Odbytý sněm české římskokatolické církve

Skutečný přínos sněmu ukáže čas. Z celé akce a jejího výsledku však mám pocit, že šlo o plýtvání časem, energií i financemi, které mohly být využity smysluplněji. Stejný výsledek by zřejmě přineslo rozšířené zasedání České biskupské konference. Uvedu jen několik postřehů, které mě k tomuto přesvědčení vedou.

V první řadě je to neschopnost stručné a jasné mediální prezentace výsledků sněmu. Je obtížné zjistit, proč byl sněm historickou událostí v životě církve nebo "otev­ře­ním nové kapitoly v dějinách spásy našeho národa". Nešťastný byl výrok předsedy sněmu, který jako příklad angažovanosti křesťanů ve společnosti uvedl stavbu septiků, čímž připomenul socialistické "akce Z". Mnoho neříká ani informace o "atmosféře společenství a opravdové rodiny v církvi". Je skutečně posláním takové akce umožnit hierarchům zážitek ze "společenství Božího lidu"? Téma sněmu "uskutečnění závěrů II. vatikánského koncilu" zase připomíná zprávy ze sjezdů z doby před rokem 1989 a vzhledem k dnešním rozporuplným interpretacím tohoto koncilu ani o náplni sněmu mnoho neřekne. Na místě je tedy otázka, zda skutečně nějaké ústřední téma sněmu existovalo. Což nejsme ani za 15 let schopni vybrat několik důležitých témat a oblastí, kde by mohla být církev užitečná? Nebo je církev již natolik polarizovaná, že se nemůže na těchto prioritách shodnout?

Příprava sněmu jasně ukázala nedostatky v respektování hlasu "zdola". Nadějné zapojení řady věřících do tzv. sněmovních kroužků se zpočátku zdálo být slibným signálem. Je pochopitelné, že řada podnětů byla naivních či nekvalifikovaných (to je jen důsledkem absence systematického vzdělávání laiků). Avšak nemohu se zbavit dojmu, že ani organizátoři si nebyli zpočátku jistí smyslem sněmu a tím, co se od kroužků očekává. Domnívám se, že takto získaný materiál nebyl dostatečně zpracován a využit.

Přestože kroužky byly leckdy zajímavým prostorem pro diskuze o situaci církve, byla jejich činnost oficiálně ukončena. Příklady odjinud přitom vznik podobných skupinek považují za hlavní přínos sněmů či synodů (např. synoda krakovské diecéze v letech 1971-1979). U některých věřících činnost v kroužcích jen upevnila přesvědčení, že nejenom v politice, ale i v církvi se na jejich názor příliš nebere ohled.

Také výběr delegátů na sněm přinesl zklamání. Pochybný postup při volbě v hradecké diecézi byl nakonec omlouván argumentem, že zvolení delegáti nemají svůj mandát od voličů, ale od biskupa. Takové názory ukazují, že buď je třeba takové pojetí synodality považovat za pouhou hru, nebo vypracovat jasná pravidla s decentralizovanými kompetencemi. Vhodnou inspirací by římským katolíkům mohly být ústavy a řády nekatolických církví, v nichž mají pravidelné celocírkevní synody či konference dlouhou tradici.

Domnívám se, že umožnění skutečného vlivu na rozhodování církve přispívá k větší angažovanosti jejich členů i k rozvoji jejich spoluzodpovědnosti. Nejde to bez dlouhodobé výchovy a důrazu na důležitost biblického a teologického vzdělání všech věřících. Vatikán může posloužit jako garant jednoty rozmanitých místních církví i jako pojistka proti prosazení jedné názorové skupiny, které při větší demokratičnosti hrozí (viz "převrat" v Jednotě bratrské).

Autor je ředitel Institutu ekumenických studií a člen historické komise sněmu. Článek byl se souhlasem autora převzat z časopisu Getsemany. Text byl krácen. Původní verzi s dalšími odstavci (např. se zamyšlením o ekumenickém rozměru sněmu) naleznete zde.