Vyhlášení Roku víry není něčím náhodným – nejen že navazuje na půlstoletí od koncilu, ale také byl doprovázen biskupskou synodou, která se snažila nalézt odpověď na otázku, jak přinášet víru světu s novou dynamikou. Prostor byl ale také věnován vztahu křesťanství a islámu a dalším důležitým tématům.

Celé setkání trvalo tři týdny a zúčastnilo se ho 262 biskupů ze všech obydlených kontinentů. Je zajímavé, že především pro čínské biskupy šlo také subjektivně o mimořádný zážitek. První dny se přitom týkaly témat spíše evropského kulturního okruhu, kde víra a křesťanství přestávají být pro běžné lidi zajímavými. Problém zde není ani tak v odporu proti náboženství jako spíše v naprostém nezájmu. Právě tento stav je totiž z hlediska pastorace či evangelizace nejobtížnější – jsou zde lidé, kteří vědí své, o nic se nezajímají a nehledí nad sebe. Kantův údiv nad hvězdným nebem či mravním zákonem nezažívají.

Samotná nová evangelizace by se měla podle synody odehrávat ve třech základních rovinách. Na prvním místě jsou to katecheze, které jsou zaměřené na svátosti – křest, biřmování a eucharistii. Jen pokud budou lidé prožívat tyto svátosti, budou disponováni silou k hlásání evangelia dále. Jde o poklad, který si církev nemůže nechat odebrat s tím, že představuje přežitek, něco nemoderního a nezajímavého. Jsou to právě svátosti, které stojí v centru života církve a katecheze na všech stupních by se k nim měla obracet.

Druhou významnou rovinou je misijní poslání každého jednotlivce, což je téma, o kterém se často hovoří, ale již podstatně obtížněji se realizuje. Je k němu přitom pozván každý jednotlivec, bez ohledu na vzdělání, věk či společenské postavení. Intelektuálně krásné důkazy Boží existence příliš mnoho lidí k víře ve Spasitele nepřivedli. Proto není možné tvrdit, že by mělo jít o úkol náboženských profesionálů. Misijní poslání je primárním projevem živé víry – ten, který má lásku, ji chce šířit dále.

Třetí významnou zmíněnou skupinou jsou pokřtění, kteří se z církve vzdálili. Myslím, že z hlediska pastorace i evangelizace jde o skupinu mimořádně potřebnou a zajímavou. Často přitom za jejich distancí stojí relativně malé překážky či zážitky, které lze trpělivostí a upřímností víry překonat.

Důraz celý synod klade především na farnost, jako místo rodiny, vztahů a života církve. Je to prostor, kde se odehrává liturgie, vydává svědectví víry, probíhá katecheze. Farnost je možná jednou z nejpodceňovanějších témat současné pastorace a jistě by bylo dobré se jí věnovat podrobněji, na což na tomto místě není prostor.

Zde jen zmíníme, že synod se vyjádřil velice pochvalně směrem k jednotlivým aktivitám, které v rámci zdravých farností probíhají – ať již jde o skupiny mládeže, sbory anebo další uskupení. Třenice, které mezi těmito skupinami často vznikají, jsou na jedné straně něčím lidsky zcela přirozeným, ale současně by měli mít aktéři sporů na paměti právě rozměr jednoty v rozmanitosti uvnitř celého společenství.

Prostor byl věnován také vztahu křesťanství a islámu. Na jedné straně je třeba upozorňovat na problémy s imigrací a zásadní potlačování práv křesťanů v islámském světě, ale lze také nalézt společná témata, která řeší věřící bez ohledu na víru – svobodu vyznání, svobodu svědomí a lidská práva.

Problematika lidských práv se objevila také jako jeden ze základních požadavků na politiky. Možná také proto, že se toto téma začíná postupně vytrácet ve prospěch ekonomických rozhovorů se státy, které je trvale porušují. Mělo by přitom jít o jeden z imperativů každé domácí i zahraniční diplomacie.

Synod závěrem konstatoval, že není důvod ke skepsi – církev zažila již dobu mnohem složitější, větší pronásledování a problémy, než ve kterých žije nyní. Nová evangelizace by tak měla být radostným projevem křesťanského života, která se bude jistě projevovat různým způsobem s ohledem na kulturní kontext, ale je nezbytná pro život celého společenství.