Seznamka
Dnes ale dcery běžně odkládají reprodukci a vdávají se ve třiceti. To máme více než patnáct let po nástupu biologické plodnosti. Opravdu není síla, která by je plošně udržela v pohlavní zdrženlivosti po celou tuto dobu psychologické neplodnosti, kdy jsou nejsilnější pudy k páření a je nejsilnější i zamilovanost.
Psychologická neplodnost se dnes blíží k biologické neplodnosti okolo přechodu
„Biologická plodnost žen leží přibližně mezi 15 až 50 lety. Když ženy odkládají rodinu, vzniká období mezi 15 až cca 30 lety, kdy jsou biologicky plodné a zároveň psychicky neplodné - nechtějí mít děti. To je období přechozených vztahů a následných bolestných rozchodů, které podrývají důvěru ve vztahy a následně i manželství a rodinu. Období, které též odnaučuje mladé chodit ke zpovědi. Protože žijí v konkubinátu, neměli by podle stávající zpovědní praxe dostat rozhřešení.“ (zdroj ČSÚ)
Církev by měla vypracovat návody na pastoraci tohoto zcela běžného problému. Vždyť i těm méně inteligentním musí být jasno, že se nám těžce nevyplácí rvát nové víno do starých měchů minulého století (Mt 9,16-17): "Nikdo nezalátá starý šat záplatou z neseprané látky; nebo se ten přišitý kus ze šatu vytrhne a díra bude ještě větší. A mladé víno se nedává do starých měchů, jinak se měchy roztrhnou, víno vyteče a měchy přijdou nazmar. Nové víno se dává do nových měchů, a tak se uchová obojí."
Hledá se kompromis
Při nedávné debatě o sexuální výchově jsem zmínil jednu hodně umírněnou zásadu. "Nelezte do postele s nikým, kde to nevypadá na vztah delší než rok." Výsledkem bylo, že mě pokousaly obě strany. Liberálové za to, že jsem proti zážitkovému a příležitostnému sexu. Extrakonzervativní katolíci za to, že připouštím předmanželský sex. Co s tím? To si zvažte sami. Ale já si stále myslím, že je to nejlepší doporučení, které dnes (nevím, jak v renesanci či v antice) mohu dávat všem stranám - věřícím i nevěřícím. S předmanželským sexem totiž zdá se nikdo nemá sílu hnout.
Sice mladé lidi z kazatelen kněží vybízejí k pohlavní zdrženlivosti, jenže oni pak stejně začnou s pohlavním životem, což má za následek, že je opravdu odnaučíme chodit ke zpovědi. Oni pak bloumají světem nazdařbůh jak pakety Internetem, vychováváni morálkou strakatých časopisů. Později pak samozřejmě praxi pravidelného bilancování života při zpovědi neobnoví a dochází tak k vícegeneračnímu odpadu od víry. Kdy první generace byla hluboce křesťansky věřící, druhá vlažně a třetí už je okultisticky pohanská řízená horoskopy a playboyem. Koneckonců úbytek katolíků je od války vcelku konstantní okolo 1 % populace ČR za rok, tzn. tímto mechanismem každý den ubude v naší republice asi 270 katolíků. Nedávné sčítání jen potvrdilo tato chmurná očekávání.
Kolik stojí tento kompromis?
Z mých statistik vyplývá, že dnešní dospělý člověk má za sebou v průměru 2,5 partnerských vztahů delších než rok. Je lépe tolerovat toto číslo a připustit dva až tři relativně pevné partnerské vztahy na člověka než se tvářit svatouškovsky "ultrakatolicky" a dopouštět, aby nám mladí plošně opouštěli církev, když je tak po oněch 15 letech psychické neplodnosti odnaučujeme zpovědní praxi a učíme nezávaznému sexu. Zkrátka měli bychom tolerovat toto číslo, aby nám "nepraskly měchy".
Počet vztahů delších než rok
Nejvíce žen má jeden vztah a nejvíce mužů má dva vztahy delší než rok (dva mody dostupného vzorku cca 450 lidí).
Katolická morálka bude z větší části zachována, pokud budeme mladé směřovat k zásadě: Nespi s nikým, s kým opravdu nechceš chodit déle než rok. Tedy jde o to minimalizovat zážitkový a příležitostný sex a přestat ze zpovědnic hlásat taková doporučení, která de facto rozbijí vcelku stabilní vztahy a vytváří pravý opak toho, čeho chceme dosáhnout.
Co je to těžký hřích?
Praktická definice těžkého hříchu je behaviorální:
a) Člověk nesmí k příjímání. To znamená, že těžký hřích je neslučitelný s duchovním životem křesťana stejně, jako je těžké zranění neslučitelné si biologickým životem.
b) Striktně se požaduje, aby s danou aktivitou bezodkladně přestal (analogie vážného ohrožení na životě).
c) Měl by co nejdříve vyhledat svátost smíření (analogie co nejrychlejšího vyhledání lékařské pomoci, která nesnese odkladu).
Jinými slovy, jako existuje těžké ublížení na zdraví, které si člověk způsobí sám sobě, tak těžký hřích je těžké ublížení na duchovním zdraví, které si rovněž člověk může způsobit sám sobě. Pokud člověk s materiálně těžkým hříchem nemůže přestat, neměl by dostat rozhřešení. Při sv. smíření by neměl hrát komedii, že svých hříchů lituje, když je stejně jasné, že tato lítost není účinná, že nepovede k reálné změně chování. Zpovědník by pomocí rozhřešení neměl formálně deklarovat duchovní život, když zjevně pozoruje objektivní známky duchovní smrti. Rozhřešení je tedy jakýsi certifikát duchovního života, který by se neměl dávat mírnix týrnix jen proto, že ho dotyčný chce.
Nepochybně existují hříchy různé tíže, ale církev by si měla velice dobře rozmyslet, za jaké činy bude vyhazovat lidi ze zpovědnice - za vraždu, zaviněný rozpad manželství, předmanželský sex, onanii či antikoncepci? Podle stávajícího učení všechny tyto hříchy jsou klasifikovány jako materiálně těžké, a tedy řádný zpovědník by měl i dnes "správně" žádat, aby mu penitent řekl, kolikrát s manželkou navlékl kondom. Pokud s tím nebudou chtít manželé přestat, tak by měl zpovědník odepřít rozhřešení. Na tomto se oficiálně nic nezměnilo.
Předmanželský sex a jeho dnešní morální tíže
Na rozdíl od siláckých výroků v katechismech když se podíváme na chování církve v naší společnosti, vidíme, že ani klérus, ani věřící neberou předmanželský sex mladých a bezdětných jako něco analogického těžkému ublížení na zdraví. Nikdo nevyšiluje. Dnešní praxí je, že kněží povětšinou lidem na hromádce dávají rozhřešení, i když je již při zpovědi všem jasné, že v předmanželském soužití budou pokračovat. Kdyby tito zpovědníci byli opravdu v hloubi duše přesvědčeni, že dotyčným hrozí duchovní smrt, nikdy by se takto nechovali. Tato zpověď by totiž pak byla z principu neplatná, protože snad je přítomna citová lítost, ale ta není efektivní, účinná, neboť nevede ke změně chování. Stejně jako je neúčinná opilecká lítost, kdy se dělají velká gesta, ale alkoholik rozhodně vážně nepočítá s tím, že by šel do léčebny a do smrti měl od alkoholu abstinovat. Opilecká lítost je proto neúčinná, protože reálně nechrání člověka před deliriem tremens.
Možná by bylo zajímavé udělat nějaký průzkum, kolik katolíků z řad laiků či kněží je subjektivně přesvědčeno, že předmanželský sex bezdětných bude vážnou překážkou duchovní jednoty s Ježíšem po zmrtvýchvstání. Myslím, že moc takových věřících není. Toto se ale třeba o manželské nevěře, rozbíjení funkčních rodin, zneužívání dětí v porozvodových bojích už nedá říci. Osobně si myslím, že lidi zmrzačení touto těžkou vinou, zavilou nenávistí a touhou si navzájem ublížit již nebudou schopni duchovní jednoty s Ježíšem. Ježíš je možná vzkřísí z mrtvých, ale oni celý ten nový darovaný život vyplýtvají na to, aby se vzájemně proklínali na věky věků amen. Tedy jak jsem zmínil v předchozím článku, toto peklo, které si tady celou svou duší ukuchtili, taky následně celou svou silou odnesou do posmrtného života.
Když se předmanželský konkubinát bezdětných dnes bere jako těžký hřích, pak ti, kteří berou svátosti vážně, se začínají motat v cyklu: soulož, pocity viny, strach ze zavržení Bohem, řeči s partnerem o tom, že se musí rozejít, uprošování zpovědníka, aby dal rozhřešení, neúčinná lítost při sv. smíření, odpírání si sexu s partnerem, následné hádky o sex, pocity samoty, strach z opuštění parterem či partnerkou, podlehnutí, soulož atd. Chceme u dětí podporovat takové zacyklené chování, které rozbijí funkční vztahy i zpovědní praxi? Jsem přesvědčen, že pro naše děti je naopak lepší, když přechodné období překlenou ve funkčních dlouhodobých partnerských vztazích s antikoncepcí, než když je takto odnaučíme chodit ke svátostem naprosto.
Dnešní katolická realita
Dnes je praxe navenek hlásat vyšponovanou, perfekcionistickou morálku a ve zpovědnici tiše a mlčky tolerovat reálnou praxi, jenže to žitou morálku nejen nezlepšuje, ale naopak to rozleptává i poslední zbytky morálního cítění. Projděme si běžné scénáře:
1. Celá obec ví, že Karel s Janou žijí v Praze na koleji v jednom pokoji - samozřejmě ne jako bratr sestra. Chodí však k příjímání, protože jim to kněz "soukromě" dovolil. Co řekneme svým dětem či okolí, až se nás na to zeptají?
2. Kněz kvůli řečem ve farnosti začal mít řeči i ve zpovědnici. Karel prohlásil, že se na tu šaškárnu může vykašlat, tak ke zpovědi nechodí, ale k příjímání ano. Jana si řekla, že je to její soukromá věc, že si to s Bohem vyříká, že Bůh je stejně v přírodě jako v kostele, takže sice formálně ke zpovědi chodí, ale knězi to neříká, aby byl klid. On se jí raději ve zpovědnici na nic neptá - klapky na oči, klapky na uši, futrál na nos - řeší jen to, co ona Bohu předložila. Aneb zlikvidovala se zpovědní praxe.
3. Karel s Janou ustoupili, a tak kvůli nátlaku kněze sice spolu nebydlí v jednom pokoji, což nesvědčí jejich vztahu, ale spí spolu dál. Přestat s tím nemohou/nechtějí, protože by to rozbilo jejich vztah. Zpovědník je pravidelně rozhřešuje, protože nejsou v "blízké příležitosti těžkého hříchu", ale Jana to řekla kamarádce, ta jiné kamarádce, takže to ví nejen farnost, ale i okolí. Fakticky jsou všechny ty zpovědi tak jako tak neplatné, protože chybí účinná lítost, tedy lítost měnící chování.
4. V záchvatu pozpovědní zbožnosti se Karel s Janou rozešel s tím, že ho Bůh volá k celibátu. Za měsíc se s ní ale zase vyspí, běží ke zpovědi, pak se s ní zase rozejde, pak zase vyspí, páč the show must go on. Výsledek - Jana trpí jako kůň dva roky. Pak už to nevydrží a s Karelem se rozejde. Ten se zhroutí, rozchod nese těžce - dva roky se pak vyspí s každou holkou, kterou potká. Jana zatrpkne a nechce k sobě pustit žádného jiného kluka, protože nějak cítí, že se do něj není schopná zamilovat.
5. Jana je věřící holka. Ráda by měla vztah, vdala se a měla děti. Hledá věřícího kluka. Ti buď nejsou nebo jsou zadaní, nebo jsou knězi. Tak hledá nevěřícího kluka, který by respektoval to, že s ním nebude spát. Tací a) nejsou, b) požadují "buď sex, nebo nic", c) by i na vztah bez sexu přistoupili, jenže ti zase neimponují Janě, nedokáže se do nich zamilovat. Zůstává proto sama. Když pak po večerech trpí samotou, mimovolně začne úchylně rozjímat, zda fakt, že nemůže najít partnera, není náhodou Boží volání k zasvěcenému životu.
6. Jana, co není schopná sehnat partnera, chodí na duchovní rozhovory k mladému knězi Karlovi. Líbí se jí, že po ní sexuálně nestartuje, nečumí jí hned na výstřih. I ten si s ní rád občas popovídá. Pak ji pozve na místní spolčo. Tam se občas vídávají. Zůstávají poslední, protože někdo to nádobí umýt musí. Tou dobou o ní kněz již má sexuální fantazie při občasné onanii. Ona si taky říká, proč není volný. Jednou mu ona podává umytý talíř, on ji místo toho chytí za ruku. Tři tečky. Ráno si svatosvatě slíbí, že tři tečky se nesmí opakovat. To si za týden slíbí znova, až je z tří teček žitá praxe. Pak kněz Karel jde za představeným. Ten ho odvelí na Slovensko či na studia do Říma. Rozpolcený Karel v nervozitě řekne Janě, že je to stejně její vina, že ho svedla, a od té doby jí típá telefon. Zoufalá Jana s implantovanou vinou obchází psychology - proč si to s ní alespoň nevyříkal, že by to bývala byla pochopila...
7. Druhá varianta předchozího scénáře je, že z Jany se stane farní kuchařka. Na jednom setkání mladých taková jedna kuchařka po tři dny zoufale hledala svoje bačkory: "Nevíte, lidi, kde mohou být?" Naštěstí se našly, i když kdo ví, který poťouchlý bratr či sestra v Kristu jí je schovali do její vlastní postele...
Neilustrují tyto příklady Ježíšova slova o praskajících měších? Nebylo by lepší nechat Karla s Janou na kolejním pokoji a spíš podpořit trvanlivost tohoto vztahu s tím, že po škole od nich církev očekává, že nebudou zbytečně protahovat již tak přechozený vztah, vezmou se a pořídí si rodinu s přiměřeným počtem dětí.
Nemluvil náhodou Ježíš o nás (Mt 23, 15): "Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami." Nejsou toto názorné ukázky, jak děláme z normálních lidí děti pekla? Prostě bez předmanželského sexu to do třiceti let možná vydrží tak 5 % populace. Co s tím zbytkem? Když už vyrábíme nerealizovatelnou morálku pro 5 % populace, tak je třeba udělat vše proto, abychom těmi rádoby zbožnými řečmi neničili alespoň tu přirozenou morálku onoho zbytku populace. Hippokratos sice nebyl křesťan, ale přesto by nám i zde měla být svatá zásada: "Především neškodím! Primum non noceo!"
Podmínky, za kterých vznikají partnerské vztahy mladých, se objektivně změnily a byl holý nerozum je tlačit do nezralých předčasných sňatků. Z toho důvodu jsem názoru, že předmanželský konkubinát u dosud nesezdaných párů je třeba dnes v rámci zpovědní praxe považovat ne za těžký hřích, ale za lehký. Konec konců tomu odpovídá i chování celé naší církve.
Na druhou stranu existuje určité procento věřících, kteří předmanželskou čistotu jsou schopni a ochotni zachovat. Ať je to jakkoli malé procento, přesto není dobré u těchto lidí podrývat jejich odhodlání. Zde bych doporučoval obnovit praxi laických řeholních řádů či zasvěcených společenství - prostě jsou věřící, kteří hrají první ligu. Konec konců jak říká sám Ježíš v souvislosti s vínem: "Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: 'Staré je lepší.'"
Autor je psycholog, články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora. Svůj názor na článek můžete vyjádřit v diskuzi na Facebooku.
Redakčne kráceno.
