesích" je častým úskalím syndrom vyhoření. Co Vás v "Cestě" žene kupředu, jaké jsou impulsy a motivace k tomu, abyste neztráceli naději a vytrvali?

^{Antonín Randa první zprava}
Já jsem hlavně novinář, takže to mám spíš naopak. Cesta 121 mi pomáhá v tom, abych se v tom mediálním kolotoči úplně nezbláznil (smích). Naše sdružení je založeno na dobrovolnické bázi, vše děláme takříkajíc „ve volném čase“ a musím se přiznat, že mě možnost pomáhat těmto lidem velice naplňuje. Daří se nám shánět finanční prostředky, takže se zatím nikdy nestalo, že bychom museli pomoc pro některého z kněží odmítnout. Navíc pocit, kdy vidíte před sebou člověka, kterého něco trápí, a vy ho vezmete kolem ramen a řeknete: Otče, nebojte se, to bude dobré, zvládeme to – to je něco skvělého. Těší mě to natolik, že si většinou obdarovaný připadám já sám, než že bych já někoho obdarovával.

S jakou formou pomoci kromě finanční se nejčastěji setkáváte, jakou byste uvítali? Jaký je ohlas kněží (Vašich klientů i těch duchovních, kteří služeb Vašeho sdružení zatím nevyužívají)?
Vítáme pomoc dvojího druhu. Na prvním místě tu, kdy lidé nejsou ke kněžím ve svém okolí lhostejní a setkají-li se s knězem, který má vážné problémy, upozorní nás na něj. Kněz si totiž málokdy řekne sám o pomoc. Většinou nás na něj musí někdo upozornit. Za tuto pomoc jsme velice vděčni. Rovněž nám pomáhá, pokud někdo nabídne, že zařídí distribuci informačních materiálů o Cestě 121 ve své farnosti. Povědomí o naší službě se tak může dále šířit, a kdo chce, může nás i finančně podpořit. Nebýt štědrosti dárců, nemohli bychom naši činnost rozvíjet.

Jak byste si budoucnost Vašeho sdružení představovali, jaké máte cíle? (Vlastní hospic, stacionář, tým stálých profesionálních pečovatelů - jak zdravotnických, tak pastoračních...)
V České republice existují kněžské domovy, které poskytují kvalitní péči. Ale všichni to známe z našich rodin – doma je doma a cílem Cesty 121 je, aby kněz mohl v domácím prostředí zůstat, co nejdéle to bude možné. Pokud se nám toto bude dařit naplňovat, budeme spokojeni. Nicméně určité širší vize do budoucna existují – rádi bychom např. přispěli k profesionalizaci ošetřujícího personálu, který o kněze pečuje, takže spolupracujeme s jednou zdravotnickou školou, která své studentky pro tuto profesi připravuje. Co je však zřejmé, je skutečnost, že to nejdůležitější není ani tak o penězích, ale spíš o čase, který jsme ochotni obětovat, pro našeho pana faráře, když je třeba nemocný. Když si každý z nás uvědomí svou roli ve farnosti a pokud je to potřeba, dokáže nabídnout pomocnou ruku, taková budoucnost naší církve by se mi líbila. Cesta 121 se k tomuto vnímání společenství snaží přispívat.

^{foto: webové stránky OS. Cesta 121 a archív Magazínu ChristNet.eu}