Seznamka
Církevní matky
Podobně jako k pilířům prvotní církve patřila vedle apoštolů i Panna Maria, také po boku křesťanských císařů a církevních otců 4. - 5. století stály neméně významné „církevní matky“. Patristika (podle řady dnešních církevních historiků ve skutečnosti „mapatristika“) by v nám dnes známé podobě nebyla vůbec myslitelná bez světic typu Makriny, sestry a učitelky svatých biskupů Basila Cesarejského a Řehoře Nysského, Olympie, mocné spojenkyně sv. Jana Zlatoústého, Pavly, vzdělané spolupracovnice sv. Jeronýma, či Moniky, tělesné i duchovní matky sv. Augustina.
Celé církevní i světové dějiny by pak zřejmě vypadaly zcela jinak bez augusty Heleny, matky císaře Konstantina, která v první třetině čtvrtého století hrála ohromnou roli při „konstantinovském obratu“ od pohanství ke křesťanství v římské říši. Americký odborník na dějiny tohoto období Noel King konstatuje, že se v něm „jasně projevila moc, majestát a posvěcení žen v církevních záležitostech“ a že „možná ještě významnější než Konstantin byla Augusta Pulcheria“.
Život Pulcherie
Pulcheria se narodila roku 399 v Konstantinopoli východořímskému císařskému páru Arkadiovi a Eudoxii. Po smrti obou rodičů měla velký vliv na svého mladšího bratra, císaře Theodosia II., kterého vychovávala v křesťanském duchu. Podle církevního historika 6. století Evagria Scholastika dokonce Pulcheria svému bratrovi vybrala za ženu Athéňanku Eudokii. Později se zřejmě Pulcheria podílela např. i na vydání problematických zákonů Theodosia II., které zostřovaly potírání pohanství a posilovaly diskriminaci Židů. K přitažlivějším stránkám její víry patřila oddanost modlitbě, dobročinnosti a askezi. Ve čtrnácti letech Pulcheria složila slib panenství. O rok později ji Theodosius jmenoval augustou, tj. nositelkou nejvyššího císařského titulu.
O Velikonocích roku 428 propukl konflikt mezi augustou Pulcherií a konstantinopolským patriarchou Nestoriem, který ji jako ženu a laičku v chrámu vykázal z presbytáře, kde chtěla podle svého zvyku přijmout svaté přijímání. Pulcheria argumentovala důstojností ženy, zdůvodněnou mystickou analogií s Pannou Marií („Proč mi bráníš? Neporodila jsem Boha já?“), ale misogynský patriarcha jí pohrdavě odsekl: „Ty? Ty jsi porodila Satana!“ Poslední slovo však o tři roky později na koncilu v Efezu patřilo císařovně.
V teologických a politických zápasech třicátých a čtyřicátých let Pulcheria vystupovala jako obhájkyně pravověří. Papež Lev I. Veliký jí roku 448 napsal, že „jestliže snažení biskupů naší doby něčím přispěla proti nepřátelům katolické pravdy, odkazuje to na Vaši slávu“. Lev dále na Pulcherii naléhal, aby vymýtila učení bludaře Eutycha. V Konstantinopoli však byla tehdy moc v rukou Eutychova podporovatele Chrysafia, který si získal velký vliv na císaře. Karta se obrátila až v roce 450, kdy byl po smrti Theodosia II. Chrysafios z podnětu Pulcherie popraven.
Ve stejném roce Pulcheria, kterou její současníci jako ženu nepovažovali za oprávněnou k trvalé samostatné vládě, uzavřela sňatek s tribunem Markianem, kterého pak sama korunovala císařem. Podle Evagria Scholastika Markian „Pulcherii jako císařovnu sice pojal za manželku, přece však nikdy se s ní manželsky nestýkal. Ona zůstala pannou až do své smrti.“ Panenská císařovna zemřela roku 453 a byla pohřbena v mauzoleu císaře Konstantina. O dva roky dříve jí na koncilu v Chalcedonu koncilní otcové vzdali hold slovy: „Markian je nový Konstantin, Pulcheria je nová Helena! Tys obhájila Heleninu víru! Tys ukázala Helenino úsilí! Tvůj život je jistotou všech! Tvá víra je oslavou církve!“
Efezský koncil
První ekumenický koncil v Niceji z roku 325 vyhlásil rovnost Kristovy podstaty s Bohem Otcem, ale nechal otevřenou otázku, jak může být Ježíš zároveň Bůh a člověk. O sto let později se v této otázce střetli dva patriarchové: Alexandrijský patriarcha Cyril učil, že božská a lidská přirozenost se v Kristu stávají jedním, zatímco podle Nestoria jsou obě přirozenosti odděleny. Z tohoto důvodu také Nestorios tvrdil, že Panna Maria neporodila Boha, ale člověka spojeného s božstvím, a odmítal Mariin titul „Theotokos“ (Bohorodička).
K vyřešení sporu byl roku 431 svolán nový ekumenický koncil. Císař Theodosius stál v té době na straně Nestoria, koncil však více ovlivnila mariánská ctitelka Pulcheria. To se projevilo už jeho konáním v Efezu, kde podle tradice Maria žila pod ochranou apoštola Jana. Pulcheria na efezském koncilu ve shodě s vůlí tehdejšího papeže Celestina I. dosáhla Nestoriova odsouzení a potvrzení mariánského titulu „Theotokos“.
Chalcedonský koncil
Roku 449 svolal Theodosius další církevní sněm do Efezu, na kterém se prosadilo učení opata Eutycha, známé jako monofyzitismus. Eutychovu nauku o tom, že ve vztahu ke Kristu lze mluvit jen o jediné, božské přirozenosti, kterou byla „nasáta“ jeho přirozenost lidská, papež Lev I. odsoudil jako kacířskou. Sněm z roku 449, známý jako „lupičská synoda“, však papežské posly nepustil ke slovu a Eutycha rehabilitoval. Teprve po Theodosiově smrti nastal obrat, završený ekumenickým koncilem v Chalcedonu, který roku 451 svolali Markian a Pulcheria. Ten zrušil závěry „lupičské synody“, odmítl monofyzitismus a vyhlásil dogma o hypostatické unii neboli o spojení dvou přirozeností v jedné osobě (hypostasi) Kristově, jehož obsah a význam německý církevní historik August Franzen shrnuje takto:
„Božská a lidská přirozenost zůstávají vedle sebe nesmíšené (to je namířeno proti Cyrilovi a Eutychovi), nejsou však od sebe odděleny, nýbrž nerozlučně spojeny v osobě božského Slova – (to je namířeno proti Nestoriovi). Na tomto spojení se zakládá celé výkupné dílo Kristovo. Výroky o osobě Kristově (christologie) jsou zároveň základem nauky o vykoupení (soteriologie), a mají proto ústřední důležitost pro křesťanskou víru.“
Podle německého historika a teologa Johannese Hofmanna výsledky koncilu představovaly vyjádření souhlasu s církevně politickým kurzem císařského páru, který byl v Chalcedonu „formulován následovně: ,Tak věří císař! Tak věří císařovna! Tak věříme všichni!’ Ve dvou případech – navzdory běžným konvencím – koncilní otcové porušili protokol a aklamovali Pulcherii před císařem. Co tím chtěli vyjádřit, je zjevné: podle jejich přesvědčení příslušela Pulcherii v otázkách víry jasně úroveň, kterou někdy císaře převyšovala.“
Závěr
Podíl císařovny Pulcherie na utváření křesťanské věrouky lze vnímat jako jeden z mnoha dokladů významné role žen ve starověkém křesťanství. V průběhu církevních dějin ovšem došlo k oslabení pozice žen v církvi, o čemž svědčí i skutečnost, že Pulcheria dnes mezi vzdělanými křesťany zdaleka není všeobecně známá.
Jiný problém dějin křesťanství, kterému se ve vztahu k Pulcherii a její době nelze vyhnout, představuje nesnášenlivost vůči jinak věřícím. Nedostatkem tolerance byl poznamenán i odkaz Pulcherií ovlivněných ekumenických koncilů. Nechalcedonské církve (nepřesně označované jako nestoriánské a monofyzitské) po nich byly v zemích typu Sýrie a Egypta pronásledovány, což nakonec v 7. století přispělo k rychlému ovládnutí příslušných oblastí vůči „kacířům“ tolerantnějšími muslimy.
Někteří dnešní autoři se dokonce domnívají, že velké starokřesťanské koncily víc nesnází způsobily než odstranily, a za problematickou považují už samotnou snahu o nalezení jasných řešení věroučných problémů. Nejsou však tyto postoje známkou toho, že si dnes existenciální otázky typu „kým je pro nás Ježíš Kristus“ klade už jen málokdo? Je-li tomu tak, představuje doba ekumenických koncilů, v níž byly tyto otázky v celé společnosti hluboce prožívány, pro naši současnost živou a naléhavou výzvu.
Literatura:
Evagrius Scholasticus: Církevní dějiny, Praha: Česká katolická Charita, 1991.
Franzen, August: Malé církevní dějiny, Praha: Zvon, 1992.
Hofmann, Johannes: „Císařovna Pulcheria – ochránkyně pravé víry církve“, Salve, 2005, roč. 15, č. 1, s. 25–49.
Jedin, Hubert: Malé dějiny koncilů, Praha: Česká katolická Charita, 1990.
King, Noel: „Vztahy církve a státu“, in: Ian Hazlett (ed.), Rané křesťanství: Počátky a vývoj církve do roku 600, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009, s. 225–235.
