/Josef z Arimatie/ sňal /Ježíšovo tělo/ z kříže, zavinul do plátna a položil do hrobu… (Lk 23,53)

Ježíš na kříži naposled vydechl a v ten okamžik zůstalo lidem už jen jediné – pohřbít ho. Pohřeb ve všech civilizacích patřil a patří k nejdůležitějším lidským rituálům, které člověka činí člověkem. Pohřeb je definitivní tečkou za životem. Je projevem úcty k zesnulému, ale zároveň je důležitým znamením či signálem pro pozůstalé, kteří bývají smrtí blízkého dezorientovaní, unavení a zahrnutí hořem. Pohřeb je veřejným stvrzením faktu, který se stal. Je ukončen boj, život je pohlcen smrtí, protože smrt zvítězila. Pohřbem končí pro pozůstalé jedna etapa a nutně začíná nová.

Jistě si dovedeme představit mnohem radostnější okamžiky, nežli je účast na pohřbu. Slavíme den narození, těšíme se na Štědrý den, a co teprve promoce nebo svatba! Jenomže ať chceme nebo nechceme, jako se lidé rodí, tak také umírají a s Ježíšem to nebylo jiné. Narodil se v Betlémě, představit si ho můžeme v tesařské dílně svého otce, když poprvé vyrobil stůl nebo krov, vybavit si ho můžeme na svatbě v Káni Galilejské, kde lidem pomohl k ještě většímu veselí dávkou jiskřivého vína, můžeme spolu s ním chodit izraelskou krajinou…, ale teď je mrtvý a spolu s ním zemřelo naprosto všechno, čím byl a kým byl. Velký pátek je dnem Ježíšovy smrti na kříži a pohřbu.

Neradi chodíme na pohřby, bojíme se slz pozůstalých, prožíváme nápor na nervy, když musíme čelit pláči, truchlení a faktu, že i nás se smrt bytostně týká… Jenomže musíme, je to slušnost, a nakonec i chceme, protože Boží slovo v knize Kazatel říká: Lépe je jít do domu truchlení než do domu hodování, neboť tam je zřejmé, jak každý člověk skončí, a živý si to může vzít k srdci. (Kaz 7,2)

A proto se dnes připojme k Josefu z Arimatie a ke všem ženám, které se zúčastnily snímání mrtvého z kříže, zavinutí ostatků do plátna a uložení do skalního hrobu. Ježíšův pohřeb znamenal pro jeho matku, příbuzné a následovníky definitivní konec za Ježíšovým životem. Se zavaleným kamenem byla zavalena všechna jeho slova, všechny jeho novátorské a hluboké výklady Zákona a Proroků, pohřbeny byl jeho činy lásky a uzdravující doteky, pohřbeny byly všechny naděje, které do něj lidé vkládali, když ještě žil.

Zavalení velikého kamene bylo ale důležité i pro Ježíšovy nepřátele. Uzavíralo nepříjemné období, kdy Ježíš rušil farizejské a zákonické axiomy (základní tvrzení). Pohřben byl buřič, který zneklidňoval národ a ohrožoval vratkou politickou stabilitu. A samozřejmě byl pohřben falešný Mesiáš, který sice vystupoval s velikou autoritou, ale přitom podle jejich názorů a praxe narušoval to nejsvětější, co měli: Zákon a Chrám. Smrt na dřevě kříže jen potvrzovala Ježíšovo prokletí a zavalený kámen za jeho mrtvým tělem definitivně stvrdil, že Bůh spravedlivě odsoudil nepravého Mesiáše. Jaký větší důkaz mohl být položen než jeho smrt a hrob?!

Pohřeb je důležitější pro pozůstalé než pro zesnulého. A my dnes zvěstujeme, že Ježíšova smrt a hrob se nás všech velmi osobně týká. Právě tehdy, když spravedlivý Ježíš zemřel na kříži a byl pohřben, právě tehdy se paradoxně stala největší lidská nespravedlnost a zároveň se stala největší Boží spravedlnost. To nejhorší z nás lidí se setkalo s tím nejlepším z Boha, můžeme-li to tak říci…

Lidé zabili jediného spravedlivého, kterého si nevážili a měli za nic, jenomže: Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. (Iz 53,4-6)

Do Ježíšova hrobu byl pohřben spolu s odsouzeným a popraveným Kristem hřích světa a viny nás všech. Spolu s Ježíšem byly pohřbeny nikoliv naše naděje, ale naše beznaděj, náš vzdor, naše slabosti, naše arogance a všechno zlo, kterého jsme kdy byly a ještě jsme schopni.

To je závažná, ale zároveň poučná a radostná pohřební zvěst, kterou si můžeme my dosud žijící vzít k srdci. Na kříži Ježíš neumíral a nebyl pohřben kvůli sobě, kříž nebyl vrcholem Ježíšova zpackaného života, ale doslova a do písmene byl vrcholem našeho zpackaného života. A proto Ježíšův pohřeb se stal naším pohřbem, jak to doložil ve svém výkladu apoštol Pavel: Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt. (Ř 6,4)

Amen.

Bronislav Matulík je kazatelem Církve bratrské v Praze - Smíchově