Dominik Duka na besedě v Emauzích k výsledkům Sčítání 2011 přiznal, že církvi se dnes nedaří oslovit mladé lidi.

Volně věřících přibylo, klasicky věřících ubývá. Víra sama o sobě je interní, těžko přesně definovatelný pojem. Není víra jako víra, kam až může zajít víra v sebe ukázal Nor Breivik. Prvotním záměrem sčítání bylo zjišťovat příslušnost k církvi, nicméně výsledky sčítání přinášejí též některá data o víře. Z dat, která jsou k dispozici, lze přibližně kvantifikovat počty věřících. Pokusme se o jisté vymezení pojmu víra rozdělením věřících osob do dvou skupin:

S1) klasická křesťanská víra – praktikující křesťané, kteří určitě věří v osobního Boha, modlí se k němu, otevřeně se hlásí ke křesťanské církvi a pravidelně navštěvují křesťanská společenství

S2) volná víra – ostatní věřící. Tato skupina je značně heterogenní. Zahrnuje víru v něco (např. v ducha nebo sílu), jediismus, buddhismus, katolickou víru mimo římskokatolickou církev, víru v ateismus, New Age nebo ve vlastnoručně namíchaný náboženský mix. V této skupině se, mimo marginální počet věřících v nekřesťanských církvích, jedná o zcela necírkevní pojetí víry nebo o víru s volnou vazbou na církev.

Web ČBK zveřejnil grafy z besedy v Emauzích dne 11. dubna, dokumentující náboženské postoje v naší zemi. Z grafu č. 4 je zřejmý čtyřicetiprocentní pokles nejčastějších pravidelných návštěvníků bohoslužeb mezi lety 2002 a 2011. První skupina S1 tedy v mezidobí nijak nenarostla, naopak se výrazně zmenšila.

Šetření STEM ve 12/2011 ukázalo 13 % osob, které určitě věří v osobního Boha. Toto číslo je v dobré shodě s počtem osob, které se při loňském sčítání identifikovaly s křesťanskou církví. Mezi 45 % obyvatel, kteří na otázku víry neodpověděli, tedy prakticky nejsou příslušníci první skupiny. Diecézní weby přijaly ještě výsledky Sčítání 2001 jako směrodatné pro počty katolíků v diecézích. Připusťme, že třetina těch, kteří se v roce 2001 naposledy identifikovali s křesťanskou církví, již tehdy pravidelně na bohoslužby nechodila – tyto osoby tudíž již tehdy přináležely do skupiny S2. Porovnání počtů volně věřících mezi roky 2001 a 2011 je komplikované zejména pro neznámý obsah 45 % odpovědí v roce 2011 a 9 % odpovědí v r. 2001. Ti, kteří v Boha s jistotou plně nevěří (non S1), mohou věřit v cokoliv (S2) nebo být nevěřící (S3). Připusťme odhad poměru S2:S3 v neznámých odpovědích ve sčítáních 2001 i 2011 dle šetření STEM o víře (2001 a 2011), s částečným přihlédnutím k Eurobarometru z r. 2005. Procentní rozložení obyvatelstva ČR potom vypadá takto (šedou jsou zobrazena data ze sčítání lidu):

V rámci skupiny S1 porovnávaná katolicita vykazuje za deset let ztrátu pouze o necelých 5 %, tedy významně menší než ztrátu 17 % obyvatel jako rozdíl identifikací s Římskokatolické církví (ŘKC) při obou sčítání lidu. V Česku biřmujeme/konfirmujeme jenom asi 5 % mládeže (ŘKC+ČCE, v Německu dosahují 50 %), převážně pokřtěná generace je již ve vysokém věku, v církvi se nám nedaří ani dostatečně zaujmout věřící, ani účinně pomáhat hledajícím - proto lze očekávat další pokles věřících ve skupině S1. Na druhou stranu je zřejmé, že zdrojem možného přírůstku skupiny S1 je, mimo účinnější formaci církevní mládeže, právě výrazně rostoucí skupina S2. Domnívám se, že bez vytváření živých společenství ve farnostech se nepříznivý trend zvrátit nepodaří – viz článek Nejde o církve, jde o spásu. Poptávka po duchovnu mezi mladými je silná – dle loňského průzkumu mezi středoškolskou mládeží se za duchovně hledající dá označit 80 % mladých.

Grafy sociologa Petra Soukupa http://tisk.cirkev.cz/res/data/144/016323.pdf?seek=1

Grafy rozdělení obyvatel ČR do skupin S1 (klasická víra), S2 (volná víra) a S3 (nevíra).

Po roce 1989 jsme u nás přestali budovat komunistickou společnost. Přehnaný důraz na individuální svobodu způsobil, že pro sociální rozvoj společnosti nezbylo místo. Přirozený a funkční model jedinec-rodina-společenství-společnost byl téměř dolikvidován. V naší společnosti je již více dospělých singles než rodin, v r. 2000 jsme dosáhli nejnižší evropské porodnosti 1,18 dítěte na ženu. Navíc z minulé doby bylo nešťastně přeneseno jak rozdělení na my „křesťansky čistí“ a oni „nečistí“ (politici, společnost, svět), tak i redukce křesťanství na neveřejné „uspokojování bohoslužebných potřeb“ (kostel, rodina). Rovněž církev již není vnímána jako my, ale nazírána jako oni. Velký rozdíl mezi počty osob s církví identifikovaných v desetiletém rozmezí lze vysvětlit též odchodem početné skupiny osob, které v roce 2001 ještě říkaly: „Neztotožňuji se s tím, jak církev reaguje na zásadní otázky dnešní doby, ale snad se to změní.“ Tyto osoby se nyní již s církví neidentifikovaly. Nezpochybnitelným výsledkem Sčítání 2011 je skutečnost, že 87 % obyvatel se neztotožnilo s žádnou z křesťanských církví. Vyzařování křesťanství mimo kostelní prostor je proto nezbytností k oslovení dominantní většiny národa.

Osamocený člověk, žijící mimo společenství nemůže být spokojen. Egoismus, kult mamonu, styl všechno je dovoleno, flexibilita v podobě veletoče třikrát za den – nic z toho nedává životu smysl. Veřejný prostor není primárně chápán jako místo, kde se poctivě hledá pro společnost optimum, ale jako prostor k rychlému zbohatnutí. Místo úcty k oponentovi se chrlí podpásové osobní výpady – podstata politiky jako nalézání možného optima při tom uniká. Víme, že optimum je u Boha, a že se k němu můžeme pouze blížit. Cesta bližního k Bohu (optimu), pokud je úzká a pravdivá, může znamenat obohacení toho správného řešení. Krátkozrakost pouze pravých nebo pouze levých řešení odhalují zpravidla až volby, přesto je u nás často takto rozhodováno. Možnost přiblížit se více k Bohu má ve společnosti každý, tedy zprava například Petr Nečas a Karel Schwarzenberg, ze středu Pavel Bělobrádek a zleva Bohuslav Sobotka.

Přejme našim předním politikům moudrost při formování vize, jak krizi důvěry v politiku v naší zemi překonat. Té křesťanské soli je u nás nutně potřeba – obrácení jednotlivců i společnosti správným směrem je možné a kdo jiný než církev by zde měl sehrát rozhodující roli. Praktikujících je nás přibližně 13 % - to není málo. Vedle disidentů, z části formovaných křesťanskými duchovními, byla církev nejvýraznější nositelkou prvotních změn v r. 1989. Správný směr, určený kardinálem Františkem Tomáškem a moderovaný Václavem Malým, byl v rozhodujících dnech přijat většinou národa. V prvních dnech po 17. listopadu to byli převážně křesťané, kteří odvážně vstoupili do veřejného prostoru s cílem ukončit totalitu.

Po generální stávce ale nastoupila druhá vlna. Honba za kapitalistickým majetkem se v mnohém nelišila od honby za „socialistickým“ majetkem. Po převléknutí kabátu v noci po generální stávce se nám ze soudruhů stali kapitalisté „tělem i duší“, lživost a soudružskou schopnost přetvářky si ale ponechali. Společnost založená na lži ale nemá šanci na přežití. Potřebujeme reálnou a uchopitelnou vizi budoucnosti. Bez této vize se téměř každý řídí heslem „urvi hned teď pro sebe co můžeš, a to jakkoliv bezohledným způsobem“. Žádné strmě rostoucí křivky materiálního růstu nás již nečekají a na dluh budoucí generace dále žít nemůžeme.

Hlas Pravdy a církve by měl být více slyšet. Nezáleží ale jenom na hierarchii, ale na každém z nás, kteří tvoříme praktikující církev. Každý den je každý z nás vystaven zkouškám, naše východiska buď církev zvěrohodňují nebo, nejsme-li ani studení, ani horcí, činí naše křesťanství planým. Mladí, kteří vnímají prázdnotu dnešní společnosti, potřebují svědectví našich životů o Pravdě.

Kardinál Duka vzpomenul ve své nedělní glose dne 6. května studii univerzity v Chicagu (T. W. Smith 4/2012). Jak jsme na tom v mezinárodním srovnání ukazuje graf, vycházející z dat této studie. Jsou zobrazena procenta kladných potvrzení výroku: „Vím, že Bůh skutečně existuje, a nijak o tom nepochybuji.“ Data byla zjišťována v roce 2008, hvězdičkou označené údaje jsem pro dílčí území v ČR přepočítal ze zjištěné hodnoty 11,1 % dle hustoty identifikace s ŘKC při Sčítání 2011.graf

V Mladé Boleslavi, 9. května 2012, Milan Mareš