Zkusíme se zaměřit především na ty filmy, které souvisejí s křesťanskou vírou a s církví. I za těmi se totiž může skrývat Zlo, o čemž precizně vypráví nejeden snímek. Fanatismus je vděčným tématem zejména pro kriminální thrillery - snímek Davida Finchera Sedm či Vraždy podle Jidáše asi není potřeba podrobněji představovat - v obou případech se smrtelného hříchu dopouští Biblí inspirovaný jedinec, přesvědčený o pravosti své víry a správnosti vlastního jednání.

Zločinci - zejména ve filmech hollywoodské produkce - se velice často nechávají inspirovat novozákonním Zjevením (tak tomu je i v koprodukčních Jezdcích Apokalypsy), které svým snovým, barvitým, dramatickým podáním přímo svádí k mylnému výkladu. Coby inspirace pro jednání těchto narušených „věrozvěstů“ nebývá zmiňováno jen Písmo, ale například i klasická díla jako Danteho „Božská komedie“ či „Ztracený ráj“ Johna Miltona.

Motiv zla v chování věřícího se vyskytuje i ve filmové adaptaci románu Umberta Eca, přímo do církevních představitelů se zlo hrůzným způsobem vtělilo ve Vávrově Kladivu na čarodějnice, které je o to hrůznější, uvědomíme-li si fakt, že mu předlohou byly skutečně čarodějnické procesy.

Motiv vymítání ďábla je vděčným filmovým tématem - pro věřící, "ateisty", zaryté odpůrce všeho, co jakkoliv souvisí s církví či Bohem, ale i pro zcela nezaujaté milovníky horrorů. Kromě klasického Vymítače ďábla ze sedmdesátých let se tématem vymítání zaobírají filmy jako Obřad, na ruční kameru natočený Poslední exorcismus nebo skutečnými událostmi inspirovaný Requiem (potažmo V moci ďábla).

Posedlý většinou jeví známky těžké psychiatrické či neurologické poruchy, jednoznačné důkazy posedlosti nelze nalézt, a divák se také mnohdy neubrání negativnímu zaujetí vůči zasahujícímu duchovnímu, který chvílemi působí dojmem, že je postiženému spíše ke škodě než k užitku (příkladem kontroverzního jednání kněze je již zmiňovaný Requiem). Když těhotná dívka ve snímku „Obřad“ zvrací hřebíky nebo maličká Regan ve „Vymítači ďábla“ otáčí hlavou kolem své osy a zdolává schody pavoučí chůzí, přestáváme často v sebeobranné reakci věřit nejen v posedlost, ale i v samotnou existenci Zlého. V souvislosti s tím je často ve filmech s tematikou exorcismu zdůrazňováno, že největším ďáblovým úspěchem je to, když se mu podaří přesvědčít nás o své neexistenci…

Zlo zakleté v kříži či Kristových ranách? Proč ne…

To, že se zlo dokáže projevit i ve zdánlivě posvátných jevech, nám ukazuje snímek Stigmata - zde jsou známkou posedlosti u mladé dívky právě stigmata, krvavé rány, jaké Kristus utrpěl při svém ukřižování. Původcem zla je zde navíc růženec. Snímek, v němž svou roli hraje i neobjevené evangelium, označil Vatikán za heretický. Motiv prokletého předmětu se objevuje i ve zfilmovaném komiksu Constantine, kde nepříliš příkladným životem žijící, silně skeptický „vymítač“ John Constantine svým charismatem předčí leckterého filmového kněze. 

 

Sekta, dítě, příroda, ženy - do čeho se může ukrýt zlo?

Filmové zlo má tedy mnoho podob. Roman Polanski si ve své filmové adaptaci knihy Iry Levina Rosemary má děťátko příliš nepohrává se symbolikou a jinotaji - zlo zde představuje rádobysatanistický elitní spolek (samotný režisér má se sektami tragickou osobní zkušenost - rukou členů sekty „Rodina“, vedené Charlesem Mansonem, zahynula v šedesátých letech minulého století jeho manželka Sharon Tate). Ve filmu Přichází Satan se zlo vtělí pro změnu do malého dítěte (za zmínku rozhodně stojí i skladba z tohoto snímku, o jejíž „nasáklosti zlem“ se zmínil nejeden kritik a za kterou její autor Jerry Goldsmith obdržel svého jediného Oscara). Ve spoustě nejen horrorových filmů je zlo podprahové, neviditelné - a možná o to děsivější. Skrývá se buď za paranormálními jevy (Poltergeist) nebo například nikdy nespatřené čarodějnice (Záhada Blair Witch, která nám krásně předvádí, kam až může zvědavost, ignorace a zlehčování zla vést). Nadmíru zajímavým příkladem je Antikrist Larse Von Triera. Několikrát je zde coby „zlo“ zmiňována příroda - padne zde dokonce věta, že příroda je chrám Satanův - což poukazuje na to, jak je těžké rozeznat „zlou“ transcendenci od té „dobré". Von Trier zde ale - podobně jako v řadě svých dalších filmů - odvážně předkládá i další rovinu vidění zla, nepříliš často zmiňovanou: a to Zlo, ztělesněné ženou, ženu, coby původce všeho zla. Ženskou představitelku pro roli Satana vybral i Mel Gibson pro Umučení Krista. 

 O tom, že zlo lidi fascinovalo, fascinuje, a bude fascinovat, svědčí obrovská popularita nejen výše jmenovaných filmů, ale podobně laděných knih i výtvarných děl. Zlo má nespočet podob a může se skrývat ve vyřezávaném kříži stejně tak dobře jako v talismanu pochybného původu. Zlo na nás křičí z válečných vřav, přítomno je ale i v tiché lhostejnosti vůči bližním. Může přebývat v podzemí i ve zdech honosných chrámů, zlé srdce může tlouct pod kabátem válečného důstojníka stejně tak jako pod lékařským pláštěm či pod klerikou. Dokud budeme my, bude i zlo - a je jen na nás, jak se k němu postavíme.

 

Foto: Wikipedia.org, antichristthemovie.com, IMdb.com