Křesťan a práce v Gaudium et spes

Je velice zajímavé sledovat vývoj představ o vztahu křesťanství a práce. U pouštních Otců i svatého Pavla máme jasný důraz kladený na fyzickou aktivitu, kterou postupně vystřídala preferovaná činnost intelektuální. V raném novověku a ostatně i v dnešních dnech je pak možné se setkat s názorem, že je důležitější se modlit nežli pracovat. V tomto kontextu je jistě velice poučné se podívat na to, co k této problematice říká konstituce GaS.

Jen velmi obtížně bychom v dějinách křesťanství hledali téma, které by bylo třasklavější a aktuální pro každou dobu, než je právě vztah křesťana k práci na světských statcích. V církevním starověku byl tento poměr jednoznačně určen. Svatý Pavel ve svých listech píše, že fyzicky intenzivně pracuje, aby nebyl nikomu na obtíž. Na jiném místě se pak zmiňuje o tom, že kdo nechce pracovat, ať nejí. Tento postoj přejali také pouštní otcové, kteří se sami živily fyzickou prací, především výrobou košů z palmových listů, což byla práce mimořádně obtížná a náročná. V celém starověku tedy můžeme vidět jednoznačnou orientaci na práci a to fyzickou, při které je dobře možné se modlit a rozjímat.

Myslím, že tento aspekt byl stále významnější – práce zajišťovala jasný rytmus, řád, který určoval činnosti během dne, a představovala významnou oporu v modlitbě a boji s pokušením. Ve středověku dochází k postupné diferenci jednotlivých činností a většímu organizování lidské práce. Již není třeba, aby všichni pracovali fyzicky, ale vznikají kontemplativní a žebravé řády, kněží, kteří se věnují čistě jen hlásání evangelia, takříkajíc na plný úvazek. Benediktýnské heslo „modli se a pracuj“ se stále více soustředí na první z nich. Modlitba a duchovní život jako by v řádu společnosti měly stále významnější místo. Duchovní aktivity a intelektuální činnosti se tak stávají postupně něčím více hodnoceným než „obyčejná“ práce.

Ve vrcholném středověku se pak postupně začíná rozvíjet myšlenkový proud, který fyzickou práci relativizuje a zpochybňuje její význam. Velice silná je představa, že křesťan by se měl věnovat pouze modlitbě, službě druhým či jiné „zbožné činnosti“ a práci přenechat druhým. Je na první pohled zřejmé, že takto formulovaný postoj nemůže mít s křesťanstvím nic společného. Velice často je možné jej nalézt ve spojení s lákavou přikrývkou odmítání mamonu a konzumního způsobu života. Ve skutečnosti se za ním skrývá buď hřích pýchy a lenosti, nebo fatální nepochopení celého křesťanství.

Předně je práce pokračováním stvořitelské činnosti Boží. Člověk se prací stává podobnější Bohu, který je – slovy řeckých klasiků – čistou aktivitou. Stvoření nebylo záležitostí jednoho nastavení počátečních podmínek, ale jak říká svatý Tomáš, Bůh svět neustále udržuje v bytí. Je-li cílem křesťana spása, tedy zpodobnění se s Kristem, pak musí mít k práci zcela přirozeně pozitivní vztah.

Zajímavé je, že konstituce GaS jde v řadě úvah mnohem dále. Předně je třeba, aby byl křesťan esencí světa, tím kdo ho bude zduchovňovat, což je možné jen tehdy, když je dobrým pracovníkem. Není možné nepracovat a mluvit o Božím království, neboť taková výpověď nebude důvěryhodná. Současně je třeba říci, že je třeba, aby byli lidé spravedlivě odměňováni za svoji práci, a to takovým způsobem, který by jim zajistil důstojný život na přiměřené sociální, kulturní i ekonomické úrovni.

Konstituce vyzdvihuje také význam odpočinku a zkracující se pracovní doby. Takto nabytý čas by měl člověk věnovat jednak rodině, ale také svému aktivnímu rozvoji – ať již fyzickému nebo kulturnímu. Právě kulturní život člověka je něco, co konstituce velice zdůrazňuje. Je to jedna z podmínek zdravého rozvoje jednotlivce, rodiny i celého společenství.

Neméně významné je pak vzdělávání. Člověk by měl celý život studovat a učit se. A to nejen v oblasti, kterou bezprostředně potřebuje k práci, ale tak, aby se mohl kulturně celistvě rozvíjet. GaS tak dává jasný návod na to, jaký by měl být vztah člověk a práce; měla by pro něj být činností duchovní, kterou pokračuje v posvěcování světa a stvořitelském díle Božím, ale nikoli jediným smyslem jeho života. Důležitá je samozřejmě také činnost v rodině, církvi i modlitba. Velký důraz by pak měl být kladen na integrální rozvoj člověka v kulturním prostředí a jeho spravedlivá odměna za vykonanou práci, která by měla být reflexí jeho lidské důstojnosti.

^{Foto: Isabelle Grosjean / Wikimedia commons / CC BY-SA 2.5}