O letošním Světovém dni mládeže, který se v katolické církvi každoročně slaví na Květnou neděli, se papež Benedikt XVI. obrátil k mladým křesťanům slovy: „Květná neděle je pro vás dnem rozhodnutí, rozhodnutí přijmout Pána a následovat jej až do konce, rozhodnutí učinit Jeho Paschu smrti a zmrtvýchvstání smyslem svých vlastních křesťanských životů… Podobně jako tomu bylo u svaté Kláry z Assisi, kterou před osmi sty lety přitáhl příklad svatého Františka a jeho prvních druhů a která právě na Květnou neděli opustila svůj rodný dům, aby se zcela zasvětila Pánu. Bylo jí osmnáct let…“

Klářino zasvěcení
Osmnáctiletá šlechtična z Assisi nalezla svou životní cestu po několika setkáních se svatým Františkem, který roku 1212 se svými druhy pracoval na obnově kostelíka Panny Marie v nedaleké Porciunkule. Rozhodla se odejít od své rodiny, která ji nutila, aby se provdala a „zůstala ve světě“, a připojit se k těmto křesťanům žijícím v duchu pokání. „Legenda sv. Kláry panny“, sepsaná Tomášem z Celana v souvislosti s procesem Klářina svatořečení z roku 1255, vše popisuje těmito slovy: „Bylo před slavností Květné neděle. S vroucím srdcem se dívka odebrala k Božímu muži, aby se ho vyptala na své obrácení, co a jak má udělat. Otec František přikazuje, aby ve sváteční den slavnostně oblečená a ozdobená šla s ostatními lidmi na svěcení ratolestí. Následující noc měla vyjít ven z města, aby světskou radost změnila v zármutek nad utrpením Páně. Když nastala neděle, Klára, zářící svátečním leskem, v zástupu urozených žen vstoupila s ostatními do kostela. Tam se stalo důstojnou předzvěstí, že zatímco se ostatní věřící tlačili k palmovým ratolestem, Klára z ostychu zůstala na svém místě. A tu sešel velekněz po stupních dolů, přistoupil až k ní a vložil jí palmu do rukou. Příští noc se připravila, aby splnila světcův příkaz, a přistoupila k vytouženému útěku… Opustila dům, město i příbuzné a spěchala k Panně Marii v Porciunkule. Zde drželi bratři v Boží svatyňce svatou stráž a pannu Kláru přijali se zažehnutými světly. Zde se brzy vzdala špíny Babylóna a dala světu rozlukový list. Zde rukou bratří odložila své vlasy a navždy opustila zdobené šaty.“

Benedikt XVI. ve svém poselství k roku sv. Kláry z 31. března 2012 zdůrazňuje roli assiského biskupa Guida, „velekněze“, který o Květné neděli podal Kláře posvěcenou palmovou ratolest a tak jí požehnal k jejímu odvážnému kroku. V příběhu Klářina zasvěcení se podle papeže projevila „úchvatná interakce“ mezi biskupem jako představitelem instituce a svatým Františkem coby nositelem charismatu. Jak konstatuje Marco Bartoli v knize „Svatá Klára“ (Praha: Vyšehrad, 2004), nemůže být pochyb o tom, že krásnou liturgii Klářina přijetí „vynalezl“ svatý František (prostý laik, nezastávají žádný církevní úřad). Šlo o „liturgii, jež trvala celý den a již nemohla vymyslet jiná fantazie než duchovní představivost světce, který později vynalezl ,liturgii jeslí’ v Grecciu. I v případě oněch Vánoc se totiž jednalo o skutečnou liturgii, kterou František připravoval už dva týdny předem. Některé detaily jako noc, rozžatá světla, šířící se pocit radosti tyto dvě události velmi sbližují.“

Pokračování Klářina příběhu
Svatý František nejprve odvedl Kláru do benediktinského opatství San Paolo delle Abbadesse, kde zcela ve františkánském duchu přes svůj šlechtický stav žila jako kajícnice pokorně sloužící chórovým mniškám. Toho se zhrozili její příbuzní, kteří se ji pokusili z kláštera odvést. Rezignovali však poté, co jim ukázala tonzuru na hlavě jako znamení toho, že už je „zasvěcená Pánu“, a tedy mimo jejich pravomoc. O několik dní později Klára opustila opatství San Paolo a uchýlila se do ženské komunity u kostela Sant’Angelo in Panza. Tam ji přes odpor rodiny následovala její mladší sestra Anežka. František pak Kláru, Anežku a další dívky, které se k nim připojovaly, poslal ke kostelu San Damiano, kde sám před časem prožíval počátky svého života podle evangelia. Tam vznikla první komunita „chudých sester“, kterým se později bude říkat klarisky.

V prvních letech svého pobytu v San Damianu se Klára ve svém životě kajícnice zaměřovala především na víc než radikální odříkání v jídle: podle Tomáše z Celana střídala „dny postu se dny, kdy se vůbec nedotkla jídla“, tj. po absolutním hladovění si vždy dopřála „svátek, kdy byla voda a chléb. Není divu, že si Klára takovou a tak dlouho dodržovanou přísností přivodila nemoci, že strávila své síly a oslabila tělesnou zdatnost.“ Od roku 1224 už byla na celý zbytek života upoutána na lůžko.

V roce 1226 svatý František těsně před svou smrtí složil „Píseň k povzbuzení svaté Kláry a jejích sester“, ve které sestry vyzval, aby v pokoji snášely všechna životní trápení, „neboť každá bude královnou v nebi korunovanou s Pannou Marií“. Současně udělil Kláře pro útěchu své požehnání a rozhřešení od každé nedostatečnosti.

Roku 1228 papež Řehoř IX. Kláře a jejím sestrám povolil „privilegium chudoby“. To se však týkalo výhradně kláštera v San Damianu. O to, aby důslednou chudobu mohly praktikovat všechny následovnice svatého Františka, musela ještě Klára svádět dlouhý boj. V tomto boji stála po jejím boku česká princezna Anežka, zakladatelka a představená pražského kláštera Na Františku. Klára tak mohla využívat Anežčina společenského postavení příslušnice královského rodu (byla by se ochotně smířila i s tím, kdyby za zakladatelku jejího řádu byla považována Anežka). Nakonec společné úsilí obou světic přineslo ovoce a papež Inocenc IV. schválil Klárou sepsanou řeholi. Došlo k tomu těsně před Klářinou smrtí z 11. srpna 1253.

Tři někdejší druhové svatého Františka, bratři Juniper, Angelo a Lev, kteří byli svědky Klářina odchodu na věčnost, zaslechli, jak sama pro sebe říká: „Jdi v pokoji, neboť jsi šla po správné cestě. Jdi beze strachu, neboť ten, který tě stvořil, tě také posvětil, vždy tě ochraňoval a miluje tě jako matka. Buď požehnaný, ó Bože, za to, že jsi mě stvořil.“

Klára a eucharistie
Nedávno vyšla v českém překladu kniha františkána Francesca De Lazzariho „Eucharistický život svaté Kláry“ (Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2011). Klára z Assisi je v ní představena jako „eucharistická žena, která sama zrcadlící se v Eucharistii umožnila Kristu, aby rysy své tváře vtiskl do její“.

Jak vysvětlila americká historička Caroline Walker Bynumová ve své knize „Holy Feast and Holy Fast“ z roku 1987, i extrémní postní praxi svaté Kláry a dalších středověkých mystiček je nutné vnímat v souvislosti s jejich vztahem k eucharistickému Kristu. „Eucharistie, při které se Kristus proměňuje ve výživný chléb, se jim stává symbolem jejich vlastní proměny: odmítajíce potravu, tyto mystičky se samy proměňují v potravu.“

Jinými slovy, Klára, pro kterou bylo jídlo symbolem oběti a služby, se prostřednictvím radikálního postu zcela vydávala Bohu a lidem v následování Krista, jehož totální sebevydání do poslední kapky krve zpřítomňuje eucharistie. Ústřední téma Klářiny legendy sepsané Tomášem z Celana představuje způsob, jakým svatá Klára sloužila druhým a sytila je. I její hlavní v legendě zmiňované zázraky spočívaly v rozmnožení chlebů při jedné příležitosti a olejů při jiné. V Klářině době bylo přijímání Krista ve svátosti oltářní výjimečnou událostí, ke které i řeholníci a řeholnice přistupovali jen několikrát do roka. O to intenzivněji se však na ně připravovali duchovním přijímáním, při kterém se s Ježíšem setkávali při rozjímání před eucharistií.

Podle Tomáše z Celana svatá Klára navázala odevzdaný a důvěrný rozhovor s eucharistickým Kristem i ve chvíli ohrožení jejího kláštera „Saracény, žíznícími po krvi křesťanů“. V době, kdy do kláštera v San Damianu pronikali muslimští vojáci ve službách císaře Fridricha II., Klára před Nejsvětější svátostí prosila Spasitele za své sestry slovy: „Chraň, prosím tě, Pane, tyto své služebnice, které teď sama nemohu ochránit!“

Podle „Legendy sv. Kláry panny“ Kristus odpověděl příslibem Své ochrany a Saracéni byli silou modlící se Kláry ihned zahnáni na útěk. Jak ale konstatuje současný historik Marco Bartoli, „je možné si představit, že tito Saracéni byli méně suroví, než je prezentuje Legenda, a že se chtěli zachovat podle islámské tradice a zastavili se před komunitou žen v modlitbě. V každém případě epizodu uvádějí Akta kanonizačního procesu mnohokrát jako příklad síly Klářiny modlitby právě ve chvíli nejvyšší bezbrannosti. Zde je tedy skutečná alternativa války: Klára…není ochromená pocitem bezmocnosti; důvěřuje modlitbě a vytváří konkrétní možnosti míru.“

Klára z Assisi zůstává i po osmi stech letech světící velmi aktuální, a to nejen pro mladé křesťany, kterým může být vzorem rozhodnutí pro Krista, ale i pro celou dnešní společnost, zmítanou mnoha úzkostmi a strachy (strachem z chudoby počínaje a strachem z muslimů konče)…