Příběh evropské integrace má stále méně jednajících aktérů a stále více diváků a bohorovných posměváčků. Neexistují snadná řešení, málokdo nabízí střednědobá řešení, natož dlouhodobou strategii. Je smutné, že český prezident v této story nehraje odpovědnější roli.

Provokatér tak trochu retro

KlausVáclavu Klausovi se líbí role provokatéra. Způsob uvažování, který prezentuje ve své nedávno vydané knize Evropská integrace bez iluzí (Euromedia group k.s. - Knižní klub, 2011, 152 stran), by snad mohl slušet debatérovi v akademickém klubu, ale ne hlavě státu. Dvě věci si přesto zasluhují nepředpojatou a pozitivně naladěnou pozornost: poukaz na legitimitu demokraticky zvolených orgánů, kterou je nutno opřít o reálný, občanům jasný a uchopitelný útvar a důsledné rozlišování politického a ekonomického prvku v současné evropské debatě. Obojí platí i v horších anebo zcela špatných časech, jimiž nám bude dáno procházet.

Jediný Klausův pozitivně laděný návrh, Organizace evropských států (dále také OES), je pouze opožděným holdem předmaastrichtskému konceptu uspořádání Evropy od Margaret Thatcherové. Změnilo se od té doby více než dost. OES je, obávám se, jen zástěrka, jak EU „bez iluzí“ nevratně a bolestně dezintegrovat.

Kritika nesocialisticky konzervativní

Z pozice nesocialisticky konzervativní nabízím kritiku jeho útoků na sociální stát a nepochopení subsidiarity. Ocelově nekompromisní ostřelování sociálního státu není dnes nic odvážného. Je to spíše móda. Myslím, že v současnosti má stát (bez přívlastků) povinnost podporovat zprostředkující organizace (úřady práce, celý terciární sektor atd.), hájit pravidla hospodářské soutěže (týká se to i bank) a vytvářet podmínky pro zajištění pracovních příležitostí a oživení hospodářského růstu. Naznačovat, že se bude pomáhat méně – a tedy méně účinně –, znamená přilévat olej do ohně.

Za neuvěřitelný považuji při prezidentově inteligenci lapsus týkající se subsidiarity (s. 109 a 120). Úhelný kámen politiky EU, ale původně především sociální nauky církve, je označen za dialekticky neuchopitelný a srovnáván s komunistickým demokratickým centralismem. Jak to je? Subsidiaritu zdůrazňoval na úsvitu diktátorského 20. století (ne tedy až v počátcích italského fašismu, jak tvrdí Václav Klaus na straně 109) už papež Lev XIII. Pojem dále rozpracoval v encyklice Sollicitudo rei socialis Jan Pavel II.

Jsme společenské bytosti, žijeme v rodinách a spontánně vytváříme i další skupiny, sdružení a spolky. Tyto formy v úhrnu umožňují růst celé společnosti, a jsou proto hodné ochrany. Je žádoucí, aby do nich rušivě nezasahoval ani stát (například neúměrným zdaněním spotřeby), ani společnosti vyššího řádu (svou „rádoby-pomocí“). Výše postavená složka má povinnost té níže postavené pomáhat, chránit ji. Dnes bychom řekli: nechat žít, nechat růst. Tomuto postoji služby (nikoli ovládání) společnosti – jež se jinak sebeorganizuje zcela spontánně – se latinsky říká subsidium. Vlastně se Václavu Klausovi divím, že v „boji proti eurokratům“, „europeistům“ a další stovce jmenovaných i nejmenovaných nepřátel nechápe pojem subsidiarity jako svého spojence. Prezident se naopak rozpaluje natolik, až vymýšlí patvary jako např. „desubsidizace“ (s. 138).

Proč není prezident Klaus jako de Gaulle?

Fatální je absence prezidentova pozitivně laděného uvažování. V tom se mimo jiné liší od konstruktérů poválečného evropského uspořádání typu de Gaulle nebo Adenauer, kteří byli politiky jistě tvrdými, ale také pozitivně cílevědomými. Hlava našeho státu jeví tendence k ušklíbání se. Konzervativní politik, hodný toho jména, by měl nyní především zkoumat, co je funkční, a snažit se to zachovat. Politika i ekonomika stojí hlavně na důvěře, na nepodlomitelném ztotožnění se slepě (pro každého stejně spravedlivě) fungujícími zákonitostmi, postupy, rámci a pravidly. Uchováváme-li je, ony uchovají nás.

Na dotaz novináře, který u něj postrádal „konkrétní návrhy, kudy z krize eura a evropské integrace ven“, odpověděl prezident, že „psát balíček opatření … necítí jako své poslání“ a „myslí, že na to nikdo není zvědav“ (Lidové noviny, 26. 11.). Opravdu? A co je Vaším posláním, pane prezidente? Pište, snažte se trochu, nečekejte, že budete vyzván. Jinak se vystavujete podezření, že alternativu nemáte. A to je horší než špatné.

Autor je místopředseda pražské KDU-ČSL.