Bůh nás uzdravuje z bezmoci, slabosti a selhání

Před dvěma měsíci jsem měl přednášku pro mladé lidi o předmanželské čistotě a sexu. Pokusil jsem se v omezeném čase načrtnout základní teze teologie těla, jak je popisuje Jan Pavel II. Reakce byla ale více než chladná. Nakonec mi jedno děvče napsalo: „Vy jste tu řeč o předmanželské čistotě podal hrozně negativně, nebylo tam vůbec žádné povzbuzení… Ale zrovna u tohoto tématu by bylo dobré třeba sdělit mladým nějaké konkrétní výhody a "bonusy", které předmanželská čistota přináší…“ Asi jsem skutečně neřekl to klíčové: Proč? Co z toho budou mít? Obávám se, že právě postavení ideálu evangelia v reálných konturách je klíčový problém naší doby. Buď vše tolik zproblematizujeme, že se ideál kdesi utopil, nebo tak zjednodušíme a obarvíme na růžovo, že to nemůže být pravda.

Podle mého názoru je diskuse kolem článků PhDr. Mgr. Jeronýma Klimeše, Ph.D. o předmanželském sexu přesným příkladem. Podle diskusí na zvláště první článek někde hluboce v sobě potřebuji vyjádřit, že má autor v mnohém pravdu. Za svoji praxi jsem připravoval nejeden pár na manželství a bohužel řada z nich přišla na přípravu s tím, že manželsky již dávno žije. Klimeš tedy nepopisuje ideál, ale poukazuje na tvrdou realitu! Skutečně 95 % populace uvažuje i jedná tak, že církevní pohled na předmanželskou čistotu považuje za zcela nesmyslný přežitek středověku.

Jednou věcí je tedy fakt současného stavu společnosti. Vedle toho ale stojí ideál. Křesťané se rozhodli pro Krista a to předpokládá hledání a naplňování ideálů. Kristus je opravdu náročný. Kde je chyba? Myslím, že první chyba je skutečně na naší straně, když své ideály vůbec neumíme vysvětlit, ale urputně bráníme hranice, které zůstávají zcela nepochopitelné možná dokonce pro křesťany samotné.

A pak tu stojí druhá skutečnost, kterou nelze bagatelizovat. Reálná praxe, jak ji poznávají kněží či psychologové, ale také rodiče. Kolik kluků a holek, ale i mnohem starších mužů i žen prostě a jednoduše není schopno ideál zachovávat. Doktor Klimeš velmi správně mluví o tom, jak šílená traumata těmto lidem vytvořil vysoký ideál, ke kterému se neumějí přiblížit a jehož nesplnění je podmíněno množstvím odsouzení. Je nádherné vběhnout do cíle jako první či vyhrát olympiádu, ale stejně tak je šokující pozorovat skvělá mužstva třeba ve fotbale, když začnou prohrávat. Jakási neviditelná síla psychiky je zcela zlomí a prohrají s hanebným výsledkem. Ve fotbale lze mužstvo vypískat, ale na cestě víry je takové jednání nepochopením evangelia! Každý, i ti padající, mají mít možnost putovat a volat po Kristově spáse.

Myslím, že je tedy nutné pečlivě rozlišit. Máme vysoký ideál a máme k němu důvod! Rozhodně na něj nechceme rezignovat. Ale stejně tak vidíme množství těch, kteří nejsou schopni teď a tady ideálu dosáhnout. A je třeba jim pomoci. A také tady je třeba rozlišit. Velmi trefně vzpomíná Tomáš Řehák na zkušenost s Bohem, kdy mu Bůh pomohl překročit nějaký vnitřní blok, problém či handicap. Vždyť to je jedna ze základních zkušeností církve - Bůh nás uzdravuje z bezmoci, slabosti a selhání. A to nejen ve zpovědi, tedy ve smyslu odpuštění. On nás skutečně uzdravuje! Nejednou jsem zažil, že uzavření manželství bylo ve skutečnosti dovršením velice klopotné cesty nejen ve vztahu k sexu, ale k odvaze zavázat se, k lidské zralosti jednoho či obou partnerů. Je radostí vidět tento proces. Proto se domnívám, že nelze slevit z ideálu! Ale stejně tak je třeba maximálně podpořit všechny, kteří se rozhodli vydat za ním. Padají? Podpírejme je s láskou, i když možná jednou nohou stojí zcela mimo cestu. Pomozme jim a neházejme je přes palubu.

Ve slovech doktora Klimeše slyším právě onen tón praxe. Právě ty okamžiky, kdy před našima očima nejsou anonymní přispěvatelé na internetu, ale konkrétní Karel a Jana, možná je to náš syn, vnučka, kamarád… Kolikrát jsem si to ve zpovědnici či v rozhovorech s mladými lidmi zažil. Konkrétní lidé, konkrétní příběh, konkrétní okolnosti. Co s tím? Někdy diskuse nad „nedat rozhřešení“ je prvním otevřením očí, že teď a tady není něco úplně v pořádku. Jako by do té chvíle mladí lidé poučná slova zpovědníka vlastně vůbec neposlouchali. Jako děti, které se biflují odlišnosti zmije od slepýše a netuší, že to má nějaký reálný vztah k jejich vlastnímu životu. Ale stejně znám i opačné případy, kdy každé myslitelné řešení bylo vlastně jen kompromisem. A mocně jsem zakusil, jak Bůh byl právě k těmto lidem velkorysý, jak je po šesti či osmi letech konečně dovedl až tam, kam směřoval ideál. A přiznávám, že jsem to byl já, kdo váhal a byl úzkostlivý. Jsem přesvědčen, že Bůh není Bohem úzkostlivosti, ale Bohem řešení, proměn, uzdravení, zkrátka Bohem cesty!

Výzva Klimešových článků volající po morálním přehodnocení zařazení předmanželského sexu v stupnici závažnosti je možná důležitým předmětem diskuse morálních teologů, ale obávám se, že není řešením skutečného problému. Souhlasím, že je třeba v každé době zkoumat, co jednotlivé články církevního učení skutečně znamenají. Proto také učíme, že každé dogma i každá norma má svůj kontext např. historický, kulturní… a bez něj nelze správně normu pochopit. Na druhou stranu se obávám, že toto internetové médium není místo, kde se tento teologický problém skutečně vyřeší. To, co však přeci jen lze, je změna pohledu na mechanické rozlišování „těžký“ a „lehký“ hřích. Nikoli v teologii (kde se o tom skutečně diskutuje), ale v našich představách. „Těžký hřích“ = konec, „lehký hřích“ = žádný problém. Toto zaměnění „těžkého“ za nemožné a zlehčení „lehkého“ neodpovídá ani Písmu ani praxi církve. Jde totiž o to, že potřebujeme proměnit diskusi o hranici, kdy jednání ještě není hřích a kde už ano, za mnohem cennější slova o tom, jak pomoci každému na jeho cestě k Bohu, ať je to třeba hříšník. To je podle mne klíč! Ideál nechme a pojďme se s konkrétními lidmi bavit, proč máme vysoký ideál a v čem tkví. Hledat, co mohou nyní udělat a kam posunout svoji možná hodně odlišnou praxi. Hřích je vždy odklon od Boha a kdo žije ve vztahu s Bohem, tak to reálně pocítí ve svém duchovním životě. Kdo žádný vztah s Bohem nežije, potřebuje řešit zcela jiný problém než předmanželský sex, totiž potřebuje vyřešit svůj vztah k Bohu. Vzpomeňme na Samařanku ze 4. kapitoly Jana, která by v našich očích patřila k těm hodně problematickým. Právě ona je Kristem oslovena. Jí věnuje svoji pozornost, s ní vede skvělý pedagogický dialog a jí dá šanci přijít a svůj život nasměrovat ke spáse. Copak toto není cesta, po které máme jít i my?

Autor je biskupský vikář pro pastoraci v pražské arcidiecézi.

^{Foto: Nicolas Chauveau / Wikipedia.org}