Termín Letnice našim spoluobčanům mnoho neříká. Tipnul bych si, že v Praze by to byl snad tak jeden z padesáti dotázaných, kdo by si toto slovo spojil s Duchem svatým.

Tento svátek byl pro Izraelce před Kristem jedním ze tří velkých svátků. Prvním byly Velikonoce, kdy se slavil Exodus z Egypta. Izraelci od počátku věděli, co se slaví. Když přišel Kristus, dostaly Velikonoce nový význam (aniž by byl zrušen ten starý). Ježíš nás vyvádí z otroctví hříchu. 

Druhým svátkem byly Letnice, neboli „svátek (sedmi) týdnů“. Ty se slavily 7 x 7 týdnů plus jeden den po Velikonocích. Ve starozákonních dobách šlo o jakési dožínky. Ve srovnání s Velikonocemi nebyly starozákonní Letnice spjaty s žádnou historickou událostí. I folklorně vzato neměly Letnice pro původně převážně, později do značné míry pastevecké Izraelce tak velký význam jako dožínky v naší zemi. 

Třetím svátkem byla podzimní Slavnost stánků, které předcházel Den troubení. Původně začínal izraelský rok právě tímto dnem, proto se mu říká Roš ha-šana, „Hlava roku“ neboli „první (den) roku“. Ani tomuto dni neodpovídala žádná historická událost. Sama Slavnost stánků, při níž si židé dodnes staví stánky z palmových ratolestí, Izraelcům připomínala, že během putování do Země zaslíbené přebývali na poušti ve stanech.

Na všechny tři velké izraelské svátky se můžeme dívat jako na klíčové body dějin spásy. Velikonoce byly spjaty s historickou událostí jak ve své starozákonní, tak ve své novozákonní poloze. Izraelci sice slavili i Letnice, nicméně jejich historické naplnění přišlo až s vylitím Ducha svatého padesát dní po Kristově ukřižování.

Pokud jde o Den troubení, na jeho historické naplnění se stále ještě čeká. Izraelské troubení je předobrazem „hlasu archanděla a Boží polnice“ (1Te 4,16), které ohlásí Kristův druhý příchod. Potom dojde historického naplnění i Slavnost stánků, neboť Bůh bude přebývat (stanovat) se svým lidem.

„Letniční“ a „charismatičtí“ křesťané ovšem věří, že jakkoli byla událost novozákonních Letnic historická, nebyla jednorázová. Celý étos letničních a charismatických církví je nesen přesvědčením, že Duch svatý je vyléván i dnes. I dnes oživuje církev a dává jí zakoušet mocné Boží jednání. Nejrůznější charismatická probuzení bychom našli snad ve všech stoletích; jen se o nich málo ví, protože charismatičtí křesťané psali dějiny spíše výjimečně a oficiální církev charismatickým projevům od konstantinovského obratu nikdy příliš nepřála. Nicméně hlubokým zářezem se nakonec stalo letniční probuzení v Kalifornii v roce 1906. Ve dvacátém století se letniční a charismatické církve staly nejrychleji rostoucím segmentem křesťanstva. Tam, kde je v současné době křesťanství na postupu (v Africe, na Dálném Východě, v Číně a v Jižní Americe), je na postupu vlastně letniční a charismatické křesťanství, neboť v těchto oblastech se i „tradiční“ církve (včetně katolické) staly de facto charismatickými.

Křesťanství je v těchto oblastech na postupu, přestože v posledních letech umírá ročně pro víru v průměru 165 000 křesťanů. Mimochodem tuto skutečnost můžeme bez váhání prohlásit za nejvýznamnější zjistitelnou skutečnost současné doby, která neproniká na stránky novin ani do jiných médií. Těžko pochybovat o tom, že je to právě Duch svatý, kdo dodává křesťanům sílu k mučednictví. A můžeme doufat v dobré věci, protože v zemích skrápěných krví mučedníků se zpravidla dařilo setbě evangelia a mnohdy následovala hojná žeň.

Dan Drápal je otcem - zakladatelem Církve Křesťanská společenství, její bývalý senior a apoštol. Nyní překladatel a publicista.