Slavnost Těla a Krve Páně máme v podvědomí spojenou s veškerou tou symbolikou, kterou jí dalo baroko. Ať už jsme byli vychováni ve víře nebo ne, všichni jsme četli Babičku Boženy Němcové, viděli jsme staré pohlednice s venkovními oltáři plnými růží, slyšeli vzpomínky pamětníků, ze kterých dýchala směs nostalgie, mystiky a také špetka triumfalismu – to je nutno si přiznat. Vždyť tahle krásná a velkolepá slavnost neměla konkurenci! I v reálu jsem poznala dojímavě slavnostní Boží Tělo, s průvodem, který sice nesměl vykročit z kostela, což mu ale neubralo na vznešenosti. V šedi „reálného socialismu“ to pro mě znamenalo průzor do jiného rozměru.

V minulém roce jsem měla možnost zamyslet se nad touto krásnou slavností, oproštěnou od všech obvyklých atributů. Její datum vyšlo v loňském roce velmi zajímavě - na 24. června. A ještě zajímavější je, že v naší farnosti byl na řadě kostel ve Veltrusích, zasvěcený právě svatému Janu Křtiteli. Je symbolické, že opět ustoupil tomu, jemuž připravoval cestu.

Jeho kostel je starobylý, pochází z poloviny 14.století, svoji gotickou dispozici si zachoval i po mnoha přestavbách. Na první pohled je to prostor hluboce promodlený, snad právě ta víra předchozích generací nedopustila, aby osiřel a zpustl.

Duchovní zázemí ve Veltrusích dnes vytváří mladé minispolečenství. Nebylo ani nutné shánět varhaníka, takže jsem se nemusela stresovat, do poslední chvíle jsem totiž netušila, zda stihnu autobus z Prahy. Doprovod obstarala kytara, autorkou mešních zpěvů je Jana Svobodová - Březovská, kterou jsem se setkala před léty v Příchovicích. Hned jsem poznala její „rukopis“, ty písně jsou totiž „zpívatelné“, s notovým záznamem je možné a poměrně snadné se připojit ke schole hned napoprvé. Oželela jsem, že neuslyším „božítělovou klasiku“ vzývající anděly, aby sestoupili k nám dolů - rychle jsem došla k přesvědčení, že rádi přišli mezi nás i bez této výzvy. Jejich přítomnost byla téměř hmatatelná, nejvíc venku, za kostelem, na trávníku posypaném okvětními lístky. Ani se mi nechtělo vstát, došlo mi, jak úžasné je klečet v trávě a děkovat našemu Pánu za to, že je s námi po všechny dny, jak nás ujistil. A že lilie zlatohlávek, která si svůj rozkvět načasovala snad právě na tento den, vydá za všechnu okázalou výzdobu. Vkleče na trávě jsem pochopila, jak prázdný a hloupý je každý triumfalismus.

Slavnost Těla a Krve Páně je nádhernou tečkou za Velikonocemi. Je to přenesená oslava události Zeleného čtvrtku. Tehdy je totiž radost z eucharistie zastíněna Ježíšovým utrpením. Teprve po Seslání Ducha svatého, po završení celého Ježíšova díla, se můžeme plně radovat z jeho daru, z jeho neustálé přítomnosti mezi námi. Opět budeme prožívat liturgickou dobu „během roku“. A i když každá neděle je připomínkou Veliké noci, může se nám zastesknout. Ale není to třeba, vždyť právě Slavnost Těla a Krve Páně je nejen tečkou za Velikonocemi, ale i jejich ozvěnou, podobně jako havdala našich starších bratří ve víře: neradi se loučí se šabatem, ale jeho odchod jim usnadní vůně koření požehnaného nad svící a pohár vína jako poděkování za duši šabatu. Tak i my můžeme nastartovat do liturgického mezidobí.