Protože je debata kolem společenské legitimity homosexuality a legitimity právního institutu registrovaného partnerství natolik emocionální, žádá si stále určité vyjasňování protichůdných pozic oponentů a obhájců, aby nedošlo jen ke vzájemnému napadání a osočování. V tomto příspěvku se zamýšlím nad mediální a společenskou prezentací a znázorňováním tohoto problému i jeho hlavních účastníků.

Kontext debaty o registrovaném partnerství vytváří komplikovaná hra a strategické tahy divergentních společenských sil, které využívají nejrůznějších typů argumentace, aby dosáhly svých jasně definovaných politických cílů. Na jedné straně se odpůrci návrhů zákona dovolávají své humanistické snahy podpořit rodinu a neublížit jí. Na druhé straně barikády stojí jeho stoupenci, kteří šermují svou neméně humanistickou snahou pomoci utlačovaným homosexuálům s tím, že se návrh vůbec netýká změny postavení rodin. Politické strany se pak snaží na tomto kontroverzním předmětu profilovat a podepřít svoje postoje jakýmikoliv, byť i sebehloupějšími argumenty.

Jedněmi z nejangažovanějších odpůrců a přirozenými oponenty homosexuálních zájmových skupin se stali (ne všichni, ale většina) křesťané a další konzervativní společenské síly. Proti nim stojí vyznavači tzv. postmaterialistických hodnot, pro něž je úprava registrovaného partnerství zavádějící konečnou a definitivní nediskriminující a bezpředsudečnou toleranci symbolem značícím pokrokovost dané země.

Odpůrci i příznivci se snaží prezentovat v co nejlepším světle: tak odpůrcům jde nejobecněji o to, aby společnost neupadla do stavu všeobecného zmatení hodnot, do anomie a chaosu, kde by bylo vše dovoleno a kde by postupně mizel jakýkoliv morální závazek vůči druhému člověku, společnosti, lidstvu (a Bohu). Společnosti hrozí pád do jakési "hedónistické zahrady pozemských rozkoší", ve které se z lidských životů vytrácí jakýkoliv hodnotově smysluplný tvar a mravní ideál. Proto je nutno bojovat proti dalšímu kroku ke stavu, kde by přestal být uznáván transcendentně založený mravní řád zabraňující společenskému úpadku a morálnímu zničení. Jedním ze symptomů tohoto úpadku je rozšiřování tolerance vůči alternativám tradičního konceptu rodiny. Samotná alternativa totiž nabourává exkluzivitu jediného správného ideálního modelu.

Příznivcům jde naopak o poskytnutí možnosti svobodným autonomním individuím svobodně a bez jakékoliv diskriminace rozvíjet svůj život. Proto také volají ke státní moci, aby drobnou zákonnou regulací napomohla, aby homosexuálové mohli stejně jako heterosexuálové vést poklidný a šťastný život. Tento život by pak měl být společensky uznávanou alternativou manželství pro ty, kdo se cítí k němu povoláni, a zasluhoval by si, pokud by byl řádně veden, úctu druhých. Navíc mohou upozornit na výrazný konzervativní rys tohoto institutu.

Odpor k institucionalizaci registrovaného partnerství se ale křesťanům (a konzervativcům) vrací i s úroky: Je to právě v kontextu této celospolečenské debaty, kdy dochází k otevřené skandalizaci křesťanských oponentů, kdy jedinou možnou správnou cestou pro hlasatele tolerance k potlačované a zesměšňované menšině je jeho zákonná úprava, kdy humánní je jedině "být pro", a každý, kdo si dovolí nad společenskou přínosností tohoto institutu pochybovat, je v médiích označován ihned za velkého "nelidu".

Tato mediální "marginalizace" a "exkluze" opozičních hlasů, toto negativní nálepkování celého křesťanství jakožto strnulého systému dogmat z jiné historické doby pak vede mnohé reprezentanty církevní hierarchie ke strachu vyjadřovat se k tomuto choulostivému tématu, aby nenarušili dále beztak již narušený mediální obraz církve. Relativně širší prostor pak v médiích dostávají radikální a dogmatičtí odpůrci registrovaného partnerství a kritici homosexuálů. Pro "osvícené" obhájce jsou ale jejich způsoby argumentace jen relikty z předcházejících politováníhodných dob hluboké netolerance k veškeré jinakosti, a tak je jen utvrzují v oprávněnosti jejich "pokrokového" světonázoru.

Mohlo by se proto zdát, že tento boj protichůdných názorových pozic křesťané prohrávají na celé čáře. Jediným trumfem, který má snad ještě nějakou váhu a symbolickou hodnotu, je koncept rodiny, na jejíž důležitosti se ještě víceméně shodnou reprezentanti snad všech politických stran. V moderních společenských vědách je ale koncept "tradiční" rodiny stále více dekonstruován. Navíc se daří jen velice těžko přesvědčovat liberální společnost, že tento institut je proti rodině (například bez konkrétní argumentace, jaký má tento institut vliv na rodinu v zemích, kde byl již zaveden). Také argument o hrozivém nebezpečí, ke kterému povede následně další otevírání dveří nejrůznějších Pandořiných skřínek, se neukazuje být příliš věrohodným.

Ať už je názor jednotlivého křesťana na tuto otázku jakýkoliv, ostrá opozice reprezentantů církví vůči institutu registrovaného partnerství znamená pro křesťany jako celek další výraznou ránu pro jejich společenský kredit. Protože představují jen malou společenskou menšinu, budou to mít nadále (stejně jako homosexuálové) v životě velice těžké, ba asi ještě těžší než doposud.

Autor je vysokoškolský student.