V Horních Herlíkovicích, kdysi německé obci Hackelsdorf, dnes v katastru obce Strážné v Krkonoších, stojí stará poloroubená chalupa tzv. Kunzárna. Je již dvacet let uzavřena a pomalu chátrá. Naštěstí se skupina dobrovolníků pustila před dvěma lety do její záchrany, a založili proto i občanské sdružení pod názvem SEM Přátelé Herlíkovic. Objekt vlastní Českobratrská církev evangelická, která v jeho sousedství provozuje rekreační středisko Horský domov. To se však potýká s ekonomickými problémy a objekt Kunzárny je pro vedení církve spíše přítěží a to i kvůli jisté bezradnosti a hledání koncepce využití celého střediska.

Chalupa ale nebyla vždy tak tichá a bezprizorní jako dnes. Má za sebou bohatou historii. Až do devadesátých let byla centrem ubytování pro stovky brigádníků – evangdělníků (termín Pavla Hlaváče, editora publikace Cesty církve o evangelických brigádách a dalších kapitol z historie evangelické církve za komunismu).

Tyto brigády z období totality jsou dnes již poněkud pozapomenutý fenomén. Socialistické brigády byly součástí každodenního života obyvatel a často brigádničili i rekreanti na vlastní dovolené. V Krkonoších měli dokonce vlastníci horských chalup za povinnost obdělávat okolní pole a louky a odvádět výsledky své hospodářské činnosti (i boudy na nehostinných místech fungovaly paradoxně jako malá zemědělská střediska), a tak nebylo nic divného na tom, že třeba rekreanti z ČKD sušili na své dovolené seno. To platilo i pro církev, která v Herlíkovicích převzala po Německé evangelické církvi krásný secesní kostel a okolní budovy. Spolu se správci, kteří se zde postupně střídali, se o středisko obětavě staral, od jeho počátku, téměř čtyřicet let, tajemník synodní rady Josef Svatoň. Poslední, kdo zde hospodařil, byl správce Pavel Kielar se svoji ženou Ljubou a to celých 7 let až do roku 1987. Ze všech správců střediska zatím nejdéle.

 

Církev si brigády poněkud přizpůsobila po svém. Práce byla jistě důležitá, ale především to byla možnost svobodného sdílení a setkávání mládeže i dalších generací. Přes den se pracovalo a po večerech probíhaly různé duchovní programy a přednášky. To brzy po revoluci zaniklo, otevřely se brány do světa, a v Herlíkovicích se na místě vyhořelé staré hospodářské budovy vybudoval objekt hotelového typu. Zemědělské středisko se tak změnilo v rekreační centrum evangelické církve. Středisko dnes slouží jak pro komerční pobyty, tak pro různorodé duchovní a pastorační běhy v režii ústředí církve. Stále ještě inzerují poslední volná místa na letošní léto. (O středisku jsme informační článek publikovali před dvěma roky -pozn.red.)

Nicméně budova Kunzárny byla uzavřena. Tehdy majitelům připadala zřejmě nezajímavá a zastaralá vedle nového moderního střediska. Jistě uvažovali i racionálně. Dnes by se již nikdo nekoupal v neckách nebo v blízké studánce a pokud by chtěl, tak by mu to zarazily hygienické normy. (To ale neznamená, že ve staré chalupě by nešlo vybudovat pěknou koupelnu).

Situace se ale pomalu mění a dnes, v době mnohem většího zájmu o ochranu památek a historického dědictví, snad již k zániku odsouzena nebude. Obnova budovy také nemusí jít jen cestou navyšování ubytovací kapacity střediska v hotelovém standardu a kamenná část s pěknými klenbami může sloužit jako technické a skladovací zázemí (altr. i jako výstavní prostor). Velkou pomocí může být i aktuálně vydané stanovisko pobočky Národního památkové ústavu v Josefově o prohlášení stavby památkou místního významu. Toto stanovisko je podmínkou k žádosti o grant z Programu obnovy a rozvoje kulturního dědictví venkova Státního zemědělského intervenčního fondu (SZIF).

 

Fischerova rodina 

Zcela čerstvé jsou  informace o ještě starší než brigádnické historii tohoto objektu. Od války již uplynulo téměř 70 let a pamětníků je čím dál méně. Všeobecně se předpokládalo, že předválečným vlastníkem budovy byl později odsunutý sudetský Němec pan Kunz. Historik Jiří Louda ale v archivu Krkonošského muzea ve Vrchlabí objevil, že objekt vlastnil minimálně od r. 1905 až do konce války jistý Laurenz (Vavřinec) Fischer. Mohl tedy vlastnit objekt 40 let, ale možná i déle, protože muzeum nemá starší adresáře datované před rokem 1905. Chalupa by se tak měla spíše jmenovat Fischerka a Kunz byl zřejmě až její krátkodobý poválečný majitel (údajně režisér z Prahy). Druhá teorie je, že po válce objekt nějakou dobu vlastnil před církví Krajský ústav národního zdraví (KUNZ). To se pokusíme ještě zjistit v archivu, stejně tak, jaký byl osud objektu před rokem 1905. 1)

Laurenz Fischer se narodil  v r. 1870. Zatím nevíme kde, ale je možné, že také na horách a žil nad údolím Labe ještě více jak třicet let před tím, než si němečtí evangelíci vybudovali v Hacklesdorfu kostel (1903), do kterého později jako evangelík nejspíš také chodil na bohoslužby. Ještě zajímavější je osud jeho syna Heinricha zvaného "Hamburger" (Hamburčan). Pracoval v Nettelově papírně na Tabulových Boudách (továrna pod špindlerovskou přehradou). Byl to prý veselý člověk, který hrával na foukací harmoniku. Zajímavé je, že se jako interbrigadista účastnil občanské války ve Španělsku. Do Španělska ho zlákal sociálně demokratický aktivista Willi Gaida z Vrchlabí  a to zřejmě i kvůli možnosti výcviku u námořnictva v Barceloně.

Po návratu ze Španělska mladý Fischer, navzdory své účasti v bojích na republikánské straně, neskončil v koncentráku (jako ostatní z okolí). Pravděpodobně proto, že udal některé své spolubovníky československým úřadům (účast v zahraniční armádě byla trestným činem a do jisté míry to platí i dnes). Po záboru Sudet již dříve trestané interbrigadisty znovu pronásledovalo i Gestapo. Také jeho otec kandidoval za SdP (Henleinova Sudetendeutsche Partei) a po komunálních volbách v r. 1938 byl 2. radním a to mohlo kádrový profil synkovi vylepšit.

Za druhé světové války Heinrich sloužil u německého válečného námořnictva a z války se nevrátil. Jeho žena se jmenovala Mathilde. Z celého Hackelsdorfu padlo ve válce 27 mužů a to převážně na východní frontě. Heinrich Fischer jako námořník byl výjimkou. Říšští Němci posílali "sudeťaky" převážně na nejhorší bojiště, zejména na východ, protože je považovali za méně polehlivé. 2)  Zajímavý je i osud obyvatel ostatních domů, které dnes patří církvi. Hlavní budovu Horského domova (čp.19) a Vilku (čp.99) vlastnila rodina Erbenů (tedy vlastně budovy, které zde staly původně). Vilka kdysi sloužila jako pekárna, Hlavní budova jako restaurace "U Slunce" - (Zur Sonne). Erbenovi měli celkem osm dětí. Z této rodiny za války zahynuli tři muži (Heribert *1905 - neznámo kde, Karl *1922, Vinzenz *1916 - oba na východní frontě).

 

Představuji si, co prožíval Laurenz Fischer po válce, když musel odejít z místa, kde možná prožil 75 let svého života a opustit dům, ve kterém tak dlouho žil. Navíc se z války nevrátil jeho syn. Jaký to asi byl člověk? Řekl bych, že dobrý hospodář, chalupa na obrázcích z roku 1940 vypadá k světu a třešně, které zde zřejmě zasadil, stojí dodnes. Proč ale vstoupil do Henleinovy strany? Aby zachránil syna před utrpením v koncentráku, z přesvědčení (tomu by spíše odpovídala jeho kandidatura ve volbách), nebo do té strany prostě musel, jako mnozí v socialistickém Československu do KSČ?  To již asi nikdo nezjistí, ale dům, ve kterém žil, zde zůstává jako opuštěné memento pohnutých dějin 20. století.  Z kartotéky odsunutých z archivu v Trutnově se však dá zjistil, kdy musela rodina z Herlíkovic odejít. Konkrétně Fischerovi byli odsunuti 21.května 1946 v transportu č.25034 do bavorského Furth im Wald. Celkem se jednalo o šest členů rodiny: Laurenz *1875, Anna *1879, Augusta *1881, Marie *1907, Gottfried *1941 a Gunter *1944. Tedy šlo převážně o staré lidi, ženy a děti. Erbenovi z Vilky šli na východ do ruské zóny (Bad Schandau). 3)


Hledání nového života objektu 

V současnosti na objektu probíhají záchranné práce na které můžete sami přispět prostřednictvím transparentního účtu č. 2700264997/2010  ( IBAN: CZ9420100000002700264997, SWIFT/BIC:FIOBCZPPXXX - international payments). Účet je zcela bez poplatků, jak za vedení, tak za příchozí i odchozí platby, takže přispějete přímo na daný účel.   Můžeme Vám vystavit i potvrzení pro odpis z daňového základu. Jakýkoliv dotaz ke sdružení a projektu můžete zaslat na e-mail prateleherlikovic@seznam.cz . (V létě 2012 jsme provedli zabezpečení dřevených konstrukcí a opravu oken v přízemí - doplněno v září 2012.)

Hledá se i využití objektu. Kvůli pohnuté a bohaté historii místa se nabízí personálně i finančně méně náročná idea malého muzea. Jiří Louda by se takové myšlence nebránil, přestože si myslí, že vesnických muzeí je po okolí celá řada. Nicméně Herlíkovice jsou dnes poměrně izolované a malé muzeum by mohlo sloužit rekreantům Horského domova, stejně tak i průchozím turistům od Špindlerova Mlýna. Možná je i laciná rodinná (či skupinová) samoobslužná rekreace pro klienty, pro které je rekreace v Horském domově (např. početnější rodiny) finančně nedostupná. To si myslí i Louda. Obě varianty nemusí jít proti sobě a objekt může mít víceúčelové využití. Malé muzeum, tak prostory pro lacinou dovolenou, vše by se dalo zastřešit jako pobytové ekologické centrum, třeba i s provozováním malého (sezónního) hospodářství a agroturistikou nebo menším občerstvením pro turisty. Objekt má i hospodářské zázemí a církev zde vlastní několik hektarů horských luk a lesů. Dnes je i poptávka po životě v klidu "malé křesťanské komunity" na horách, která by mohla využívat i blízký kostel a celé hospodářství provozovat. Vše bude záviset i na personálním a finančním zajištění a spolupráci s vedením církve. Zajímavá je i myšlenka česko-německé poutě – slavnosti nebo koncertu, které dnes pořádá každá druhá obec a jsou velmi populární. Často se také pořádají na záchranu a popularizaci zapomenutých památek.  Slavnosti v Herlíkovicích pořádal před válkou již původní majitel hlavní budovy - hostince "Zur Sonne" Franz Erben, který zároveň patřil mezi zakladatele evangelické obce v lokalitě.

V Herlíkovicích je také vhodné vybudovat dostatečné zázemí pro zaměstnance střediska. Správce má sice velký byt, ale ostatní zaměstnanci často sdílí sociální zařízení s turisty. Nelze se pak divit, že v drsném i poměrně izolovaném horském prostředí moc dlouho nevydrží. Na druhou stranu v internetové době lze pracovat z každé zapadlé chalupy a i do Vrchlabí, když není zrovna sněhová vánice, je to autem jen pár minut.

Vdechnout nový život objektu, s tak pohnutou historií, navíc v turisticky atraktivní lokalitě na osluněném jižním svahu labského údolí s výhledem na zasněžené Kotelní jámy nad Špindlem, není určitě marná snaha. Kromě finančního příspěvku můžete přispět i účastí na obnovené tradici herlíkovických brigád. V červenci v rámci mezinárodního English campu nebo poslední týden v srpnu (24 - 31.8). Brigády jsou ekumenické, otevřené pro zájemce všech generací.

 

Autor je předseda přípravného výboru občanského sdružení SEM Přátelé Herlíkovic.

Nepřímo můžete podpořit sdružení a záchranu objektu i darem na transparentní účet portálu ChristNet.eu, protože autor je zároveň redaktor Magazinu ChristNet.eu a za svoji práci pro ChristNet.eu ještě nedostal letos zaplaceno :-(. 

 

Děkujeme Vám

Poznámky:

1) Podle záznamů v archívu synodní rady koupila evangelická církev objekt v roce 1950 od Alexandra Kunze. Správná je tedy první teorie o vzniku názvu objektu. Alexandr Kunz objekt získal jako národní správce konfiskovaného majetku. Po prodeji budovy se odstěhoval do Prahy.

2) Autoři publikace "Rozdělující zeď je zbořena", kterou vydala Česko-německá pracovní skupina ČCE a Evangelické církve v Německu doslova píši: "Mnozí z těch sudetských Němců, kteří nadšeně vítali Hitlerovou armádu, se posléze přesvědčili, že byli podvedeni. Pro nacistickou správu zůstali méně spolehlivými, za války byli záměrně posíláni na nejhorší bojiště a množství jich padlo. Sudetští Němci tak byli nejen nositeli, ale současně i obětmi nacismu.

3) Výše uvedený odstavec není založen jen na spekulaci. Je historicky doloženo, že v bezvýchodné situaci ztráty domova spáchaly sebevraždu celé rodiny německých obyvatel pohraničí.

foto: autor a repro z publikace: Die alte Heimat Hackelsdorf und Ochsengraben an der oberen hohen Elbe (autoři části o Herlíkovicích: Helga Heller-Dommermuth a Dr. Hans Pichler), Marktoberdorf 2006.