Snaha o obnovu Mariánského sloupu se nově objevila již v 90. letech 20. století. Jako místopředseda a později předseda Ekumenické rady církví jsem byl aktivně zapojen do diskusí se společností pro obnovu Mariánského sloupu. Tato společnost říká, že se jednostranně zaměřuje na obnovu symbolu Panny Marie, proti kterému žádný křesťan nemá námitky. Omyl spočívá v tom, že Mariánský sloup, který stával na Staroměstském náměstí, byl postaven nikoli k uctění památky Panny Marie, ale k oslavě vítězství nad stavovskými vojsky na Bílé Hoře a k tehdejší ztrátě samostatnosti českého národa. Z dějin vyplývá, že naše samostatnost byla ztracena na celých 300 let a přinesla teror, mučení, popravy, likvidaci elity národa, emigraci rodin do ciziny. Habsburská monarchie se do našich dějin zapsala mnoha negativními způsoby. V uplynulých dvaceti letech několikrát představitelé Magistrátu žádosti o obnovu sloupu zamítli.

Sloup vznikl jako napodobenina o 12 let staršího mariánského sloupu v Mnichově, který měl oslavit vítězství tehdejších římskokatolických spojenců na Bílé Hoře roku 1620. Nade všechnu pochybnost byl pražský sloup postaven na oslavu vítězství protireformace, o čemž svědčí historie (měl zviditelnit vítězství nad Švédy), ale i neobvyklá symbolika čtyř spodních sousoší andělů potírajících ďábly a draky (symboly protestantského „tmářství“).

Obnova sloupu v dnešní době by byla necitlivá nejen k protestantsky orientované části veřejnosti, ale i k sekulárním Čechům, kteří naši národní minulost chápou jinak než dávní tvůrci či novodobí obnovovatelé sloupu. Protireformace byla v českých dějinách jednoznačně obdobím totality (během 150 let počty protestantů v českém království poklesly z 90 % na pouhých 10 %) a obnova sloupu s původním ideovým nábojem, který je v jeho pojetí jasně čitelný, by do jisté míry připomínala obnovu zrušených památníků z jiných totalitních období.

Proč má náš národ v dnešní době oslavovat ztrátu své samostatnosti? Jak každý rok slavit výročí naší republiky 28. října a přitom obnovovat památník, který oslavuje porážku většiny národa zahraniční intervencí? Připomínám, že i uvnitř římskokatolické církve jsou ti, kteří obnovu sloupu považují za zbytečnou a historicky i společensky nevhodnou. Jedním z nich již před lety byl pražský arcibiskup kardinál Vlk, který navrhoval jako gesto smíření nové umístění kdysi svrženého kalichu vedle sochy Panny Marie nad průčelí bývalého utrakvistického chrámu u Týna, taktéž na Staromětském náměstí. K tomu ovšem nikdy nedošlo.

Domnívám se, že není dobré se dát manipulovat staromilskou společností pro obnovu sloupu, která ignoruje historické pravdy a snaží se rozdmýchat zbytečná napětí uvnitř národa, který svou svobodu po dlouhé době komunistického útlaku nově získal v roce 1989. Naše mladá demokracie musí se symboly zacházet velmi opatrně. V diskusi kolem sloupu nejde ani tolik o dávný spor katolíků a protestantů, ale spíše o oslovení našeho sekularizovaného národa, který je velmi citlivý na jakoukoli indoktrinaci a oslavování totality.

Vzpomínám na ekumenickou bohoslužbu k připomenutí 550. výročí vzniku staré Jednoty bratrské. Přítomný kardinál Dominik Duka tehdy připomněl, že uvnitř papežství v době nástupu protireformace po Bílé Hoře byla diskuse o použití vhodných rekatolizačních metod. Vyjádřil lítost nad tím, že zvítězila strana, která schválila použití násilí a teroru. Těžko vymazat z historické paměti národa sloup, který je symbolem „konce samostatnosti české“, jak nazval své dílo francouzský historik a slavista Ernest Denis, který se významně zasadil o obnovu moderního československého státu v roce 1918. Denis napsal: „Česká historie nás učí, že není nezbytně nutné se navzájem vyvražďovat, tak jak se to dělo právě zde. Hlubším poznáním lze snadno dojít k prostému faktu, že tužby lidí jsou v podstatě shodné, jsou však vyjadřovány prostřednictvím odlišné symboliky a někdy za ni zaměňovány.“

Autor je kazatelem Církve bratrské v Praze 1 a emeritním předsedou Ekumenické rady církví v ČR.