Christine je téměř celý život připoutána na invalidní vozík. Protože se cítí být sama, vydá se na výlet do Lurd, ikonického města poutníků v Pyrenejském pohoří. Jednoho rána se probudí zdánlivě vyléčená. Film Lurdy je krutým příběhem. Nemocní lidé z celého světa přichází na toto posvátné místo s vírou, že získají zpět své zdraví, protože Lurdy jsou považovány za místo zázraků, naděje, pokoje a uzdravení pro mnoho zoufalých a umírajících lidí. Ale cesty Boží jsou nevyzpytatelné a naděje, která je tak blízko smrti, se může naplnit, což se zdá absurdní ve chvíli, kdy se život ubírá ke svému konci. Lurdy jsou scénou, na které se odehrává lidská komedie. (Oficiální text distributora)
Všední ráno na nevšedním místě - jídelna v Lurdech. Za doprovodu tónů „Ave Maria“ chystá personál snídani pro poutníky, kteří do Lurd přijeli pro zázrak, naději, zážitek. Jednou z účastnic je i půvabná Christine, vinou roztroušené sklerózy upoutaná na invalidní vozík. Od ostatních se tak trochu liší - jistou dávkou skepticismu, rezignovanosti a na pohled téměř absentující zbožností (jejíž míru leckdo posuzuje podle vnějších „zbožných“ úkonů). Zdá se, že do Lurd spíše utekla před samotou: jako na dovolenou, kde je o ni postaráno a nikdo na ni neukazuje prstem. Netuší, že přes to všechno (nebo právě proto) se vše v jediném okamžiku zcela změní…
Přestože film na první pohled působí místy až dokumentárním, chladně odtažitým dojmem a překypuje dlouhými, statickými záběry, jde o velice silný a emotivní film. Nic nepodsouvá, nekritizuje, nehodnotí. Na sugestivní záběry a střih, teatrálně dramatické projevy či velkolepý hudební podklad můžeme zapomenout. Prostřednictvím již zmíněných záběrů máme možnost nahlédnout nejen do zákoutí Lurd, ale tak trochu voyeursky i do zákoutí duší většiny aktérů - od hlavní hrdinky přes řádové sestry a dobrovolníky Maltézského řádu až po ostatní poutníky. Všichni se chovají tak lidsky, přirozeně a nenuceně, až máme pocit, že skutečně sledujeme dokument.
Všechny charaktery jsou tu ryze lidské, obnažené, nepřikrášlené. Sestry v jedné ze scén například „zapomenou“ na modlitbu u lůžka pacientky, kněz se netváří ustavičně zbožně a entusiasticky, ale je na něm častokrát znát únava… A věhlasné poutní místo občas připomíná přelidněný Disneyland přehnané mariánské zbožnosti spíše než druhý Eden, kde se mají dít zázraky.
Vrcholem a pointou filmu o Lurdech, víře, zázracích a lidech překvapivě není „uzdravení“ hlavní hrdinky - k tomu dojde jaksi mimochodem, bez andělských chórů, bez fanfár, bez ohňostrojů, a je doprovázeno spíš rozpačitými reakcemi okolí. To, že ochrnutá Christine začala přes noc chodit, vyvolá v ostatních poutnících často závist, nepochopení, rozhořčení nad „nespravedlností“. „Proč právě ona, proč ne já,“ ptají se. Oni sem přeci jezdí déle, častěji, modlí se hlasitěji, trpí více, koupili si více lahví zázračné vody a sošek Panny Marie… tak proč se tolik očekávaný zázrak přihodil zrovna té rezervované půvabné blondýnce?
A otázky si klade i divák. Proč v ostatních vyvolalo Christinino uzdravení tolik záště a závisti namísto posílení naděje a radosti? A kam se poděla jejich křesťanská láska k bližnímu? Proč byla uzdravena právě ona, která byla téměř ateistkou? A proč vlastně vůbec onemocněla? Aby se na ní zjevily skutky Boží (J 9,3) ? A vůbec - stal se skutečně zázrak? Závěr filmu je překvapivě střízlivý, citlivě podaný, realistický.
Kdysi proběhl výzkum, při kterém byla skupince věřících dobrovolníků monitorována mozková aktivita v průběhu modlitby. Výsledek ukázal, že při modlitbě probíhají v mozku podobné procesy, jako při příjemném důvěrném rozhovoru s blízkým přítelem. Podle veřejných reakcí přesvědčil výsledek výzkumu věřící o Boží existenci, nevěřící naopak utvrdil v jejich přesvědčení o Jeho neexistenci. A podobný dopad budou mít Lurdy…
“Lurdská fakta“ na závěr:
Lurdy se nacházejí na jihu Francie. V únoru roku 1858 se zde Bernadettě Soubirous zjevila Panna Marie. Velice rychle se Lurdy staly vyhledávaným poutním místem, zvláště poté, co zde Bernadetta objevila pramen vody. V roce 1989 byla po návštěvě lurdské jeskyně uzdravena z osteosarkomu (zhoubný kostní nádor) Delízia Cirolli. Přestože k uzdravení došlo až dva měsíce po návratu z Lurd, bylo uzdravení uznáno římskokatolickou církví jako zázračné. Od nalezení jeskyně došlo k více než šesti tisícům uzdravení, Církev jich podle přísných regulí z osmnáctého století uznala jen málo a stále jich ubývá - v posledních deseti letech byly uznány pouze dva případy. Ročně navštíví Lurdy až šest milionů poutníků.
Foto: Wikipedie, Filmeurope.cz (distributor)
Recenze na stejný film publikovaná v Magazínu ChristNet.eu po představení filmu na karlovarském filmovém festivalu.