Šabata, rodák ze selské („kulacké“) rodiny z jihomoravského venkova, se už jako gymnazista paradoxně přikláněl ke komunismu a v době poválečného nadšení vstoupil do KSČ. V padesátých letech stál v čele stranické organizace na brněnské filosofické fakultě a podílel se na neblahém dění typu politického „prověřování“ studentů. Postupně však začal na tehdejší režim pohlížet stále kritičtěji. V šedesátých letech se zařadil mezi představitele „obrodného proudu“ v komunistické straně. V době Pražského jara z roku 1968 zastával funkci tajemníka jihomoravského krajského výboru KSČ a po sovětské okupaci byl také klíčovou postavou odbojného Vysočanského sjezdu strany, posléze zneplatněného Gustávem Husákem.
V letech 1969–1970 byl Šabata husákovskými normalizátory zbaven všech funkcí a vyloučen z KSČ. Stal se protirežimním disidentem a roku 1971 byl za výzvy k bojkotování komunistických „voleb“ odsouzen k šesti a půl rokům vězení. Když byl po více než pěti letech po Vánocích 1976 podmínečně propuštěn, začal v Brně organizovat podepisování Charty 77. V letech 1978 a 1981 byl jedním z mluvčích Charty, mezitím však také absolvoval další pobyt ve vězení. Bez ohledu na perzekuci byl po celou dobu normalizace vůdčí postavou brněnského disentu. V době Gorbačovovy perestrojky významně přispěl ke zmasovění opozičního hnutí a nakonec i k sametové revoluci z roku 1989, za níž byl postaven do čela brněnského Občanského fóra.
Začátkem roku 1990 však jiný brněnský disident, nesmiřitelně radikální Petr Cibulka, proti Šabatovi rozpoutal antikomunistickou kampaň, vedoucí k faktickému ukončení Šabatova působení na brněnské politické scéně. V letech 1990–1992 byl ještě Šabata ministrem bez portfeje v české vládě Petra Pitharta, poté však už žádnou další politickou funkci nezastával. Zůstal ovšem významným politologem a intelektuálem. Od roku 1996 byl členem ČSSD. Měl nemalý vliv mezi tou částí sociálních demokratů, která proti politickému stylu reprezentovanému Paroubky a Rathy stavěla pojetí politiky založené na idejích a hodnotách. K jeho vizím do budoucnosti patřila spolupráce mezi sociálními a křesťanskými demokraty.
Polistopadoví antikomunisté „komunistovi“ Šabatovi neúnavně připomínali jeho činnost z doby po únoru 1948. Jako by bylo možné někoho navždy onálepkovat podle toho, čím byl v mládí, bez ohledu na to, čím se stal a co vykonal později! Představy tohoto druhu jsou v každém případě hluboce protikřesťanské, protože Bible klade důraz právě na možnost proměny člověka, a dokonce i na to, že klikaté cesty někdy vedou k cíli mnohem spíš než cesty přímočaré. Petr Pithart to v Šabatově nekrologu, zveřejněném 15. června 2012 v Lidových novinách, vystihl těmito slovy:
„Když se kdysi zapálenému mladému komunistovi (po válce, nemyslím dnes!) podaří opravdu do dna (ale do dna!) prohlédnout klamy a mamy ideologie a nahlédnout i vlastní pochybení, ba i osobní selhání (ale selhání, nejen pochybení!), může to stát za to. Jaroslav Šabata je ten případ. Pravda, asi to není doporučeníhodná a už vůbec ne bezbolestně lehká cesta. Ale nevyzpytatelné jsou cesty Páně. I tomu Jaroslav ve svém nejskrytějším nitru rozuměl. Věřte mi to.“
Dialog křesťanů a „nevěřících“
Šabata pocházel z národnostně smíšené rodiny praktikujících katolíků z Dolenic na Znojemsku. Jeho matka byla Němka, která se ze vzdoru vůči „neznabohu Hitlerovi“ přihlásila k českému národu. Jaroslav se však – jak říká v knize rozhovorů o svém životě „Sedmkrát sedm kruhů“ – zařadil mezi intelektuály, kteří si ve svém vývoji „zopakovali vývoj novodobé sekularizace“. Odpadl od víry svých rodičů, načež vzniklé duchovní vakuum „vyplnila sekularizovaná vize, které se říká ošklivě komunismus“…
Mnozí z těchto intelektuálů si později podle Šabatových slov uvědomili, že socialistická utopie představuje jakousi zvrácenou nápodobu křesťanství, a začali nově objevovat její původní základ. Tak se zrodil dialog marxistů s křesťanskými mysliteli, kteří otevřeli „téma jedinečnosti křesťanství“, a „začalo duchovní dobrodružství, které zdaleka není u konce“. Uvedený dialog se u nás obzvlášť pozoruhodným způsobem rozvíjel v kruzích Charty 77, ve kterých se „komunisté v opozici“ typu Jaroslava Šabaty přátelsky stýkali a s velkou otevřeností diskutovali s křesťany typu evangelické filosofky Boženy Komárkové.
Šabata věřil ve vytváření velké ekumeny všech lidí, připravených vést dialog o budoucnosti Evropy a světa. Za velký příspěvek k tomuto „ekumenismu“ pokládal i Druhý vatikánský koncil. Byl přesvědčen, že Evropa směřuje zpět k původní křesťanské myšlence, přičemž předpokládal, že tento její „návrat“ bude právě radikálně ekumenický a poučený epochou sekularizace, tedy vedoucí vpřed, a nikoliv do minulosti. V „Sedmkrát sedmi kruzích“ konstatuje, že „distinkce mezi návratem ke křesťanství a návratem křesťanství do ne-křesťanského světa vyznačuje dělicí čáru mezi pokoncilovým myšlením a myšlením, které je ve vleku fundamentalistické restaurační nostalgie“.
V uvedené knize z roku 1997 Šabata rozvíjí i úvahy o tom, že „nevěřící“ Evropané představují spíš „volnověrce“, jejichž Bůh sice nemá konkrétní tvář, ale ve skutečnosti je neznámým Bohem, „kterého se snažil apoštol Pavel přiblížit Athéňanům jako Ježíše Krista“. Tato teze nápadně připomíná myšlenky z knihy Josepha Ratzingera „Evropa Benedikta z Nursie v krizi kultur“ z roku 2005, věnované právě dialogu křesťanů a lidí (zdánlivě) nevěřících.
Jaroslav Šabata často hovořil o evropských „křesťanech“, kteří sice „ani nevědí, že křesťany jsou“, ale i v této nevědomosti je jejich svědomí osvíceno „radostnou zvěstí“, jejíž vliv v dějinách evropské kultury byl nezměrný. Podle svědectví jeho vnučky Saši Uhlové, zveřejněného 15. června 2012 v Deníku Referendum, Šabata těsně před smrtí na otázku, zda by chtěl svým vnoučatům odkázat nějakou podstatnou zkušenost či radu do života, odpověděl: „Všichni jsme v podstatě křesťani.“
Šabata a Ježíš
Jako synek z rodiny, která byla křesťansky věřící a současně patřila k vesnické „smetánce“, vnímal Jaroslav Šabata Ježíše od dětství nejenom jako součást rodinné tradice, ale také jako výzvu této tradici a lidskému svědomí. V „Sedmkrát sedmi kruzích“ říká:
„Od chlapeckých let jsem žil dilematem biblického bohatého mladíka. Pan kaplan Kreipel mluvil špatně česky, avšak velmi přesvědčivě nám vyložil podobenství o mladém muži, který chce následovat Ježíše, ale nemůže, protože se nedokáže vzdát majetku. Pořád mně jaksi nedocházelo, jak je to možné. /…/ Od okamžiku, kdy jsem to podobenství slyšel poprvé, jsem zkrátka nechápal, že muž, který potkal živého Ježíše – představte si! –, mohl jednat, jak jednal. V tomto úžasu je vyjádřen sklon… být s těmi dole, s těmi, kdo jsou slabší, nikdy s těmi, kdo jsou nahoře a silnější…“
Jakékoliv hledání hloubky v osobních, národních či světových dějinách musí být přímo či nepřímo spojeno s Kristem, s jehož charismatem podle Šabatových slov stojí a padá nejenom křesťanství, ale i jakákoliv „dějinná“ interpretace dějin. On je otevřenou budoucností, ke které směřujeme, pravdou, kterou nemáme, ale která má nás.
Když jdu se svými praktikujícími příbuznými do kostela, říká Šabata ve zmíněné knize, jsem tam ne ze zdvořilosti vůči nim, ale (slovy katolického filosofa Jacquese Maritaina) „jako agent Ježíše Krista v týlu nepřítele neboli v bezduchém světě“.
Profesorka Komárková začátkem roku 1990 ve své úvaze o duchovním vývoji Jaroslava Šabaty, publikované v denním tisku a později i ve sborníku k Šabatovým sedmdesátinám, napsala:
„…Aniž vyloučil ze svého gymnazijního spektra Marxe a jeho vidinu nového člověka, otevřeného proti včerejšímu k solidaritě s bližním, proměnil jeho argument třídního boje objevnou zvěstí evangelia. Předsokratikové mají sice pravdu tvrzením, že člověk je mírou všech věcí. Ale tímto člověkem je Ten, který se zove Kristus. Nečiní pro spásu světa oběti z druhých, ale vykupuje je k plnosti lidství vlastní obětí. Tento podtext mu /disidentu Šabatovi/ pomáhal v nelehké každodennosti pod bdělým okem povinných strážců nad jeho soukromím, ale i k tomu, aby uviděl současné dění z jiné perspektivy. /…/ Lidé typu… Jaroslava Šabaty jsou biblickou solí země, a tím i naší důstojné budoucnosti.“
Literatura:
Soukupová, Jana: Nepoddajní aneb Nešlo to jinak. Příběhy jihomoravských disidentů v 70. a 80. letech 20. století. Brno: Host, 2010.
Šabata, Jan (ed.): Když se řekne Šabata… Opožděný sborník k 70. narozeninám Jaroslava Šabaty. Brno: Doplněk, 1998.
Tichák, Tomáš – Burian, Václav: Sedmkrát sedm kruhů. Jaroslav Šabata: příběh paradoxního politika. Olomouc: Votobia, 1997.
Trusina, Tomáš (ed.): Božena Komárková a její hosté. Heršpice: EMAN, 1991.