Vznik podzemní církve v ČSSR jako přirozený důsledek útlaku

Na prvním místě je třeba říci, že nejde v žádném případě jen o fenomén minulosti či regionálně omezený na Československo. V současné době existuje mnohamiliónová podzemní církev například v Čínské lidové republice, ale také v řadě islámských zemí, kde je samo vyznávání křesťanské víry spojeno s přímým ohrožením života. V tomto kontextu se nejevila situace v až ČSR tak kritická. Skutečností ale je, že státní úřady o likvidaci církve usilovaly řadou rafinovaných nástrojů.

Útlak církve

Vrátíme-li se k situaci u nás, je třeba říci, že mezi Mádrem, Davídkem a dalšími předními představiteli podzemní církve panovala shoda v tom, že cílem státu je likvidace církve jako takové. Aby nevzbudily jejich snahy příliš nežádoucí pozornosti, bylo třeba se snažit o co možná nejmenší mučednictví. Fenomén mučedníků je totiž jedním z nejsilnějších podnětů pro růst náboženství a živé víry. Existovaly výjimky, jako byl P. Jan Bula, ale šlo spíše o jednotlivce. Častou strategií režimu bylo církevní představitele buď internovat (v případě řady biskupů) nebo pomocí PTP a vězení jim natolik podlomit zdraví, že nebudou již schopni veřejné činnosti a zemřou doma.

Druhou formu útlaku popisuje velice přesně Oto Mádr: „Útlak se provádí převážně administrativní cestou, soudně nepříliš často – zatím. Pastorace je kanalizována směrem na staré lidi, na jejich náboženské záliby, na minulost. Jen ne nová teologie, ne živá přítomnost církve a zaměření na budoucnost, a hlavně: „Ruce pryč od mládeže!“ Církev je tolerována na dožití.“[1] Církev byla – a často stále je – prezentována jako záležitost starých či intelektuálně slabých jedinců, která je tolerována jen ze soucitu k nim. Agenti StB ve významných chrámech, zaznamenávání informací o tom, kdo chodí do kostela, a řada dalších dílčích opatření vedla k posilování tohoto obrazu.

Zajímavé je, že například v Brně tato státní politika kontroly (spolu s prací církevních tajemníků) vedla k zásadním přesunům věřících uvnitř města mezi jednotlivými farnostmi. Od svatého Tomáše přechází řada mladých do méně viditelných Židenic, část věřících navštěvuje menší kostely (např. svatého Josefa), zvláště během týdne, kdy je možné provádět sledování pečlivěji. Paradoxně tak vznikala nová společenství – relativně názorově homogenní – mimo dohled StB a mnohem silnější, než jaká by mohla samostatně vzniknout v jednotlivých farnostech.

Součástí této strategie bylo také odtržení české teologie od světové, což je jedna z největších bolestí také současné české teologie, která (až na několik málo geniálních jednotlivců) stále nedokázala vstoupit plně do proudu evropského myšlení. V oblasti pastorální teologie či spirituality nebyla situace až tak kritická. Jako nejslabší místa se dnes asi ukazuje dogmatická teologie či křesťanská antropologie. Druhá zmíněná disciplína se u nás nepěstovala vůbec, dogmatika byla až do nedávna vyučována formou tradičních traktátů, což je v rozporu s názorem koncilu. Současně přetrvávala zcela překonaná neoscholastika.

Pokud uvážíme také nedostatek literatury, tak je možné říci, že se tyto problémy začaly velice rychle projevovat ve zhoršující se kvalitě vzdělávání duchovních. Vzdělávání laiků v oblasti teologie bylo ve formálním systému (téměř) nemožné. Vznikla zde propast, kterou lze během několika málo let jen těžko zacelit.

Během akce „K“ (kláštery) byly v noci ze 13. na 14. dubna 1950 přepadeny všechny mužské řeholní domy v republice a více než 2300 řeholníků bylo deportováno do „sběrných klášterů“. O půl roku později potkal stejný osud přibližně 8000 řeholnic ze 720 klášterů. Státní nomenklatura si dobře uvědomovala, jaký je význam řeholních institutů a řádů pro církev, možná více než my dnes. Tímto krokem se jí podařilo bleskově zrušit většinu duchovních a intelektuálních center. Řádová společenství byla navíc jen těžko kontrolovatelná, což byl jeden z důvodů, proč k tomuto počinu došlo.

Pokud se podíváme na organizaci podzemních církví, je možné v řadě oblastí vidět struktury, které se právě řádovému životu v té či oné formě podobají. I přes tyto snahy byly u nás aktivní skupiny dominikánů, salesiánů, jezuitů nebo ženských řádů, jako byly boromejky, dominikánky či františkánky. Mimo to roste význam laických hnutí.

V neposlední řadě je nutné zmínit jako zásadní formu útlaku církve technologii státních souhlasů a církevních tajemníků, která měla za cíl odstranění schopných duchovních z církevní správy a do nejvýznamnějších farností dosadit spolupracovníky Stb či členy Pacem in terris. Tomuto sdružení by bylo možné věnovat celé monografie, na tomto místě snad jen uveďme, že názor na něj se velmi vyvíjí a ukazuje se, že řada kněží do něj vstoupila jen proto, aby zachránila „svoji“ farnost před skutečně špatnými duchovními nebo aby mohla „krýt“ kontroverznější kaplany či kolegy.

Nechyběla ani širší persekuce věřících, ať již formou zastrašování, špatných kádrových posudků a dalších. Snad právě strach je možné vnímat jako jeden z klíčových symbolů celého komunistického režimu, který vší svojí činností směřoval k tomu, aby zbavil člověka svobody, která je transcendentní. Také proto musela být církev úhlavním nepřítelem celé Marxovy ideologie.

Přirozená obrana

Na základě vybraných uvedených metod, kterými byla pronásledována a deptána církev, se jeví jako zcela přirozené, že vzniká církev podzemní. Lidé, kteří by za normálních okolností patřili do běžných (i když třeba okrajových) skupin v církvi oficiální, přecházejí pod viditelný povrch, mimo dohled režimu a stávají se tak novými křesťany katakomb.

Řada metod utlačování měla za následek úpadek vzdělanosti a spirituality, což jsou dva významné stavební kameny, na kterých se podzemní církve budou snažit stavět. Velkým fenoménem byly bytové semináře, které se snažily zvýšit vzdělanost laiků i tajně vysvěcených kněží. Přednášející měli často alespoň základní kontakt se zahraničím nebo přístup k literatuře, takže touto cestou vznikal prostor pro určitý duchovní růst. Problémem byla určitá nesystematičnost, což v edukačním procesu není příliš pozitivní a u řady jejich frekventantů mohlo (a také docházelo) k tvorbě nesprávných představ o řadě problémů.

Na druhou stranu je třeba říci, že podobný fenomén vzdělávání laiků, který by nebyl náročný jako univerzitní kurz a oslovoval by širší veřejnost individuálním a diskusním přístupem, u nás jednoznačně chybí.

Mluví-li se o tajných kněžských svěceních, pak je třeba říci, že šlo o přirozenou potřebu společenství mít k dispozici duchovního s charismatem kněžství. Mše v podzemní církvi nebyla něčím, co by zavánělo „vyšší společností“, ale šlo zde o posvěcování světa modlitbou a především o společenství chleba a vína. Důležitý byl také rozměr duchovního doprovázení řady osob nebo zajištění přístupu ke svátostem pro nemocné, vězně a další sociálně vyloučené lidi.

V tomto kontextu je možné porozumět také tajným biskupským svěcením – biskup je jediným, kdo může světit nové kněze a přístup ke svěcení byl pro tajně vystudované a připravené muže velmi problematický a nebezpečný. Není možné nezmínit strach – biskup nebyl někým nedotknutelným a současně jich rychle ubývalo. Existovala reálná hrozba, že režim zlikviduje všechny biskupy a nechá kněze postupně zemřít. Myšlení řady lidí v podzemní církvi bylo navíc silně klerikálně orientované a zvláště Davídek silně podceňoval roli laiků, což jen ilustruje skutečnost, že nepochopil závěr koncilu (druhou otázkou je, zda vlastní vinou a jaký měl vůbec přístup k dokumentům a teologické diskusi nad nimi).

Součástí činnosti podzemní církve je také samizdatové vydávání literatury (spojené především s Mádrem); Teologické texty, Teologický sborník, Orientace, edice knih Duch a život či časopis pro rodiny Vzkříšení. Šlo o snahu vytvořit prostor pro teologickou diskusi, ale také zajistit přístup k informacím co nejširšímu množství čtenářů. Pravdou je, že úroveň řady textů je velmi specifická a poplatná době.

Nechybí ani snaha o tvorbu analogií k řádovým společenstvím a samozřejmě již zmíněná činnost řádů. Vše musí probíhat v maximálním utajení, přesto se daří realizovat velké projekty také pro mládež, jako jsou tábory Radost či Chaloupky.

[1] Oto Mádr, Takzvaná podzemní církev. Teologické texty.

^{Foto: Albrecht Dürer / Kristus na hoře Olivetské}