Moc bezmocných

Jedu domů po trati, jedu přes kopce
Za okny padá, padá sníh, budou Vánoce
Chmury, trable, starosti, nechal jsem ve městě
Už slyším lidi na půlnoční zpívat v kostele
Aleluja.

Ježíš na kříží ztrápený občas se usměje
Na ty, co v zázrak uvěří, na ty co zpívají
Aleluja
Beránku náš, na nebesích
Stůj při nás, až přijde tma
Aleluja, aleluja.

Poznali jste slova Půlnoční, nové písně Václava Neckáře, která o letošním adventu zdomácněla v našich sdělovacích prostředcích a možná i v našich srdcích. Píseň je vzácná tím, že prorocky propojuje Vánoce s Velikonocemi, radostný charakter Vánoční noci s úzkostí a obavami našeho života, které v naší křesťanské tradici vystihuje Velký pátek. To je na té písní vzácné. Jak se v ní Vigilijní večer snoubí s temným odpolednem Velkého Pátku. Autor si v kostele na půlnoční nevšimnul jesliček u oltáře, ale kříže na oltáři. Nespatřil malé narozené dítě, ale Beránka Božího umírajícího za nás. A píseň andělů, Sláva na výsostech Bohu, ke které se o Vánocích přidáváme spíš v latinské verzi – Gloria in excelsis Deo, zaznívá v této písní překvapivě už ve Velikonoční podobě hebrejského Aleluja, jak zaznívá u prázdného Kristova hrobu. Vánoční Gloria přechází do Velikonočního Aleluja. Ale na lacině, ale přes Kristův kříž, přes ztrápeného Beránka, který překvapivě stojí ve středu Půlnoční.

Asi nejsem sám, kdo nabyl dojmu, že letošní přechod z Adventního období k Vánočním svátkům měl a má právě tento charakter. Události spojené s úmrtím a pohřbem prezidenta Václava Havla způsobily, že většina naší společnosti prožila skutečný advent teprve až v tomto týdnu. Prožili jsme letos prodloužený advent a možná teprve v tomto 5.adventním týdnu došlo u nás ke ztišení, usebrání. Dotkli jsme se smrti, objevili Kristův kříž, a v pátek jsme byli prostřednictvím médii v kostele svatého Víta, abychom slyšeli také Velikonoční evangelium. A proto naše dnešní Gloria, nebo Aleluja - prostě Chvála Bohu, může znít jaksi opravdověji. Od Vánočního Gloria Deo k Velikonočnímu Aleluja vede cesta přes Kříž.

Tento 5.adventní týden, se pro nás stal vzácným i tím, jak jsme se v tisku i médiích mohli setkávat s mnoha myšlenkami z Havlova života a díla, a v mnoha z nich jsme mohli poznat myšlenky, které nám nápadně připomínají ty, které známe i z evangelia. Byly to myšlenky, kterým se většina naší společnosti ještě před týdnem vysmívala, brala je jako projevy naivity, nebo slabošství. V tomto týdnu byly tyto myšlenky rehabilitovány. Myšlenky jako: Život v pravdě. Oběti, které nepočítají se samozřejmým zhodnocením. Láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí. Chtěl bych se spolu s Vámi zamyslet ještě nad jinou z myšlenek, které v tomto týdnu také zazněla: Je to myšlenka o moci bezmocných. I ona má hluboký židovko-křesťanský základ, a vlastně nese Vánoční i Velikonoční evangelium, o kterých dnes hovoříme dohromady.

Havel v eseji Moc bezmocných, kterou napsal v roce 1978 hovoří o prodavači v obchodě se zeleninou. Jednoho dne do výlohy obchodu mezi cibulí a mrkví vystavil heslo: Proletáři všech zemí spojte se. Proč to udělal ? Že by to byl reklamní slogan pro který dnes prodá více salátů a paprik ? Těžko. Že by to bylo jeho životní krédo, které chce sdělovat všem kolemjdoucím ? Asi ne, většina těch, kdo v té době podobná hesla umísťovala na svá pracoviště ani nevěděla, co ve své podstatě znamenají. Proč to tedy ten zelinář udělal? Zřejmě proto, jako všichni ostatní - aby si splnil povinnost, a měl klid od těch nahoře. Pro klid svůj a své rodiny přistoupil na pravidla divné hry, hry kterou režim držel v šachu společnost které vládnul.

Ale co se stane, když jednoho dne zelinář procitne? Když jednoho dne pochopí, že už tuto pitomou hru se státem hrát nebude. Toho dne propagandistické heslo o proletářích odstraní z výkladu. A když se ho zeptají co to udělal, řekne lidem pravdu. Třeba ho zítra zavřou, ale pro něho bude cennější žít ode dneška v pravdě, byť by to byl život za mřížemi. Asi ho zavřou, protože se ho budou bát jako člověka, který by mohl příliš hlasitě vyřvávat, že Král je nahý, že jeho hra je nesmyslná pitomost a ještě by se k němu někdo přidal. Hra by skončila a hrstka těch kdo v ní vyhrávají velké peníze by ztratila své výsady. Nevýznamný zelinář a jakou může mít moc když bude žít v pravdě před Bohem i před lidmi. Právě taková je moc bezmocných. Silná, strašně silná.

Vánoční noc je nocí, ve které se Pán Bůh přiklonil k této strategii moci bezmocných. Vlastně, založil ji Do světa plných králů a „králíků“ poslal svého krále v podobě bezmocného dítěte. Pán Bůh odmítl hrát hru mocných tohoto světa, odmítl hrát mocenskou hru o vládu a spásu světa prostřednictvím armády vojáků, ekonomů a jiných technokratů moci. Odmítnul přistoupit na pravidla hry na silnějšího, odmítnul poslat dalšího obrněného rytíře, odmítl poslat mesiáše na koni s mečem v ruce – poslal bezbranného chlapce v plénkách položeného v jesličkách. Právě on začne hned od svého narození a dokonce ještě před ním zvěstovat všem mocným tohoto světa: Král tohoto světa je nahý. Evangelia jsou plné této moci bezmocného. Jeho matka Marie ještě před jeho narozením zpívala: "Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.Ujal se svého služebníka Izraele, pamětliv svého milosrdenství“

V jedné Vánoční koledě se zpívá : Jméno zná i král, to jméno letí tmou, noční Judeou. Děťátku říkají Ježíš. Jméno zná i král… Jak to že král země Herodes zná jméno jednoho kojence z Betléma? Jak to, že se vrchní velitel armády bojí malého chlapce a chce ho zlikvidovat? Ze stejných důvodů, ze kterých se totalitní režim bojí jednoho obyčejného prodavače zeleniny. A právě tato moc bezmocného Boha vydaného do našich rukou se stala tou mocí, která začala odhalovat pravdu o té hře našeho světa na silnějšího. Byla to moc, která demaskovala zrůdnost vlády Herodese, byla to moc, která odhalovala pokrytectví víry předních kněží a zákoníků, později v setkání s Pilátem i slabost státního aparátu Říma. Král je nahý, křičel proces s Ježíšem do celého světa a dodnes křičí. Ani na kříži Pán Bůh nic neslevil, ani na kříži nepřistoupil na hru mocných tohoto světa – i tam zůstal tak jako o Vánoční noci bezmocný. Znovu jsme u této spojitosti Vánoc a Velikonoc, jak jsme si ji všimli v písni Půlnoční.

Král je nahý – tak to zavolalo jedno dítě uprostřed ticha, když císař předstoupil před svůj lid a všem došla řeč. Král svolal lid, aby mu ukázal své nové šaty, ale naletěl podvodníkovi, který mu prodal za velké peníze neviditelnou látku. Nikdo se neodvážil na tuto pravdu o císařových nových šatech nešatech, utkaných z neviditelné látky, poukázat, jen ten malý chlapec. Ale když vyslovil to své: Král je nahý, začali se všichni smát a opakovat : Císař je nahý! Tolik známá pohádka Hanse Christiana Andersena. Král tohoto světa je nahý, to celý život zvěstoval Ježíš, Syn Boží. Hovořil o králi tmy, o ďáblovi, o hříchu, který se dodnes odívá do rouch beránčích. Ale pod ním se ukrývá odpudivá pravda. Hřích je hezký jen oblečený, nahý je nesnesitelný. Ale Ježíšova zvěst nepatřila jen těm nahoře, ona patří každému z nás. Ve své bezmoci ale v pravdě se nás Ježíš ptá, jak je to s námi ? Nehrajeme také někdy tu hru s našimi nahými králi ? Neklaníme se jím někdy až příliš ? A to hlavní – nehrajeme lživou hru s našimi hříchy ?

Jak to máš se vztahem ke své ženě, ke svému muži, ke svým dětem, k dalším lidem, jak to máš se vztahem k sobě samému, k víře, k církvi, k Bohu? Žiješ v těchto vztazích v pravdě, anebo ve lži ? Král tohoto světa si mne ruce, když tě má ve své hře, když do výlohy svého života povinně vystavuješ jeho hesla, když ho svým životem vědomě, nebo nevědomě propaguješ.

A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. O Vánocích si připomínáme, že Boží slovo dostalo podobu bezmocného dítěte, ale ne bezmocného slova. Král tohoto světa je nahý – to je to mocné Boží slovo Vánoc, později i Velikonoc. A nám bylo dáno v této Boží bezmoci, která vyslovuje tuto pravdu o nahém hříchu, spatřit ne Boží slabost, ale Boží Slávu, jak to za nás vyjadřuje evangelista Jan. Ta sláva na výsostech Bohu, kterou zvěstují andělé, spočívá v tom, že čím dál více přibývá těch, kdo už nechtějí hrát hru krále tohoto světa, že se připojují k těm kdo vystoupili ze lživé hry a s Boží pomocí začínají žít v pravdě.

Vánoce nás zvou k tomuto způsobu života s plným vědomím toho, že mezi Vánočním Gloria a Velikonočním Aleluja je dlouhá cesta, na ní mnoho křížů, mnoho nahých králů, kterým se vůbec nelíbí, že odhalujeme jejich nahotu, také naše slabosti a pády. Ale na konci cesty vyhlížíme Velikonoční Aleluja, velkou slávu v nebi, párty bezmocných, ke kterým se Bůh přiznal, vzkřísil je k životu věčnému. Apoštol Janovi bylo dáno na sklonku života zahlédnout tuto nebeskou párty. Její popis a průběh nám zapsal v poslední knize Bible, v Knize Zjevení. Průvodním heslem této nebeské oslavy je transparent vyvěšený nad hlavami přítomných. Na něm stojí : Beránkova Pravda a Láska zvítězila nad lží a nenávistí krále tohoto světa. Aleluja!

Autor je evangelický duchovní

^{foto: Jan Kirschner a Vít Luštinec}